Dystopická budoucnost není nevyhnutelná

Je diskutabilní, nakolik technologický pokrok přispívá k současné krizi nezaměstnanosti, ale dříve nebo později se z toho stane klíčové téma. Softwarový inženýr Jon Evans ten problém shrnuje celkem pěkně:

Amerika, Evropa i Japonsko se podle všeho potácejí z jedné krize do druhé bez chvíle oddechu; většina rozvinutého světa zápasí s ochromující úrovní nezaměstnanosti; ale současně svět techniky vzkvétá jako by pořád byl rok 1999. Není to trochu zvláštní?

Začíná to vypadat, jako bychom vstoupili do období dvoukolejné ekonomiky, kde malá menšina sklízí většinu plodů technologie, která likviduje pracovní místa rychleji než je vytváří. Jak říká můj kamarád Simon Law, „Nejprve jsme automatizovali nekvalifikovanou práci, teď automatizujeme pracovní místa střední třídy. Bohužel stále požadujeme, aby lidé krátce po dosažení dospělosti měli práci. Tenhle trend přinese velké problémy...“

Tím problémem je samozřejmě nerovnost příjmu. V této potenciální budoucnosti (opět, likvidace pracovních míst stroji není ani zdaleka úplné vysvětlení současné krize) by lidé zaměstnaní pro navrhování a údržbu automatických systémů byli jediní s aspoň trochu slušně placeným (nebo nezbytným) zaměstnáním. Jenže na světě je sedm miliard lidí a jen těžko lze tvrdit, že se najde sedm miliard takových pracovních míst. Ti, kterým štěstěna nepřihrála jedno z těch pár klíčových strojírenských míst, by museli dělat některou z těch nekvalifikovaných prací, kterou ještě nikdo neautomatizoval.

Taková škoda. Vždyť není samotným smyslem vývoje technologií ulehčit lidským bytostem život? Dokonce, jak tvrdí Capitalism++, „Nezaměstnanost často vytváří největší přelomové objevy v lidské historii. Neměli bychom se snažit o plnou zaměstnanost, měli bychom se snažit o plnou nezaměstnanost.“ [Zvýraznění je původní] Nezaměstnanost dává člověku spoustu volného času, který se dá využít alespoň k zábavě, nebo v ideálním případě k tvoření a realizaci nápadů. Proto je taková škoda, že místo aby technologie osvobodila miliardy lidí od práce, spíše to vypadá, jako by se jim snažila drasticky zredukovat nebo úplně vzít schopnost postarat se sami o sebe.

Tak strašná úroveň nerovnosti je nespravedlnost; lidé jsou v hromadném měřítku nuceni bojovat o přežití, jen protože neměli dost štěstí, aby získali jedno z těch několika málo špičkově placených míst. Dokonce i v dokonalé a spravedlivé meritokracii, kde všichni vítězové byli skutečně nejlépe kvalifikovaní, by si poražení svůj osud nezasloužili.

Přesto by si to určitě nikdo nenechal líbit. Ukřivdění by přece povstali a bojovali za svoji důstojnost, že? Jon Evans si tím není tak jistý:

Dokonce bylo naznačeno, že nerovnost by mohla v západním světě odstartovat nepokoje a násilí. Na to nespoléhejte. Pravda, nerovnost vyprovokovala vznik hnutí Occupy a částečně i Tea Party; ale já už párkrát byl mimo město, a věřte mi, svět je plný států s maličkou menšinou superbohatých, trochu větší dobře zajištěnou elitou, malou střední třídou a obrovskou většinou, která žije v různých stupních chudoby a nouze. Například Brazílie, Čína, Indie a Rusko, to je taková slavná čtyřka. Na takovém druhu nerovnosti není nic neobvyklého ani přirozeně nestabilního. Naopak, ve většině světa je to standard.

Třeba nerovnost není přirozeně nestabilní. Třeba hromadné povstání a boj za spravedlnost není nevyhnutelný. Ale stejně tak Evansova poznámka o hnutí Occupy a Tea Party o kousek dříve poukazují na to, že nerovnost není ani přirozeně stabilní a hromadné povstání není nemožné. Ponurá nerovná kyberpunková dystopie, která by se podle Evanse mohla blížit, je jen jedna z možných budoucností, a nastane jen pokud proti tomu nebudeme nic dělat.

Nezapomínejme na to, že technologie dělá mnohem víc než jen ušetření práce. Například výrobní roboti eliminují potřebu dělníků v továrnách; stejně tak eliminují potřebu továren. Sdílení souborů a Internet společně nabouraly a ohrozily kolapsem zábavní průmysl, zatímco zároveň způsobily jeho zastarání tím, že umožnily nezávislým tvořivým lidem financovat, propagovat a šířit vlastní tvorbu skrze peer-to-peer kanály. Automatické farmy a hydroponická technologie připravily o práci zemědělské dělníky, ale zároveň otevřely možnost zastřešených farem s nízkou údržbou v každém městě a vesnici. To je jen několik příkladů, jak se za každou hromadu pracovních míst zničených technologickými procesy otevírá úplně nový horizont možností.

V této budoucnosti, kde většina nekvalifikované práce je automatizovaná, nemusejí miliardy lidí chodit na žádné pracoviště a nikdo jim neříká, co mají celý den dělat. Navíc mají nástroje k výrobě čehokoliv, co dovedou vymodelovat na počítači, předvedení jakéhokoliv nového uměleckého díla celému světu a vypěstování jídla přímo uvnitř vlastní komunity. Najednou celá hra vypadá mnohem spravedlivěji. Lidé si místo hledání pracovních míst mohou vytvářet svá vlastní.

Technologický pokrok může celkem snadno vytvořit budoucnost, kde zaměstnavatelé budou mít mnohem míň věcí, na které by potřebovali lidi. Výborně. Už je na čase, aby konečně vyšel z módy model živobytí, podle kterého si musíte najít někoho, kdo vám bude rozkazovat. Jenže nejprve musíme zajistit, že až nikdo nebude nabízet práci, všichni budeme mít přístup k nástrojům a zdrojům na vytvoření vlastních pracovních míst. K tomuto cíli musíme nasměrovat naši společnost a náš způsob života a napadnout běžnou představu, že vytváření pracovních míst a podnikání je jen pro malou menšinu šílených, nadšených a bohatých lidí. Je to dosažitelné, je to proveditelné, ale samo od sebe se to nestane.

Lepší svět je možný, ale není o nic víc nevyhnutelný než ten horší. Vybudování lepšího světa je první pracovní místo, které pro sebe musíme vytvořit.

Původní zdroj: Zacqary Adam Green A Dystopian Future Is Not Inevitable

Autor: překlad Martin Doucha