Ochránce finančních spekulantů

Ne snad tím, že by na vrcholných schůzkách vyžadovalo privilegia pro pražskou City. Zuřivě však odmítá zásahy do odvětví, které se "proslavilo" snad jen rozpoutáním nedávné krize a dlouholetým odíráním českých střádalů. Kdykoli totiž z EU zazní, že transakce bank a různých spekulačních fondů je třeba řádně zdanit, ozývá se z Prahy jen zarputilé Ne!

Unie přitom nenavrhuje nic, co by se dalo aspoň vzdáleně srovnat s drastickým zvýšením DPH ze základních potřeb, jež česká vláda naordinovala svým občanům. Po bankách a dalších finančních institucích se chce, aby platily jen nepatrnou jednu desetinu procenta z transakcí.

Ani tak malý krůček není možný, tvrdí český premiér a nabízí celou přehršli argumentů. Daň by prý vypudila banky mimo Unii a oslabila by tak její konkurenceschopnost, argumentuje.

Chystané opatření nikoho nevypudí, pokud bude platit jednoduché pravidlo: daň musí platit každý, kdo chce dělat obchody v Unii. Je jedno, zda bude finanční ústav v EU obchodovat s bankou evropskou, čínskou, či americkou - daň zaplatí obě rukou společnou. Pokud zdanění zavedou i USA nebo Čína, dostanou tyto země svůj podíl. Pokud ne, zůstane vše v Unii.

Něco takového by samozřejmě nemohlo udělat samo Česko. Odsud by banky utekly snadno a rychle. Bohatá Evropská unie s velkými finančními zdroji i třísetmiliónový blok eurozóny, silný vzdor všem potížím, zmíněnou daň ale uvalit mohou. Pokud by totiž odtud banky utekly, samy by tím tratily.

Této skutečnosti by Unie či eurozóna měly využít bez ohledu na české sabotáže. Proto tu přece jsou: aby zasáhly proti excesům nadnárodních finančníků a jiných "nedotknutelných". Vyžaduje to jen politickou vůli a odvahu, tedy něco, čeho se v Praze zjevně nedostává.

Ještě ubožejší je další argument, s nímž premiér odráží návrh nové daně: banky by pak prý přenesly náklady daně na střadatele. "Nikdo si nemůže myslet, že tu daň zaplatí banky. Tu přece zaplatí klienti," tvrdí bodře Nečas a tváří se, jako by jeho kapitulantství před bankami bylo vrcholem politického umění.

Takový "argument" ale nastoluje zásadní otázku: K čemu je pak stát, jehož výkonnou moc on sám vede? Ten bude podobným čachrům bankéřů jen lhostejně přihlížet a vůbec nijak nezasáhne? V Česku asi ano, pokud šéf vlády argumentuje tímto způsobem.

Česká vláda by si však měla aspoň občas uvědomit, že byla zvolena k ochraně zájmů svých občanů. Pokud si totiž stát pod jejím vedením netroufne hájit tyto zájmy proti bankám nebo proti komukoli jinému, kope si sám hrob: ztrácí nárok na loajalitu lidí.

Vláda pak může sebehlasitěji mluvit o suverenitě, s níž tak rádi šermují různí zdejší "obhájci národních zájmů". Suverenita, končící přede dveřmi nejbližší banky, kde stát jen poslušně sklapne paty a stává se ubožáckým slouhou, je totiž k smíchu -stejně jako ten, kdo se jí ohání. Lidé pak mohou časem dojít k závěru, že snad ani nepotřebují stát, který umí jen kapitulovat.

Michal Mocek

Komentář vyšel v deníku Právo 12. prosince 2011. Šíření informací nelze zastavit.
  Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Michal Mocek