Komentáře

Komentář Jana Hrubeše: Slamění panáci a prestiž stavu učitelského

15. 02. 2020
Sdílet na Facebooku Tweet

Tento komentář částečně reaguje na glosu vydanou v Pirátských listech dne 11. února 2020. V této glose se objevuje několik tezí, se kterými se jakožto liberálně uvažující učitel nemohu ztotožnit. Tyto teze jsou navíc mnohdy podpořeny argumentačními fauly, což silně devalvuje kvalitu diskuse jak uvnitř strany, tak navenek.

jan hrubeš-main

Autor se hned v perexu článku ohání staršími filmy, ve kterých mají učitelé autoritu. Zrovna první film jeho výběru ale toto celé nabourává. Ve filmu Škola, základ života třeba zjistí, že jedna z ústředních kladných postav, Jindra Benetka, v rámci své slohové práce zadané na volné téma píše, co se mu nelíbí na škole: „…samostatné myšlení je potíráno a je vyžadováno pouze odříkávání naučených textů…“ Tento film měl premiéru již v roce 1938! Již tehdy vnímala československá inteligence, že je třeba žáky na školách vést jinak než prostým memorováním.

Každý učitel do výuky zcela přirozeně vkládá jinak velké úsilí. Je nutné si přiznat, že se mezi učiteli vyskytují i ti, kteří pracují pouze od osmi do dvou, učí z dvacet let starých příprav, vzdělávací kurzy si odsedí z povinnosti, a pak si užívají prázdnin. Je s podivem, že učitelský stav, tak bojující za prestiž svého povolání a úctu k němu, odmítá pozitivně odměňovat ty nejlepší učitele, kteří takoví nejsou. Motivovaný pedagog, který efektivně učení dedikuje dvojnásobek času, co jiní kolegové, dostane mzdu, která se od mzdy méně aktivních nikterak výrazně neliší. S vědomím toho, že nebá být z čeho odměněn a že jeho kolega, pokud včas a správně vyplní pedagogickou dokumentaci, nemůže být za svou nedostatečnou aktivitu nijak významněji postižen, ztrácí kvalitní pedagog i ty poslední zbytky motivace pro tvůrčí činnost nad rámec povinností stanovených v pracovní smlouvě. Pokud nezvedneme procento, které jde do pohyblivé složky platu pedagogických pracovníků, pak se z tohoto rovnostářství jen obtížně dostaneme.

S Janem Břížďalou se shodneme na tom, že pokud si ministr stěžuje na úroveň výuky matematiky, stěžuje si především na práci svého resortu, potažmo sám na sebe. Na rozdíl od ministra si však nemyslím, že problém vysoké neúspěšnosti má kořeny primárně ve špatně vedené výuce. Pokud si porovnáme zmiňované rámcové vzdělávací programy pro gymnázia a například pro hotelnictví, zjistíme, že v hotelnictví je pro matematiku významně méně očekávaných výstupů, RVP se zde kupříkladu vůbec nevěnuje výrokové logice. Je pak téměř nemožné nastavit zkoušku tak, aby byla pro gymnazisty vyzývající a zároveň neměla laťku pro žáky SOŠ příliš vysoko. Řešením by možná bylo zavést speciální, obtížnější variantu maturity pro gymnázia – ostatně takové byly plány na začátku zavedení státních maturit, nyní lze dobrovolně absolvovat obtížnější verzi matematiky jako zkoušku Matematika+. Je pak ale otázkou, jestli má státní maturita z matematiky vůbec smysl.

V odstavci, ve kterém se Břížďala věnuje neziskovým organizacím, se dopouští učebnicového argumentačního faulu straw man. Zajímal by mě zdroj tvrzení, kde jakákoliv relevantní organizace věnující se vzdělávání tvrdí, že „se žáci nemají nic učit nazpaměť“, případně že „žák nikdy nesmí dostat špatnou známku“, jak ve své glose tvrdí Břížďala. Ve veřejném prostoru se samozřejmě čas od času objeví názory, že je pamětného učení ve školách příliš mnoho, nezaznamenal jsem však, že by ho kdokoliv chtěl zcela vymýtit. O hodnocení známkami se toho pravda namluví dost, jedním z největších radikálů v této oblasti je pak Robert Čapek (Líný učitel). Ani on však neříká tezi takto nahatě a jednoznačně. Pokud se v rámci diskuse budeme strefovat do prohlášení, která náš protivník nikdy neřekl, pak se nelze divit tomu, že nás nikdo nebude chtít poslouchat (podobným způsobem si zavařila například Pedagogická komora).

