Stát platí za knihy, ale studenti je nesmějí používat

Student Petr Lazar zveřejnil na stránkách informačního systému (IS) Masarykovy univerzity (MU) knihu rektora Petra Fialy a proděkanky Fakulty sociálních studií Markéty Pitrové. Právě proděkanka Pitrová podala podnět k projednání případu. Tvrdila, že student porušil jak autorský zákon, tak vnitřní předpisy Masarykovy univerzity a disciplinární komise jí dala za pravdu. Studentům se nelíbilo, že kniha je pro mnoho stovek studentů povinná a přitom údajně jen těžko sehnatelná (Doporučená cena 798 Kč). Petr Lazar následně kritizoval copyright v digitálním věku (prohlášení níže).

Dovolím si se značným časovým odstupem pár poznámek vztahujících se k tomuto případu a obecným souvislostem ochrany autorských děl na MU: Vycházím z faktu, že oskenovanou publikaci Masarykova univerzita vykázala v publikacích registru RIV (Rejstříku informací o výsledcích), zejména tedy, že se za ni uchází o institucionální podporu od státu (a bez ohledu na to, zda ji náhodou RVVI (Rada pro výzkum, vývoj a inovace) nevyřadí, ji MU za publikaci, za kterou má dostat z veřejných zdrojů zaplaceno, považuje).

Do RIV se zásadně vykazují publikace vytvořené zaměstnanci vykazující instituce pro tuto instituci. (Je jistě možné, že si zaměstnanec MU napíše a nechá vydat publikaci bez souvislosti se svým pracovním poměremm k MU nebo dokonce pro jiného zaměstnavatele, případně v rámci volné živnosti. To zjevně nebyl tento případ s ohledem na to, že publikaci MU vykázala státu pro RIV.)

Na oskenovanou knihu se proto vztahuje § 58 autorského zákona, zejména pak: autorské právo zůstává autorům, dispoziční právo s publikací však připadá zaměstnavateli (v tomto případě MU), nedohodne-li se jinak. Zejména pak zaměstnavatel vykonává autorova majetková práva k dílu, je tedy bezpředmětné vést spor o případné oprávnění autorů mít z díla další majetkový prospěch nad příjem, který od MU pobírají jako součást své mzdy (případný zjevný nepoměr k zisku, který by z knihy MU měla ve vztahu k práci na jejím sepsání odvedené, by MU podle odst. 6 musela hradit – nejednalo by se ani o vztah s nakladatelem).

Práva k duševnímu vlastnictví jsou na MU ošetřena směrnicí rektora č. 8/2009. (Poznámka redakce: Směrnice není veřejně přístupná.) Tam v čl. 7 odst. 2 Masarykova univerzita přenechává dispoziční právo k článkům v časopisech a sbornících svým zaměstnancům. Směrnice však nic takového nečiní u knih.

Odstavec 5 čl. 7 citované směrnice rektora umožňuje MU postoupit třetí osobě dispoziční práva k autorskému dílu. Kromě souhlasu autora je k tomu nutné, aby vedoucí hospodářské správy (v tomto případě děkan FSS) zajistil průkazným způsobem (tj. zřejmě listinným podkladem z doby rozhodování o přesunu práv, který bude někde založen a je možné ho nezávisle na současných aktérech ověřit) tento souhlas autorů s postoupením majetkového práva k dílu na třetí osobu. Směrnice rektora neumožňuje, aby takový právní úkon učinili autoři sami – zejména tedy není možné, aby například sami za sebe podepsali smlouvu s nakladatelem. Nakladatelskou smlouvu musí mít s jejich prokazatelným souhlasem uzavřenu s nakladatelem zaměstnavatel, tedy Masarykova univerzita. Pokud Masarykova univerzita svá práva nakladateli nepostoupila, nepřipadá v úvahu poškození práv nakladatele – od autorů samých je získat nemohl.

Pokud nebyla majetková práva k autorskému dílu, tj. oskenované knize, převedena Masarykovou univerzitou na nakladatele, zůstala jí. To by v daném případě znamenalo, že v poskytovně v ISu Masarykovy univerzity bylo zveřejněné dílo, ke kterému má MU dispoziční práva. Na zveřejnění v ISu lze pohlížet jako na zveřejnění Masarykovou univerzitou samou, byť konkrétní kroky k tomu vedoucí učinil jeden z jejích studentů. Pokud by za tohoto stavu bylo vedeno disciplinární řízení, bylo by to řízení Masarykovy univerzity proti studentovi, který se měl dopustit toho, že Masarykova univerzita svým studentům v ISu zpřístupnila dílo, ke kterému má MU veškerá majetková práva.

Je málo pravděpodobné, že se by horlivost studenta, který na MU zpřístupní na jejím ISu dílo jí samé, byla disciplinárně postižitelná (mohla by fakticky zasloužit pochvalu, což ale mezi možnostmi verdiktu disciplinární komise není). Pokud se stal protiprávní čin tím, že MU činností tohoto studenta poškodila cizí majetková práva tím, že své dílo zveřejnila na svém ISu, bude se disciplinární komise muset věnovat dokazování toho, zda byla majetková práva na třetí osobu převedena a za jakých okolností (nepředpokládám, že by autoři za sebe s nakladatelstvím podepsali nakladatelskou  smlouvu přímo – jeden z autorů je přímo rektor univerzity, který příslušnou směrnici vydal). Jeden z výsledků může být i to, že nakladatel neměl od MU jako takové oprávnění k vydání této knihy a celé řízení může poměry náležitě osvětlit (bylo by jistě nepříjemné pro dotyčného studenta, že se případné majetkové nároky MU vůči vydavateli by byly vzneseny až v důsledku disciplinárního řízení s ním – disciplinární řízení samé však neznamená skvrnu na jeho pověsti, v souladu s presumpcí neviny se ničeho nedopustil až do závěrečného verdiktu, který nemá proč nebýt osvobozující).

