Slunovrat v impériu

Nežli při snášení plodů na štědrovečerní stůl, jemuž po staletí vládly pohanské oslavy slunovratu. Havel bývá i posmrtně brán za ucho kvůli pevnému poutu s Amerikou. Ale tak jako v době, kdy se narodil a kázal Ježíš Nazaretský, "všechny cesty vedly do Říma", v čase působení Václava Havla vedly všechny cesty do Washingtonu. Od války v Zálivu a rozpadu SSSR (1991) staly se Spojené státy středem světa, jako se Řím kolem křesťanského roku nula stal pánem Středomoří, jádra světového společenství, světové oikumené.

"Dát císaři, co je císařovo," znamenalo dát mu vše. Lidu zůstalo nebe a jeho vykladači, farizejové a proroci.

Ještě nedávno, před deseti lety a dlouho poté, Amerika tuto analogii přijímala. Komentátor Washington Post Charles Krauthammer, významný ideolog americké pravice, psal, že USA jsou "kolos rozkročený nad světem" kulturně, ekonomicky, technicky i vojensky. A dodával: "Jako Řím od zničení Kartága, žádná jiná velmoc nevystoupila do výšin, jichž jsme dosáhli."

Než se imperátoři začali – poněkud přehnaně – strašit vynořujícími se mocnostmi BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína), opakovala Krauthammerovu myšlenku řada jiných ideologů, například Paul Kennedy či Zbigniew Brzezinski.

Od pádu Kartága však spěla římská říše k imperiálnímu principátu, k císařství, které neříkalo své jméno, ba hlásalo drze i "obnovení republiky". Z Augustova "římského míru" (pax romana) vytěžil Robert Kagan pro USA ideu "zdrženlivé nadvlády" (benevolent hegemony). To člověk ani neví, že vlastně není svoboden…

První císařové nechali naoko vše při starém: senát se usnášel, lidová shromáždění volila vládu (konzuly) a na soudech se nalézalo právo. Ve městech se po každých volbách musely ze zdí smývat potupné nápisy proti jednotlivým kandidátům. Kampaně jako o život, i když o všem – o všem podstatném pro život – rozhodoval princeps, jeho vůle a jeho aparátčíci. Ústavním právníkům to nebránilo velebit ideální mix monarchie (výkonné moci), aristokracie (senátu) a demokracie (hlasujícího lidu). Konec dějin, mínil řecký historik Polybios už po pádu Kartága.

Ne, to nám nic nepřipomíná. A co tohle? Znalec antiky Adalberto Giovannini zjistil, že tehdy opozice existovala, ale "neměla reálnou vůli ke změnám". A ještě hůř: "Systém nebyl zpochybňován, nespokojenost se nezaměřovala na podstatu problémů, ale na osoby."

Nesrovnatelné. Slovo "dinosauři" není z předvolebních nápisů v Pompejích doloženo. Jednoho proroka právě pohřbíváme. A pozítří se žádný spasitel nenarodí. Jistý je jenom ten slunovrat.

Komentář Martina Hekrdly vyšel 22. prosince v deníku Právo. Šíření informací nelze zastavit.
  Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Martin Hekrdla