IFPI ku příležitosti 75. výročí vymazala důkazy o svých fašistických kořenech

Mezinárodní organizace si obvykle nenechají ujít příležitost k oslavě výročí. Je také běžnou praxí, že o svém vzniku a historii informují veřejnost na svých webových stránkách. Toto však není klasický případ. Mezinárodní federace hudebního průmyslu (IFPI), slavíla v roce 2008 své 75. výročí vzniku. Zaznamenali jste nějaké oslavy či tak podobně?. Ne. Jak to? Server Copyriot Vám přináší příběh, který chce IFPI schovat před světem.

 

V roce 1933 hudební průmysl uspořádal v Římě kongres za účelem vytvoření mezinárodní federace. Skutečnost, že Itálie byla již jedenáctým rokem fašistickou diktaturou pod vládou Benita Mussoliniho, evidentně nebyla IFPI na obtíž.

 

Právě naopak, IFPI se na dalším sjezdu v roce 1934, který se konal v turistickém letovisku Stresa, do fašistické Itálie vrátila. Speciálně pozváno bylo seskupení CISAC, ve Francii založená Mezinárodní konfederace autorů a skladatelských společností. CISAC silně protestovala proti plánu IFPI dát hudebním producentům vlastní práva v rámci Bernské úmluvy, neboť se obávala, že to by umenšilo práva skladatelů. Na zasedání ve Strese se ale CISAC nechala od IFPI přesvědčit. Práva nahrávacích společností měla být zajištěna zvláštní úmluvou.

 

 

Tento citát ukazuje, že to nebylo jen lákavé středomořské klima, co vedlo IFPI k organizování svých aktivit ve fašistické Itálii. Fašistický režim poskytoval dobré podmínky pro jejich lobby.

 

 

Výbor vedený Dr. Ostertagem urychleně předložil návrh. Pro změnu nebo možná jen proto, že Mussoliniho Itálie byla v té době na pokraji války, se první setkání výboru konalo v Samedanu v neutrálním Švýcarsku. Členové výboru nebyli pravděpodobně příliš neutrální ‒ jelikož byli jmenováni ústavním soudem v Římě, můžeme předpokládat, že byli loajální k fašistickému režimu.

 

Výsledkem setkání výboru byl návrh na spojení práv nahrávacího průmyslu a práv "umělců" (tj. hudebníků a herců). To mělo velký vliv na tvorbu dalších právních předpisů, které dodnes regulují trh s hudbou.

 

Pokračování práce na návrzích ze Samadenu bylo odloženo kvůli 2. světové válce, ihned po jejím skončení byla však práce znovu obnovena v rámci stálého výboru Bernské unie. V roce 1949 bylo v Neuchâtel rozhodnuto poskytnout Samadenské návrhy zpět do členských zemí Bernské unie a dalších států k posouzení. Následující setkání se konalo v říjnu 1950 v Lisabonu a má zásadní význam pro další rozvoj.

 

Lisabon? Proč si IFPI, pět let po 2. světové válce, vybrala fašistickou diktaturu ‒ Portugalsko ‒ jako místo, kde by pokračovala v práci, kterou začala ve dnech fašistické diktatury v Itálii?

 

Mohla to být náhoda, ale texty konvencí, které byly velice rychle sestaveny během těchto setkání jsou celkem výmluvné. Soutěžili s paralelními pokusy o dosažení mezinárodní úmluvy, která by rozšířila cosi podobného autorským právům mezi hudebníky, kteří byli organizováni v ILO ve spolupráci se svazy hudebníků. Nešlo v nich však tolik o přání hudebního průmyslu. Spíše zde byla patrná snaha o zachování pracovních míst pro živé hudebníky, kteří se cítili ohrožení důsledkem mechanizace.

Detailní projednání těchto záměrů trvalo dlouho, kdyby proběhlo rychleji, je velmi pravděpodobné, že by se vývoj mezinárodního autorského práva ubíral jiným směrem, ve kterém by hudebníci, nikoliv nahrávací společnosti, byli viděni jako legitimní držitelé práv k hudbě, která zní v rádích a na veřejnosti.

 

Jenže to se to nikdy nestalo. Odborné komise, ve spolupráci s fašistickým režimem v Itálii, byly rychlejší ‒ k velké radosti hudebního průmyslu. Samadenský návrh vedl k "Římské úmluvě o ochraně umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací", která byla s konečnou platností podepsána v roce 1961 a dnes je hluboce integrovanou součástí (nejen) švédského kopírovacího zákona. I díky tomu mohou dnes nahrávací společnosti vyžadovat bizarně vysoké odškodnění po vlastnících The Pirate Bay.

 

Na rozdíl od hudebních vydavatelství, nahrávací společnosti nemají autorská práva v pravém slova smyslu, ale díky Římské smlouvě mají tzv. práva související s právem autorským, která se časem stala stejně důležitá jako autorská práva.

 

Kromě toho jsme zjistili, že George H.C. Bodenhausen ‒ jeden z právníků, kteří se v 50. letech podíleli na tvorbě Římské úmluvy ‒ při její tvorbě odkazoval na zákony, který platily ve fašistické Itálii (tj. tvořené během války v roce 1941) a vydával je za nejvhodnější legislativu k tématu.

 

Toto vše samozřejmě neznamená, že by Římská smlouva byla "fašistická". Nicméně, je těžké si nevšimnout silných charakteristik korporativismu, které silně ovlivnily autorskou byrokracii. Je také důležité si uvědomit, že svazy hudebníků navrhovaly zcela odlišné řešení, které by nemělo za následek nezřízený tok peněz nahrávacím společnostem. Bez náznaku toho, že by IFPI jako organizace chovala fašistické sympatie, bylo strategicky využito protiodborových postojů fašistických režimů a jejich postoje ke korporativní politice v průběhu 40. let. Výsledek této přetahované je dobrou ukázkou toho, jak se tvoří pravidla autorských práv.

 

Dnes jen málokdo tuší, že IFPI vznikla ve fašistické Itálii v roce 1933. Tato informace byla dříve zveřejněna na Wikipedii.

 

(IFPI) Byla založena v roce 1933 v Římě (Itálie) za vlády fašistického diktátora Benita Mussoliniho, společnostmi převážně vlastněnými nebo kontrolovanými General Electric ze Spojených států amerických.

 

V dubnu 2005 někdo odstranil zmínku o spojení IFPI s fašistickou Itálii, ale zapoměl odstranit fakt o tom, kde a kdy byla IFPI založena ‒ až do 25. srpna 2006. K tomuto datu byla stránka Wikipedie editována někým s IP adresou 195.40.39.2, někým, kdo smazal veškeré informace o tom, že IFPI měla vůbec nějakou historii. A takhle to zůstalo na stránce Wikipedie IFPI až do současnosti.

 

Osoba, která smazala informace o založení IFPI, to udělala z centrály IFPI v Londýně. IP adresa ukazuje tam.