Podotýkám, že výše uvedené se týká jen děl, ke kterým má majetkové právo MU. V daném případě vycházím z toho, že tato kniha byla vykázána do RIVu, tedy je to dílo, které MU považuje za své (a autoři to zjevně nezpochybnili, když ji mezi publikace Masarykovou univerzitou vykazované zařadili).

Na díla, kde majetková práva vlastní někdo jiný než MU se taková benevolence vztahovat obecně nebude. Těžko se ale může vztahovat na publikace, za které MU dostává od státu zaplaceno formou institucionální podpory výzkumu – studenti zde MU neberou něco zdarma, ale čerpají z něčeho, kde za ně Masarykově univerzitě zaplatil stát.

Autorem článku je prof. RNDr. Jiří Zlatuška, CSc, děkan fakulty informatiky MU Brno.
Redakce doplnila titulek, perex, první odstavec, vyjádření studenta a opravila chyby v textu (místo vydavatel správně nakladatel).

Vyjádření Petra Lazara k disciplinárnímu řízení FSS MU Vážení kolegové, 24. 5. v odpoledních hodinách proběhlo jednání disciplinární komise FSS MU, které se zabývalo žádostí paní docentky Pitrové o projednání případu, kdy jsem já, Petr Lazar, umístil do Poskytovny předmětu EVS162 naskenovanou knihu P. Fiala, M. Pitrová: Evropská unie, 2003 (vydáno nakladatelstvím CDK), a naplnil tak skutkovou podstatu dvou ustanovení Disciplinárního řádu FSS. Jednání proběhlo korektně, komise dala prostor pro vyjádření paní Pitrové, mé osobě, a zazněl také právnický posudek. Komise nakonec rozhodla, že k porušení obou ustanovení skutečně došlo, a k přihlédnutím k tomu, že v době mého jednání jsem nebyl obeznámen s tím, že porušuji ustanovení Disciplinárního řádu FSS, rozhodla, že mi nebude udělen žádný postih. Dané rozhodnutí plně respektuji a ještě jednou bych se rád omluvil všem, kterým mohlo mé počínání způsobit nepříjemnosti. Zároveň mi ale dovolte se nyní vyjádřit trochu obšírněji k problematice autorských práv a (ne)zákonného počínání v digitálním věku. Předně, v tomto případě šlo z „morálního“ i „zákonného“ hlediska o poměrně jednoznačnou věc; daná kniha je chráněna autorským zákonem, byla vydána v ČR (v druhém vydání v roce 2009) a je – s vynaložením určitého úsilí – poměrně dobře opatřitelná. Můžeme si ale – docela jednoduše – představit situaci, kdy by do Poskytovny byla nahrána publikace, která nikdy v ČR vydána nebyla; jednalo by se například o publikaci, vydanou v roce 2000 v USA. Taková kniha je chráněna autorským zákonem, stejně jako by toto počínání porušilo minimálně jeden z předpisů MU (došlo by k porušení Směrnice rektora o užívání počítačové sítě MU), tedy ze „zákonného hlediska“ by došlo k porušení zákona i předpisů MU, ale z „morálního hlediska“ se pohybujeme v „šedé zóně“, tj. existovala by jiná možnost, jak takovou publikaci zpřístupnit studentům v ČR? Podobným případem je, kdyby byla do Poskytovny nahrána publikace, která byla sice vydána na území ČR (ČSFR, ČSSR), ale bylo tak učiněno např. před 20 lety. Od té doby tato publikace již znovu vydána nebyla a počet výtisků dostupných např. v knihovnách či antikvariátech by byl velice omezený. Opět by došlo k porušení zákona i nařízení MU, ale opět jsme v morálním hledisku v „šedé zóně“. Abych na závěr tohoto odstavce odlehčil – pakliže si toto čte nějaký student Právnické fakulty, který se třeba obává o možném uplatnění ve svém oboru, tak myslím, že v oblasti „digitálního práva“ by mohl najít zlatý důl. Co se týče pravidel Poskytovny a jiných ustanovení, souvisejících s umisťováním souborů do úložišť v ISu, jakkoli podle všeho existují a jsou dohledatelná, osobně si myslím, že by bylo vhodné, aby byl ze strany administrativy fakulty (univerzity) kladen větší důraz na to, aby si je studenti prošli (podobný důraz, jaký se klade v současné době na problematiku plagiátorství), případně byl připraven jakýsi „výpis“ těch zásadních („etické desatero“ apod.). To z toho důvodu, že je vysoká pravděpodobnost, že studenti, místo toho, aby tato pravidla studovali, se rozhodnou pro ukládání souborů využívat úložiště třetích stran, často zajišťujících anonymitu; v takovém případě se jednak sníží dostupnost studijních materiálů, stejně jako bude ztížena (či přímo zamezena) ze strany univerzity kontrola obsahu, na který se vztahují autorská práva. Pokud jde o bouřlivou reakci ze strany studentů, kterou tento případ vyvolal, osobně z ní mám poněkud smíšené pocity; na jednu stranu jsem pochopitelně rád, že řadě ostatních studentů nebyl můj osud lhostejný a jejich názory často poukázali na skutečnosti, že legislativa v oblasti „digitálního práva“ není úplně dokonalá, na druhou stranu se objevovaly někdy až přehnaně vášnivé reakce, obviňování a přílišné generalizace. Přesto bych rád poděkoval všem, kteří „s chladnou hlavou“ přispěli do diskuse a vyjádřili svůj názor. Přeji pěkný den, Petr Lazar

  Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: prof. Zlatuška