Předpověď se vyplnila: Ústavní soud volby v Praze nezrušil. Názor většiny.

Účelový plán ODS rozdělil pro komunální volby v roce 2010 Prahu na 7 volebních obvodů, aby zvýšil hranici pro nutnou pro získání zastupitele. Politické strany jako Zelení a Věci veřejné se teď rozčilují, že za miliony investované do reklamy nemají dost zastupitelů. Za každého zastupitele stát totiž vyplácí politickým stranám rovný milion.

Kuriózní názor předložil už Městský soud v Praze, podle něhož nelze z čl. 102 odst. 1 Ústavy ani ze čl. 21 odst. 3 Listiny dovodit poměrnost volebního systému jako jednoho z parametrů pro volby do zastupitelstev obcí. Jistě, vyplývá to totiž už ze samotného slova zastupitel! Nebo snad Ústava počítá s tím, že by v některých obcích byl systém většinový a v jiných poměrný, a to zrovna podle toho, jak se předchozí zastupitelstvo vyspí? Ano, to je patrně výklad většiny Ústavního soudu, jak ukážeme později. Nejpravděpodobnější varianta ale bude, že Městský soud v Praze se v zákoně o volbách do zastupitelstev obcí nedočetl ani k §2, podle něhož se volby mají konat na základě „zásad poměrného zastoupení.“

Neúspěšná stížnost

Část neúspěchu ale jistě leží i na samotné ústavní stížnosti, kterou politické strany podaly. Obsahuje celou řadu hodnotících soudů, které s řízením vůbec nesouvisí a jen oslabují její hlavní sdělení.
Stížnost dokonce obhajuje existenci pětiprocentní vyřazovací klauzule, která je podle ní jednou z „žádoucích modifikací poměrného systému“.

Stížnost si rovněž poněkud naběhla; tím, že navrhovatelé navrhli rovněž zrušení zákona, připouštějí, že rozhodnutí o rozdělení do volebních obvodů bylo vydáno v souladu se zákonem.

Magistrát zaslal mimořádně extenzivní podání, ačkoliv byl jen vedlejší účastník. Podle magistrátu bylo rozdělení v pořádku, protože „oprávnění příslušných zastupitelstev rozdělit obec na volební obvody vychází přímo z Ústavou garantovaného práva na samosprávu.“ Svoje vyjádření shrnul: „Krom toho v situaci, kdy přípustných a dovolených řešení, která nebudou generovat stejné volební výsledky, existuje více, je volba mezi nimi věcí politické vůle.“

K tomuto závěru se přiklonil i Ústavní soud: „Hledání optimálního volebního modelu v podmínkách obce, kde to zákon umožňuje, je součástí práva na samosprávu, a je proto je výlučné kompetenci konkrétního zastupitelstva.“

Podle znalce Dr. Outlého vyřazovací klauzule v celém městě činila v průměru 7,3% hlasů. Oba oslovení znalci potvrdili, že se zvyšujícím se množstvím volebních obvodů a s jejich snižující se velikostí nezpochybnitelně dochází k nárůstu vyřazovacího prahu, což ztěžuje přístup k mandátům stranám s nižší voličskou podporou. Výsledkem je podreprezentace či naprostá nereprezantace malých stran.

Řešení soudu zcela formalistické

Ústavní soud se především vyhnul zrušení §27 volebního zákona, protože podle něj nebyl aplikován v rozhodnutí Městského soudu v Praze. Přitom podmínka aplikace v předchozím řízení je nutnou podmínkou zrušení části zákona. Ústavní soud tak řekl, že měli stěžovatelé podat zvláštní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým zamítl návrh na zrušení rozhodnutí zastupitelstva o rozdělení volebních obvodů jako nedůvodný a že teď už je na ústavní stížnost a zrušení protiústavních ustanovení zákona pozdě.

Jak obelhat dva nejvyšší soudy v zemi snadno a rychle

Co se týče důvodů pro rozdělení, popsal ÚS situaci takto:

Z dokumentů a vyjádření, které má k dispozici i Ústavní soud, plyne, že důvody pro vydání usnesení zastupitelstva byly:

• a) záměr zvýšit transparentnost voleb, zpřehlednit a zjednodušit volbu kandidátů snížením maximálního počtu kandidátů na hlasovacím lístku na cca 180 oproti cca 1 500 kandidátů v případě existence jediného volebního obvodu);
• b) snaha zvýšit šance na volební úspěch lokálních uskupení, zaměřených na problematiku významnou pro jednotlivé volební obvody;
• c) reflektování zkušeností z voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2010 (kdy voliči masivně využili preferenčních hlasů) vytvořením podmínek pro snadnější identifikaci voličů s kandidáty daného (menšího) obvodu;
• d) vytvoření užších vazeb mezi zvoleným členem zastupitelstva a voličem, jakož i větší orientací zastupitelů na problémy a potřeby konkrétního územního celku;
• e) ekonomické úspory.

Nejvyšší správní soud tehdy konstatoval, že magistrát dostatečným způsobem a přesvědčivě doložil, že vytvoření volebních obvodů je z jeho pohledu potřebné s tím, že analýzu obsahové stránky uvedených důvodů jakožto otázku politickou provádět nemůže.

Rovnost? Jenom na papíře

Ústavní soud vyjádřil přesvědčení, že zásadu rovného volebního práva nutno chápat tak, že každý volič má stejný počet hlasů, jako jakýkoliv jiný, nikoliv však, že každý odevzdaný hlas má – ve vztahu ke konečnému volebnímu výsledku (počtu získaných mandátů) – stejnou váhu.

Bludný kruh: Výsledek voleb mohla být i náhoda

Jestliže z povahy aplikovaného ustanovení zákona popsané důsledky vyplývají, nemůže být ze samotného faktu, že nastaly, bez dalšího konstruován závěr, že toto byl jediný a výlučný důvod, proč bylo aplikováno, jak to činí stěžovatelé. Důkazem o manipulaci proto nemůže být předvídatelný důsledek, ale pouze důkaz, že jediným či převažujícím důvodem takto nastavených pravidel voleb bylo jejich předvídatelné ovlivnění. Takový důkaz stěžovatelé nepřinesli.

Jejich argumentační potenciál se totiž pohybuje v kruhu, neboť za důkaz úmyslu ovlivnit volby v neprospěch malých stran vydávají výsledky voleb a v diskuzi před přijetím usnesení o rozdělení Prahy na sedm volebních obvodů v Zastupitelstvu předpokládaný výsledek voleb, ačkoliv tento dopad je výsledkem zákonné možnosti takové opatření učinit. Důkazem o úmyslu poškodit malé strany proto nemůže být sama okolnost, že možnost daná zákonem byla využita, ale že byla zneužita.

Tento předestřený názor však poněkud vybočuje z účelu ústavního přezkumu, jak přiléhavě poznamenala odlišná stanoviska soudců. Jde o to, že soud přistupoval k přezkumu jako ke spornému řízení, kde by měli navrhovatelé prokázat zlý úmysl pražské ODS, zatímco se v řízení mělo postupovat tak, že Ústavní soud by zvážil, nakolik předcházející rozhodnutí zasáhla do ústavně zaručených práv neúspěšných politických stran a nakolik politici ODS opakovali chybný postup z ústavní krize v roce 2009, když změnili pravidla během hry.

Odlišná stanoviska k nálezu (výroku a odůvodnění) si vyhradili soudci František Duchoň, Vojen Güttler, Jan Musil, Pavel Rychetský a Eliška Wagnerová. Některá budou samostatně publikována.

  Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: jmi