Média

Ivan Bartoš: Změna je vnímána jako výzva

09. 10. 2019 | 7 komentářů
Sdílet na Facebooku Tweet

Rozhovor s Jířím Chumem pro časopis MVČR Veřejná správa

Mezi jazykově pestrým davem, proudícím Malostranským náměstím, jsem projevil radost nad sluncem a pocitem svobody v této zemi. „Freedom’s just another word for nothing left to lose“, připomněl předseda sněmovního Výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj Kristoffersonovu píseň proslavenou Janis Joplin. V době, kdy dohlížíme k obzorům umělé inteligence, je vědomí dvojitého ostří svobody namístě i ve veřejné správě. Jak vnímá Ivan Bartoš některé odezvy cesty k její digitalizaci?

ivan_socha

Zatočí digitální Česko se svobodou jednotlivce?

Ale no tak! (smích) Velmi zjednodušeně řečeno by měla svoboda každého z nás doznat prostřednictvím e-governmentu posílení, a to říkám speciálně v kontextu úvah o proměnách veřejné správy, do nichž se teď tady spolu pouštíme. Musí být bezpodmínečně zaručeno právo občana chránit své soukromí, svá osobní data. V digitalizaci je třeba myslet zároveň na ty, kteří prostě s ní spojené služby využívat nebudou. Každý má právo „nebýt digitální“. Veliká skupina občanů již nějakým způsobem digitální je. I senioři si vyhledávají věci na internetu, ovládají základní prohlížeče, e-mail, umí si koupit lístek na autobus nebo vlak, mají elektronické bankovnictví. Služby by měly být tak jednoduché a intuitivní, aby tato znalost, spolu s efektivním zvýšením znalosti bezpečného chování na internetu, byla postačující výbavou. U úředníků jsou pak požadavky na digitální vzdělávání logicky vyšší.

Jak by se měl svět veřejné správy, svět politiků a svět úředníků, připravit na rostoucí úlohu umělé inteligence?

Nástup umělé inteligence – a mluvím už o systémech, které existují – má potenciál změnit společnost zásadně. S tím souvisí, pokud se transformace neprovede chytře, ohrožení pracovních míst, které se může v následujících třiceti letech týkat až tří milionů zaměstnanců v České republice. Číselné údaje vycházejí z analýzy zpracované Akademií věd ČR pro vládu.

Co s tím?

Ve vědě a výzkumu je nezbytné vybudovat infrastrukturu pro vývoj umělé inteligence a investovat do souvisejícího výzkumu. Stát musí v maximální míře otevřít veřejná data a rovněž vytvořit vhodný právní rámec pro sdílení a využívání dat soukromých. Umělá inteligence pracuje s velkými daty, jejich dostupnost je nutnou podmínkou, abychom se v odvětví stali světovým lídrem. Je třeba upravit regulace, aby umožnily nasazení umělé inteligence v běžném životě a současně zde byly adekvátní záruky jejich bezpečnosti a odpovědnosti za ně. Měly by být zřízeny takzvané regulatorní sandboxy, kde budou s vědomým poučeným souhlasem všech zúčastněných testovány experimentální technologie, než budou nasazeny do běžné praxe. Do České republiky je rovněž třeba přilákat odborníky ze zahraničí.

V jaké míře se příprava na tak výraznou kvalitativní změnu dotkne systému vzdělávání?

Vzdělávání je zcela klíčové. Lidé každého věku potřebují získat digitální dovednosti, aby mohli moderní IT systémy ovládat, pracovat s nimi, chápat je. Současně musí být zajištěny rekvalifikace pro ty, jejichž dovednosti budou nahrazeny stroji. Umělá inteligence je i příležitost, lze si představit vzdělávací programy šité na míru podle požadavků každého člověka. V neposlední řadě je nutné zajistit, aby z nástupu nových technologií měla prospěch celá společnost. Nezbytné je přehodnotit právo hospodářské soutěže, daňové právo… ovšem po důkladné analýze a kalkulaci dopadů. Ve Finsku jsem měl nedávno možnost setkat se s odborníky v kompetenčním centru Artificial Intelligence. Finové definují umělou inteligenci jako prodlouženou ruku, jejímž cílem je rozšířit možnosti lidí. Změna je vnímána jako výzva.

