Cestu k prosperitě stavíme na rozvoji informační společnosti

Pohleďme na proces směny v tom nejširším slova smyslu. V takovém případě lze nazvat směnou i loupežné přepadení, při kterém smění okradený své přežití za svůj majetek. Rozšířený pohled na směnu je velice důležitý, neboť jsou téměř všechny směnné procesy ovlivňovány násilím.

Všechno začíná už u práva na majetek. Vlastnictví majetku je primárně garantováno silou. Ve vyspělé společnosti je síla garantující vlastnictví institualizována do podoby policie, armády, soudů a vězení, či popravišť. Klasická loupež je tedy vzepřením se této síle.
Většina lidí chce žít ve společnosti, ve které mají své vlastnictví garantováno. Vlastnictví je široký pojem. Pro někoho jsou majetkem jeho jediné boty, pro někoho celý ostrov s plantážemi. Zájem nepřijít „o své boty“ je však pro všechny společný.

Právo na majetek je nezbytnou podmínkou existence procesu směny. Směna umožňuje specializaci – dělbu práce, která je základem zvyšování produktivity. Produktivita je indikátorem úrovně lidské civilizace.

Od směny mezi zemědělcem, dělníkem, soudcem a vojákem se společnost posunula k tisícům profesí a produktů. Jako specializaci, lze chápat i práci policisty, či sociálního pracovníka.

Ekonomie často předpokládá, že se proces směny řídí pouze trhem. Ve skutečnosti je stejně významným faktorem násilí (samozřejmě v podobě potenciální hrozby). Lidé jsou ostatními lidmi nebo skupinami lidí přinuceni směňovat svůj užitek (produkt) za produkty, které by dobrovolně nesměňovali. Ve vyspělé společnosti je takových produktů většina. Rozhodujícím násilím účastníkem směny, který svůj podíl získává násilím je stát.

Mocenský aparát svůj podíl na směně neustále zvětšuje. Dříve byl představován zejména vojskem a soudci. Postupně byl rozšířen o policisty a úředníky, později vznikla i profese politik. Mocenský aparát, ať už je reprezentován kýmkoliv, se v procesu směny vždy prosazuje prostřednictvím síly formulované v zákonech. Přirozený monopol tohoto „odvětví“ je limitován pouze tím, co si lidé ještě nechají líbit.

Stát potřebuje ovládat lidi, kteří něco vlastní nebo produkují, protože jenom ty může zdanit a tím je přinutit ke směně.
Vlastnictví majetku umožňuje nadstandartní zvýšení podílu na trhu. V devatenáctém století byl tento postup poněkud emotivně popsán v teorii nadhodnoty. Skutečná podstata nerovnosti mezi pracujícím a vlastníkem, spočívá v tom, že vlastník zdrojů nemusí nakupovat ani prodávat práci. Může žít z prodeje majetku. Pokud pracující bez majetku svoji práci neprodá, nezíská žádné zdroje (tedy pokud si je násilím nevezme nebo je nezíská darem). Vlastník může přežít i bez nemajetného. Nemajetný je na vlastníkovi závislý. Buď mu musí svou práci prodat, nebo ho musí okrást. Když nedokáže ani jedno, nepřežuje.

Vlastníci primárních zdrojů určují potřebu pracovní síly. Pracující, kteří se na trhu neuplatní, vytvářejí v procesu směny problém. Dobrovolně se zabít nenechají, ale pro své přežití zdroje potřebují. Hrozba nespokojenosti, která zcela přirozeně směřuje k narušení existujících majetkových práv, byla v druhé polovině minulého století zažehnána sociálním systémem.

Státní moc sociálním systémem rozšířila své „produktové prortfolio“, které musí povinně občané platit. I když je hlavním účelem sociálního systému ochrana majetkových práv, jsou k jeho placení přinuceni zejména pracující, kteří žádný významný majetek nemají.
Mocenský aparát (stát) vytvořili kdysi vlastníci. Brzy se však stal stát nejenom garantem majetkových práv, ale i jedním z hlavích prostředků k získávání majetku (přímo či nepřímo). Symbioza vlastníků a mocenského aparátu (státu) byla a je jedním z hlavních pilířů jeho existence.

Politický systém opírající se o výsledky všeobecných demokratických voleb dává podíl na moci i nemajetným. Zcela zákonitým důsledkem je proto sílící tlak na přerozdělování produktů nejširší většině. Tento systém je celkem příjemný pro většinu, a v důsledku nevadí ani „bohatým“. Zdá se, že je to přiměřená cena za „příjemnou atmosféru ve společnosti“.

