Svět

Ohlušující ticho z Bělehradu

01. 04. 2022
Sdílet na Facebooku Tweet

Ruská invaze na Ukrajinu je porušením snad všeho, čemu na Západě věříme. V Evropě je však jedna kandidátská země na členství v EU která se tváří jakoby nic. Tou je Srbsko pod vedením prezidenta Alexandra Vučiće. Proč nyní celá země mlčí?

Bělehrad v noci, 2020

Alexandr Vučić si hned po napadení Ukrajiny Ruskem vzal 36 hodin na rozmyšlenou. Poté svolal tiskovou konferenci, ve které se emotivně doznal, že „tlak na jeho zemi je velký a bude ještě větší, než si to dovede kdo představit“. Zároveň doplnil, že rozhodně „nyní není čas na sankce proti Rusku.“ Snaha reagovat velice nijakým způsobem nadzvedla ze židle Carla Bildta, který řekl, že se tím Srbsko de facto diskvalifikovalo z procesu vstupu do Evropské unie. Na vstupu do EU je v Srbsku shoda již od roku 2003, byť veřejná podpora pro něj postupně klesá a aktuálně se pohybuje okolo 50 %.

Pro Vučiće je válka na Ukrajině noční můra. Jím realizovaná politika má totiž dvě části: Tu nám dobře známou populistickou (Orbán, Kaczyński, Babiš...), kterou snadno můžeme odsoudit, protože ji dobře známe. Na druhou stranu však Vučić využívá své naprosto neotřesitelné pozice pro to, aby vyřešil nejpalčivější problém země: tedy že je Srbsko jednou z nejchudších zemí v Evropě. A to bez cizí pomoci nedokáže. Proto se již před řadou let rozhodl, že zemi otevře všem zahraničním investorům. A ti staví po celé zemi jako šílení. 

Evropská unie tak podporuje řadu projektů na různých místech země. Ruská federace na druhou stranu financovala částečně obnovu krypty chrámu svatého Sávy v Bělehradě (něco jako naše katedrála svatého Víta) a realizuje modernizaci železnic, dodala např. zemi nové vlaky. Čína platí řadu dalších dopravních staveb a staví v Srbsku továrny. Ázerbajdžán dál pomáhá stavět dálnice a tak podobně.

Tenhle systém funguje poměrně dobře pouze tehdy, pokud jsou všichni investoři mezi sebou kamarádi. Co ale, když se do sebe pustí? Pak nastává problém. A řešení? Nabízí se různé cesty. Chtít jen evropské peníze a odmítnout ruské? Těžko, když státní podnik na distribuci ropy (Naftna industrija Srbije) byl prodán Gazpromu. Chtít jen ruské peníze a nechtít evropské? Těžko, když země chce vstoupit do EU a zůstat součástí civilizovaného světa. Aby nemusel hrát srbský prezident Kobayashi Maru a čelit scénáři, který nemá východisko, snaží se tvářit, že je vlastně na obou stranách, že sedí na obou židlích. Balancuje na ostří nože, to je však stále tenčí. To ukazuje i fakt, že v OSN např. srbská delegace hlasovala pro odsouzení invaze, sankce přitom ale odmítá. 

Mimo jiné je zajímavé, že ono zlověstné mlčení platí i naopak. Tedy z Moskvy nesměřuje k Bělehradu vůbec žádný komentář. Rusko nezařadilo Srbsko na seznam „nepřátelských zemí“ a k politice balkánského státu se vůbec nevyjadřuje. 

Zajímavé a veselé jsou také srbské noviny. Ty se snaží zveřejňovat obojí. Dočteme se tam tak i o reakcích Západu na brutální útoky na civilisty, stejně jako i o vyjádřeních ruských propagandistických stanic (Sputnik je přebírán srbskými novinami už dlouho). Úsměvná jsou např. ruská tvrzení o laboratořích biologických zbraní na Ukrajině. Vzhledem k tomu, že značná část srbských médií je napojena na tamní vládu, představuje mediální scéna reprezentativní ukázku toho, jak se situace má. 

Bylo by velmi snadné ukončit tento příběh tím, že „chude Srbsko chce krvavé ruské peníze“ a tak je zticha. Také by to byl závěr především nesprávný. Existuje totiž ještě jeden a to podstatně hlubší problém, kterému musí srsbká vláda čelit. A tou je zcela přirozené rozdělení společnosti.

