Odborně

Proč se nebát změn v sociálních službách?

07. 06. 2021 | 1 komentářů
Sdílet na Facebooku Tweet

Nepříznivou sociální situací označuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, oslabení nebo ztrátu naší schopnosti řešit situace, které v průběhu života nastávají. Různou měrou je ohrožena „plnost našeho života“, naše účast na zdrojích ekonomických, sociálních či kulturních. Nepříznivá sociální situace může vést až k sociálnímu vyloučení, kdy jsme postaveni „vně“ běžný život společnosti se všemi důsledky, které takové vyčlenění přináší. Rizikových faktorů vzniku nepříznivé sociální situace je celá řada, ať už se jedná o věk (vysoký či naopak nízký), nepříznivý zdravotní stav fyzický či psychický, nevýhodnou životní strategii vedoucí ke konfliktu se společností, život v sociálně znevýhodňujícím prostředí atd. Podpory a pomoci se nám může dostat nejen od naší rodiny, komunity či obce, ale také prostřednictvím odborných sociálních služeb.

socialni sluzby

33 druhů sociálních služeb
Nabídka, kterou současné znění zákona o sociálních službách definuje, je pestrá: 14 druhů služeb sociální peče, 18 druhů služeb sociální prevence a odborné sociální poradenství. Služby jsou realizovány skrze tzv. „základní činností“. Těch je celkem 14 a každý druh sociální služby disponuje jejich určitou kombinací. Co se na první pohled jeví jako všestranný nástroj řešení, je současně labyrintem, ve kterém se obtížně orientuje profesionál a snadno zbloudí laik.

Plány, na které nedošlo
Již před osmi lety zvažovalo MPSV výraznou redukci formálních druhů sociálních služeb, jejímž výsledkem měl být systém pouze šesti druhů, který by nabízel flexibilní podporu v reakci na komplexní potřeby klientů. V oblasti služeb určených pro osoby se sníženou soběstačností byla modelována redukce na pouhé tři druhy služeb sociální péče – pobytovou, ambulantní a terénní. Pro tuto myšlenku existovalo několik dobrých důvodů.

Administrativní zátěž
Poskytovatelům sociálních služeb by se například významně zjednodušila administrativa. Za současného stavu musí organizace, která se například komplexně věnuje seniorům, často poskytovat značný počet služeb, mezi něž se řadí pečovatelská služba, osobní asistence, odlehčovací služby, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, případně odborné sociální poradenství. Zmíněná administrativní zátěž se negativně projevuje v procesech finančního řízení, výkaznictví, řízení kvality i v řízení personálním. Také z pohledu orgánů zodpovědných za kontrolu kvality, efektivity či zajištění dostupnosti služeb (MPSV a kraje ČR) ztěžuje spletitost systému možnost zodpovědného a udržitelného plánování či financování sociálních služeb, přičemž všichni zmínění aktéři mají společně usilovat o jediné: co nejvyšší kvalitu a dostupnost sociálních služeb pro ty, kteří je skutečně potřebují.

(Ne)přehlednost systému
Pokud člověk sociální službu potřebuje, nestačí pouze její dostupnost v místě a čase. Nabídka by měla být v prvé řadě dostupná i ve smyslu srozumitelnosti – jak pro člověka, který službu hledá, či pro jeho blízké, ale například i pro drobné obce, které nedisponují odborným aparátem. V systému 33 služeb se obtížně orientují i samotní sociální pracovníci a úředníci, což mnohdy vede např. k nevýhodnému párování zjištěných potřeb a zvolených nástrojů řešení. Je ale dlouhodobě nepřijatelné, aby složitost systému byla bariérou informační participace pro ty, jimž jsou sociální služby určeny. Dalším problémem je nutnost využívat nikoliv jednu, ale několik sociálních služeb (byť i od jedné organizace) v případě klientů, kteří potřebují komplexní řešení různorodějších potřeb, což s sebou nese uživatelský diskomfort, například v podobě vícečetného uzavírání smluv.

Poslanecký krok ke změně
Ve srovnání s někdejším záměrem MPSV je současný legislativní návrh velmi umírněný – přináší pouze dvojí propojení. V oblasti terénní sociální péče je to sloučení nynější pečovatelské služby a osobní asistence do výsledné „Pečovatelské a asistenční služby“ a dosavadní pobytové služby domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem a domovy pro osoby se zdravotním postižením by nadále nesly jednotné označení „Domovy sociální péče“.