Stát se sociálním systémem, však přestává ekonomicky fungovat. Příčinou je globalizace trhů. Cena práce v zemích s všeobecným volebním právem je výsledkem kompromisu mezi vlastníky a pracujícími (zpočátku i snížením nabídky pracovní síly v důskledku jejího úbytku v WW2). Vlastníci dnes z dohody o ceně práce „utíkají“. Nakupují práci od pracujících, kteří mají nižší nároky.
Z ekonomického hlediska má práce stejně kvalifikovaného dělníka v Číně i Evropě stejnou hodnotu. Liší se však prodejní cena této práce. Bude-li situaci nadále ponecháván volný průběh, dojde zcela zákonitě k přenesení nákupu práce do zemí, kde ji lze při stejné kvalitě nakoupit nejlevněji. Podnikatelé, kteří „zaspali“ a nepřenesli výrobu do výhodnějších regionů planety (např. OP Prostějov) už zkrachovali. Pracovní místa v Evropě a USA budou dále „mizet“. Podnikatelé výrobu buď přestěhují, nebo zkrachují. Pro pracující je výsledek stejný – přicházejí o práci, svůj jediný zdroj obživy.

Někteří „učebnicoví“ ekonomové tvrdí, že lidská práce bude stále potřebná, protože jsou lidské potřeby neomezené. Lidské potřeby jsou jistě neomezené, nicméně reálná lidská spotřeba je limitována. Člověk, kterému se podařilo vydělat několik milionů, je nebude vždy utrácet najednou, ale klidně si svoji spotřebu rozloží na mnoho let, až do smrti. Nemusí svůj „kapitál“ zhodnocovat a vkládat do podnikání. U ostatních je spotřeba limitována tím co vydělají. Objem výdělků je přitom limitován množstvím kapitálu, které je v ekonomice zhodnocováno. Spotřeba „důchodců a potřebných“ je limitována výdělky pracujících, protože jsou jediným zdrojem pro jejich financování (s výjimkou kapitálového spoření). Poptávka po práci a dalších produktech je tedy limitována objemem kapitálu (zdrojů), které jsou umístěny na příslušném trhu.

Dochází-li k odlivu kapitálu, nutně klesá i poptávka po práci a lidské potřeby to nemohou ovlivnit. Stále více úspěšných firem vytváří zisk tím, že prodávají Američanům a Evropanům práci pracujících z jiných zemí. Vlastníci svůj majetek používají (zhodnocují) jinde. I když je v Evropě a USA spotřebováváno stále více práce, lidé stále méně pracují. Pracují za ně například Číňani.
Vyšší životní úroveň v Evropě i USA je do značné míry důsledkem levnější práce Číňanů. Lidé ve „vyspělých“ zemích spotřebovávávají produkty, které by si nemohli dovolit, pokud by si je vyráběli sami. Proces směny lze oklamat jen dočasně. V důsledku je vždy směňován produkt za produkt. Peníze však dokáží proces směny „natáhnout v čase.“ Nyní Evropa i USA nakupují na dluh a tím nyní vylepšují životní úroveň svých obyvatel. Ti se chovají jako „na dovolené“ a nechávají se „obsluhovat“ Číňany. Mylně se domnívají, že „dovolená“ na dluh nikdy neskončí.

Čína těžko hledá, za co utržené peníze utratit. Naši práci kupovat nepotřebují (nevyplatí se to), kupují tedy zdroje. Zdroje se prodávají pomaleji než práce, oni si však počkají, a proto nám dále půjčují. Naleziště surovin a celé výrobní firmy se postupně stávají majetkem Indů, Číňanů. S nimi ve shodě bohatnou a koncentrují majetek i evropští a američtí podnikatelé, jejichž kapitál je hlavním motorem rozvoje čínské a indické ekonomiky.

I když Číňané vydělávají podstatně méně, jejich životní úroveň roste. Životní úroveň v EU i USA stagnuje (případně mírně klesá) jen díky masivnímu zadlužování a výprodeji aktiv.

Lidská práce je nejčastěji směnovaným produktem. Zákonitosti trhu však vyvolávají silný tlak na výrovnání cen srovnatelných produktů. Nutným důsledkem globalizace bude i přibližné srovnání ceny práce ve všech místech planety.

Pro většinu ze sedmi miliard lidí je to skvělá budoucnost. Pro „nás“ to však nutně znamená stagnaci, či pokles (pokud nebudou ekonomiky separovány). Existuje pouze jediná vyjímka – prodej práce v profesích, kterých je na celém světě nedostatek.

Rostoucí globální poptávku po práci v kyberprostoru nelze snadno nasytit „přeškolenými“ rolníky. Lidé vyrůstající v industriální společnosti se kvalifikovanou IT práci naučí snadněji. Další naší výhodou je relativně svobodný Internet (např. ve srovnání s Čínou), svobodný Internet je pro IT práci konkurenční výhodou.

Proto je pro nás rozvoj práce v kyberprostoru reálnou příležitostí a řešením. Úspěšnost na globalizovaném trhu je zcela určující podmínkou zachování či růstu životní úrovně. Neúspěch znamená vždy její pád.


  Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: ivo