Rozdělení? Vždyť přeci ty šílené Rusy nemůže nikdo podporovat ani omylem. Nuže, podívejme se na to trochu jinou optikou. Začněme doma. Málo se u nás ví, že do roku 1968 byly vztahy mezi Čechy a Rusy z historického hlediska velice dobré. Zdůrazňován byl fakt, že Rusové jsou Slované, že se jedná o velkou zemi, že bojovali proti Rakousko-Uhersku a samozřejmě osvobodili v roce 1945 většinu Československa včetně Prahy. Vše nicméně změnila invaze ze srpna 1968. V tehdejší Jugoslávii však k žádné invazi nedošlo, a tak zde pozitivní vnímání ruského národa zůstalo. Krátká epizoda z roku 1948 je dávno zapomenuta. Pozitivní obraz Rusů posílilo ještě bombardování v roce 1999 letectvem NATO. 

Řadě lidí, kteří mohou být frustrováni z posledních několika desítek let, z válek a rozpadu Jugoslávie (resp. generace, která si ve svém formativním období vše prožila), může vnímat invazi jako jakousi poetickou spravedlnost, že se našel někdo, kdo chce tomu „zlému Západu“ šlápnout na kuří oko. A někdo, kdo dá konečně všem těm bojům z devadesátých let nějaký ideový smysl. Ne nadarmo se proti Rusku také hodně ozývají z Kosova a z Bosny – a chtějí tam rovnou do NATO. 

Průměrný obyvatel Srbska bude vždy vnímat světovou realitu vlastní perspektivou. A my v Česku stejně tak. Ne nadarmo jsme v Evropské unii největšími kritiky ruské invaze my, Poláci, Slováci a také pobaltské země. Máme podobnou historickou zkušenost. Srbsko však má zkušenost zcela jinou a do jisté míry snad i opačnou. To tamní vládu staví před problém: Ať se postavíme na jakoukoliv stranu, znepřátelíme si zhruba polovinu našeho obyvatelstva. Tak proč bychom to vlastně měli dělat? Srbský národ byl v minulosti rozpolcen nesčetněkrát (dělící linie jen za posledních 120 let byly následující: Rakousko-Uhersko vs. Francie, panovnický rod Karađorđevićů vs. Obrenovićů, Třetí říše vs. Velká Británie, četnici vs. partyzáni, Tito vs. Stalin, Ranković vs. Tito, Milošević vs. reformisté, Evropa vs. Rusko). Hledání jednoty je klíčové a někdy se provádí za každou cenu – třeba když zcela ahistoricky došlo v roce 2006 k zrovnoprávnění četnického a partyzánského odboje za druhé světové války. To proto, aby se lidé neustále nedělili na ty s tričky Josipa Broze Tita a druhé s obrázky Dragoljuba Mihajloviće. První uvedení žijí hlavně ve městěch, druzí potom spíše na venkově. Může to znít absurdně, ale dodnes žijí v Bělehradě lidé, kteří např. odmítají uznat názvy ulic zavedené v 90. letech 20. století a stále používají ty „komunistické“. Výsledek hledání národní jednoty „na sílu“ tak působí komicky, jak ukázal např. loňský koncert k výročí osvobození země od fašismu, kde byli vedle sebe vyobrazeni právě Tito a Mihajlović. Ačkoliv historici lapali po dechu, vláda doufala, že se tím napětí vlastně zmírní. Ne nadarmo je národním sloganem „Jen jednota spasí Srby“ (samo sloga Srbina spašava). Její absence je vnímána jako dlouhodobý problém. 

Jako by tak Srbsko představovalo opět pomyslný „sud se střelným prachem“. Představa, že se půlka národa rozdělí na stoupence EU a druhá na stoupence Ruska je samozřejmě další Vučićova noční můra. Posilují ji zprávy o demonstracích, které pronikají částečně i do našich médií. Riziko, že by snad jedna nebo druhá strana konfliktu na Ukrajině využila své stoupence v Srbsku proti těm druhým, je natolik hrozivý scénář, který si ani nedovedeme představit. Nebo možná i kvůli 90. letům minulého století dokážeme. 


 

Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Jan Loužek

Štítky: #Srbsko

Facebook Pirátské listy Twitter Pirátské listy Redakce Pirátských listů Česká pirátská strana
Redakce | Kontakt | Piráti | Facebook | Twitter | RSS články | RSS aktuality

Copyleft Pirátské listy. Publikování nebo další šíření obsahu serveru Pirátské listy je umožněno i bez písemného souhlasu. Všechna práva vyhlazena.