Eva Tichá o cestě na východ: Ruská válka zabíjí lidi i zvířata. Ničí vše, co Ukrajinci po generace vytvářeli

V pátek odpoledne se naše tříčlenná posádka vydává s humanitární pomocí na Ukrajinu. Míříme z Prahy do Ostravy přes Jihlavu, kde doplňujeme zásoby plen a léků. Naši osádku tvoří dva muži a jedna žena. Lékař a zdravotník oba také ve funkci řidičů, kteří mají bohaté zkušenosti s jízdou v terénu na přírodních cestách pokrytých blátem, vodou a pískem. Já plním funkci tlumočnice a komunikační spojky s našimi kontakty na válkou zmítaném území Ukrajiny. Naším úkolem je dojet za světla do tisíc kilometrů vzdáleného místa od Prahy a předat humanitární pomoc v objemu něco přes půl tuny, jako hygienické prostředky, léky a nechybí hračky pro děti. 

Zatímco ruské rakety útočí na civilisty ve východní části Ukrajiny, my se vydáváme na cestu do západní oblasti. Naše trasa vede přes Ostravu na polské Katowice a dál na východ. Po polských dálnicích cesta rychle ubíhá. Jejich povrch je hladký a nedá se srovnat s těmi našimi. Výborné značení a téměř bez výluk. Kocháme se krásnou polskou krajinou, občas vtipkujeme, ale vždy se náš hovor stočí k válečnému konfliktu s Ruskem, který nedaleko od nás zabíjí lidi a zvířata. Ničí vše, co Ukrajinci po generace vytvářeli. A může trvat i desetiletí. 

První překážkou, kterou musíme zvládnout, je asi kilometrová fronta na polsko-ukrajinské hranici. Ve frontě na Ukrajinu trčíme skoro pět hodin i proto, že někteří neukáznění řidiči stejně jako u nás předjíždějí a snaží se nenápadně vklínit do fronty. Celníci na obou stranách pečlivě kontrolují každou osádku i náklad kvůli pašování zbraní a jiných věcí. Ani my nejsme výjimkou. S respektem sobě vlastním se snažím komunikovat několika slovy v ukrajinštině, i když občas upustím nějaké slovíčko v ruštině, protože ji do nás hustili od čtvrté třídy za totalismu. Mám radost, že se s ukrajinským celníkem domluvíme i anglicky. Vše vysvětleno a dostáváme povolení ke vstupu na Ukrajinu.  

Situace na válečném území se mění každým dnem, v některých místech každou hodinu. Dochází ke změně místa předávky z pohraničí o pár kilometrů hlouběji do vnitrozemí. Míjíme krásné pravoslavné kostely a vzhledně upravené dobře stavěné domy v západní části země. Ze silnice se dostáváme na cestu s dírami na každém kroku připomínající švýcarský ementál. Místy musíme popojíždět krokem. Cestou několikrát volám našemu spolupracovníkovi a upřesňuji naši polohu. Ačkoliv  přijíždíme s neuvěřitelným osmihodinovým zpožděním, přátelé nás vítají s úsměvem a ihned se pouštějí do práce. Chci taky pomáhat s přeložením nákladu, ale pánové mi nedají šanci. I v takových těžkých chvílích se v nich džentlmeni nezapřou. Během hodiny je humanitární pomoc z Česka spolu s dalším nákladem připravena k přepravě do vzdáleného válkou poničeného Charkova. 

Chvíli si povídáme a popíjíme čaj. Z polštiny přecházíme do ukrajinštiny, nebo ruštiny. I tak si umíme porozumět. Pozorně posloucháme smutné a těžko uvěřitelné příběhy z Charkova a měst na východě. Jeden se šťastným koncem za všechny, jak rodinný dům zasáhla raketa a vlítla stropem do kuchyně pár minut před tím, než se členové rodiny vrátili domů. Sleduji vyprávění našich přátel a uvědomuji si, že každý z těchto lidí je skutečným hrdinou. Loučili jsme se se smíšenými pocity v duši, smutek střídal naději. A tahle chvíle rozhodla. Přijedeme Ukrajině znovu pomoci. 

Slava Ukrajini!

Eva Tichá je pirátskou zastupitelkou v Praze 6 a správkyní Nadačního fondu humanitární pomoci

Autor: Eva Tichá, Dagmar Vybíralová, Redakce

Štítky: #Eva Tichá #Nadační fond humanitární pomoci #Piráti pomáhají #reportáž #Ukrajina #válka

Související články

• Pomoci lidem stiženým válkou na Ukrajině může každý: Piráti spustili nový web

• Týden na hranicích: V krizi se rozostřují majetkové rozdíly, bomby nad hlavou nechtějí ani bohatí, ani chudí