Spojení osobní asistence a pečovatelské služby v pozitivním smyslu
Představa „spojení“ budí v některých poskytovatelích či uživatelích služeb obavy až odpor. Ozývají se názory, že služby budou „rozmělněny“, ztratí schopnost akce a zacílení na specifické potřeby klientů, poklesne jejich kvalita. V případě propojení terénních služeb péče panuje zejména obava o osud osobní asistence. Některé argumenty, na kterých kritika staví, jsou však silně zavádějící. Není například pravdou, že na rozdíl od osobní asistence účtované spotřebovaným časem se pečovatelská služba účtuje čistě v úkonech. Pouze dovážka obědů či velký nákup je účtován jako úkon, naprostá většinu poskytnuté péče je účtována podle spotřebovaného času stejnou hodinovou sazbou jako u osobní asistence. Padá tedy argument, že pečovatelská služba je pouze jakýmsi souborem „nasmlouvaných úkonů“, což pasuje její uživatele do role pasivních příjemců, kdežto uživatele osobní asistence lze v kontrastu k lidem využívajícím pečovatelskou službu charakterizovat jako osoby aktivně se podílející na jejím průběžném řízení a korekci.

Obrovský rozdíl mezi současnou pečovatelskou službou a osobní asistencí ale existuje a silně znevýhodňuje uživatele služby pečovatelské, což je v současném poměru počtu služeb osobní asistence ku počtu pečovatelských služeb (200:682, viz registr poskytovatelů) palčivým problémem. Od samotného vzniku zákona o sociálních službách je pečovatelské služba oproti téměř všem ostatním druhům služeb ochuzena o dvě základní činnosti, kterými jsou „výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti“ a „pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí“.

Absence těchto základních činností v pečovatelské službě má zásadní dopad na možnost komplexního řešení potřeb uživatelů. Ačkoliv pečovatelské služby standardně disponují odbornými sociálními pracovníky, pokud se poskytovatel striktně drží legislativy, nemůže sociální pracovník pečovatelské služby (na rozdíl od sociálního pracovníka osobní asistence) uživateli oficiálně pomáhat při vyřizování běžných záležitostí, či mu poskytovat standardní sociálně právní podporu v rozsahu kompetencí sociální práce. Pečovatelky nesmějí se seniory či dalšími osobami se sníženou soběstačností provádět například nácviky motoriky či dalších dovedností, v extrému nesmí s uživatelem nacvičovat ani sebeobslužné úkony, problém je vzít seniora na procházku atd. Velkou část oprávněných potřeb klientů tak může pečovatelská služba naplňovat na samotné hraně či za hranou zákona.

Pokud se poskytovatelé pečovatelských služeb drží platné legislativy, musí si vedle pečovatelské služby registrovat například sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením či osobní asistenci, případně se u uživatele střídá více poskytovatelů. Obě tato řešení jsou pro uživatel diskomfortní, minimálně musí uzavírat místo jedné dvě či více smluv o poskytování sociální služby, musí akceptovat střídání pracovníků na různé činnosti atd. Naopak v případě poskytování osobní asistence může pracovník v době, kdy asistuje, zastat spektrum základních činností od přímé obslužné péče, přes nácviky, aktivizační činnosti, může podpořit uživatele při úředním jednání a podobně.

Naprostým paradoxem je v této souvislosti fakt, že ačkoliv zákon výslovně uvádí, že pečovatelská služba (u osobní asistence to uvedeno není) je určena též pro rodiny s dětmi a je službou, která je bezplatně poskytována rodinám s vícerčaty, zákon jí neumožňuje, právě vzhledem k absenci základní činností „výchovných, vzdělávacích a aktivizačních činností“ podporovat rodiče přímo v oblasti péče o dítě (osobní asistence toto smí). Důsledkem tohoto legislativního nedostatku jsou pak absurdní metodické spory, zda pečovatelka „smí či nesmí podržet dítě“; že sice může mamince pomoci s úklidem, ale nesmí dítě přebalit atd.