Pro spoustu pedagogů je etalonem „nepřátelských“ organizací společnost EDUin. Na jejím webu lze nalézt kupříkladu tento článek s odkazy. Z článku je vidět, že spolek samotný by rád otevřel debatu o tom, co vše by mělo být ve školách po žácích vyžadováno a jak za to mají být hodnoceni. Rodiče, na jejichž účast v dialogu se školou bylo v již zmiňovaném odstavci Břížďalovy polemiky pohlíženo s despektem, jsou přitom legitimním účastníkem této debaty. 

Snaha o příměr debaty o vzdělávání ke zdravotnictví zde pak kulhá na obě nohy – úplně stejně jako rodič ve škole je pacient, popřípadě jeho zákonný zástupce, legitimním partnerem lékaře v debatě, jak má být léčen. Ani ve zdravotnictví nelze poskytovat péči člověku, který s ní nesouhlasí. Mnohdy na to pak doplácejí lidé ovlivnění různými ezoterickými skupinami (odmítači očkování, léčitelé bělidlem atp.). Stejně tak, jako má pacient právo se svým lékařem debatovat o léčebných metodách, by tudíž měl mít rodič právo debatovat o pedagogických metodách s učiteli svých dětí. Pokud tuto debatu nebudeme akceptovat jako součást občanské společnosti, můžeme tím děti, ale i školu samotnou hrnout do náručí mnohem horších problémů. Úkolem učitelské obce, pedagogických fakult, ale i neziskových organizací věnujících se vzdělávání by pak mělo být dodávat do této debaty relevantní informace a data.

Diskuse o kvalitě pedagogů samotných pak může být pro vedení škol podnětem k tomu, jak dále vzdělávat své zaměstnance, na jaké školení je poslat, případně jak dále vést personální politiku školy. Propagovat názory typu „co se stalo ve třídě, ve třídě zůstane“ není zcela v souladu s cíli, které jsou vytyčeny v rámcově vzdělávacích programech. Z RVP pro druhý stupeň lze citovat cíl „…připravovat žáky k tomu, aby se projevovali jako svébytné, svobodné a zodpovědné osobnosti, uplatňovali svá práva a naplňovali své povinnosti“. Tohoto cíle rozhodně nedosáhneme tím, že žákům, potažmo jejich rodičům, budeme upírat místo v diskusi o tom, jakým způsobem má být vzdělávání vedeno.

Článek ve svém titulku volá po respektovaných učitelích. Respekt si ale učitelé nedobydou tím, že budou brát o deset tisíc více – to by pak byl politik jedním z nejrespektovanějších povolání. Respekt si učitelský stav musí vydobýt jinak – tím, že budou ukazovat, o čem je práce učitele, s jakými problémy se denně potýkají a toto všechno budou popisovat ve veřejném prostoru. Nejen ve studentech, ale i v rodičích a celé široké veřejnosti (a ostatně i mezi učiteli samotnými) je třeba vybudovat vnitřní motivaci. Jedině pozitivní příklady učitelské práce ve veřejném prostoru, nikoliv pouze zvýšení výplat samo o sobě, může přinést učitelské práci prestiž, po níž všichni kantoři volají. A to je ultimátní úkol pro každého jednoho pedagoga.

Autor studuje doktorát na Katedře učitelství a didaktiky chemie Přírodovědecké fakulty UK, vyučuje hru na kontrabas na ZUŠ Pardubice-Polabiny a ZUŠ Choceň.

Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Jan Hrubeš

Štítky: #Pardubický kraj #školství

Související články

Zobrazit diskusi
Facebook Pirátské listy Twitter Pirátské listy Redakce Pirátských listů Česká pirátská strana
Redakce | Kontakt | Piráti | Facebook | Twitter | RSS články | RSS aktuality

Copyleft Pirátské listy. Publikování nebo další šíření obsahu serveru Pirátské listy je umožněno i bez písemného souhlasu. Všechna práva vyhlazena.