Pokud si podrobně prohlédneme soubor základních činností navrženého znění „Pečovatelské a asistenční služby“ vidíme, že zásadně vzešlo z původního podoby osobní asistence. Což je – viz výše uvedené trendy a detekované problémy – potřebné a nezbytné. Sloučení nemá ohrozit metodickou, odbornou a realizační úroveň osobní asistence; naopak cílí na doplňovat důstojné a komplexní naplňování potřeb obrovského počtu uživatelů pečovatelských služeb v procesu postupného „vytáhnutí“ kvality a odbornosti pečovatelské služby co nejblíže k „plnosti“ osobní asistence. Je to nesmírně důležité vzhledem k tomu, že uživatelů terénních služeb péče bude přibývat a je třeba efektivně hospodařit se zdroji. Současně je zcela relevantní, aby jednotlivé služby nadále ctily svoji specifičnost ve vztahu k potřebám svých dosavadních cílových skupin – i přes společný druh a název bude nadále platit, že se někdo umí věnovat té či oné cílové skupině lépe a služby se budou vzájemně doplňovat, jako je tomu nyní.

Spojení pobytových služeb
Tím se dostáváme také k problematice druhového sloučení pobytových služeb sociální péče. Nepochopení, že se jedná o jejich propojení na legislativní bázi, nikoliv o praktické sloučení, vede některé kritiky k závěrům, že lidé potřebující pobytovou péči budou bez ohledu na příslušnost k různým cílovým skupinám společně umisťování do univerzálních „Domovů sociální péče“. Takové tvrzení je zcela nesmyslné a odporuje jedné ze základních zásad zákona, která říká, že pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob. I v současné době je specializace „uvnitř druhu“ běžná. Jeden domov se zvláštním režimem může být určen pro osoby trpící Alzheimerovou chorobou, jiný pro mladé lidi s chováním náročným na péči. Není nejmenší důvod, proč by se neměly podobně specializovat budoucí domovy sociální péče.

V relevantních případech bude ale skutečně možné (na rozdíl od dnešního stavu) poskytnout jedinou sociální službu různým cílovým skupinám. Typickým příkladem jsou lidé se zdravotním postižením žijící v domácím prostředí. Pečujícími osobami jsou obvykle rodiče těchto lidí, kteří ale s postupujícím věkem přestávají péči zvládat, naopak ji sami potřebují. Pokud již není péče únosná v domácím prostředí, je ideální, aby „dítě“ i rodič mohli nastoupit do pobytové služby společně. Což je v současnosti problém, protože jedna z osob spadá do okruhu cílové skupiny domova pro osoby se zdravotním postižením, kdežto druhá by měla nastoupit do domova pro seniory. Což znamená, že se buď musí rozdělit, nebo si poskytovatel nadbytečně „přiregistruje“ chybějící službu. U mnohých uživatelů domovů pro seniory se postupem času rozvíjí Alzheimerova choroba, což poskytovatelé musí řešit nejen přizpůsobením prostředí a péče, ale opět také změnou či doplněním registrace. Totéž platí v případě řešení situace člověka ve středním věku, který potřebuje pobytovou službu a za běžných okolností nemůže využít v místě bydliště dostupné zařízení, jedná-li se o domov pro seniory. Uvedené příklady ilustrují, že „domovy sociální péče“ jsou nikoliv krokem zpět, ale naopak vpřed, protože budou schopny nabídnout individualizovanou péči i lidem s atypickými potřebami, kteří současným systémem často propadávají.

Zakonzervovaný stav  neprospěje nikomu
Každá změna je provázena určitou mírou nejistoty a diskomfortu, nejinak tomu bude v případě legislativního slučování druhů sociálních služeb. Bylo by ale pošetilé se domnívat, že „nezměna“ bude do budoucna udržitelná a komfortní, především pro uživatele služeb. Systému, který je v téměř nezměněné podobě realizován od ledna 2007, se „pod rukama“ dějí sociální změny, na které musí reagovat. A je povzbudivé, že mnohé z těchto změn korespondují s tím, na čem zákon o sociálních službách staví. Tedy na tom, že člověk má právo na poskytování služeb v co nejméně omezujícím, pokud možno přirozeném prostředí, má právo na individuální a komplexní přístup k řešení svých potřeb, je podporován v samostatnosti a jeho důstojnost coby lidské bytosti je chráněna.

 

 

Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Markéta Melechovská

Štítky: #Ministerstvo práce a sociálních věcí #sociální podpora #sociální politika

Zobrazit diskusi
Facebook Pirátské listy Twitter Pirátské listy Redakce Pirátských listů Česká pirátská strana
Redakce | Kontakt | Piráti | Facebook | Twitter | RSS články | RSS aktuality

Copyleft Pirátské listy. Publikování nebo další šíření obsahu serveru Pirátské listy je umožněno i bez písemného souhlasu. Všechna práva vyhlazena.