Proč investovat do tradičně vnímaného e-governmentu, když bude brzy třeba vyměnit dnešní informační systémy za decentralizované technologie?

Bez investic se zastaralých systémů nezbavíme. Nejdříve je třeba opustit monolitické a těžce nevyhovující systémy z devadesátých let. Debata o decentralizaci může následovat až po technologickém posunu. Nesmíme také zapomenout, že decentralizaci a vyšší funkční propojenosti brání sami úředníci. Bez schopnosti budovat kvalitně otevřené systémy nemůžeme vytvářet decentralizované. I když máme poměrně dobře navrženou strategii Digitální Česko, důležité je nepostupovat starým způsobem, kde primární roli hraje resortismus a kde se řešení nesdílejí. I podle nové strategie a s dobrým rozpočtem můžeme opakovat chyby posledních třiceti let a skončit s drahým softwarem, do kterého uvidí jen dodavatel a my na něm budeme plně závislí.

Nakolik se blockchain, druhá vlna world wide webu, odrazí ve vývoji státu založeného na centrální moci?

Nedomnívám se, že nástroje blockchainu státní moc nahradí, určitě ne v dohledné době. Úkolem státu v dnešní době je vzít existenci blockchainu na vědomí a nastavit právní rámec tak, aby jeho rozvoji nebránil, ale naopak jej podporoval a možná i využíval. České – ale ani evropské – právo si například úplně neví rady se smart kontrakty, smlouvami uzavíranými roboty, s odpovědností za autonomní systémy... Stejně tak si dovedeme představit využití blockchainu v situacích, kdy je ve veřejném zájmu zajistit autenticitu a nedotknutelnost některých dat, například při volbách nebo při řízení velkých autonomních systémů. To je ale hudba budoucnosti.



Říká se, že ve firemním prostředí dokáže momentálně držet krok s informacemi jen třetina podnikatelů. Jaké zpoždění za firemní sférou si může dovolit veřejná správa?

Zpoždění si nemůže dovolit žádné, naopak musí být na špici. A na rozdíl od mnoha firem si může státní správa najmout celá oddělení specialistů. Jde jen o to, brát je vážně, dát jim zázemí a adekvátní postavení. Rukama nám prošla řada výzkumů, strategií a akčních plánů, které byly zpracovány špičkovými vědci, státní správa si může objednat studii u Akademie věd ČR. Často však nejsou implementovány do praxe. Jejich autoři a zadavatelé jsou logicky znechuceni a odcházejí. Cílem Pirátů je ve státní správě zřizovat a podporovat analytické týmy, které budou sledovat nejmodernější trendy a mít i vlastní výzkum. Tyto týmy budou přímo podřízené ministrovi či náměstkovi a budou spolupracovat napříč státní správou.

V čem se liší veřejná správa 21. století od té dosavadní?

Klasická veřejná správa upřednostňuje formu, osvědčené postupy a správný proces, ta moderní musí naopak klást důraz na obsah, inovace a výsledky. Nesouvisí to jen s technologiemi, je to i věcí kultury. Ve veřejné správě je potřeba pěstovat inovační kulturu. Nevymýšlet věci od stolu, ale postupovat vědeckou metodou. Na základě výzkumu přijít s definicí problému, po studiu odborné literatury a zahraniční dobré praxe nabídnout několik variant řešení. Experimentálně je ověřit, vybrat nejlepší, následně vyhodnocovat výsledky. Nejde o žádnou revoluci, je to vědecká metoda pro první ročník vysoké školy.

Každá zásadní změna má udělat průvan v základních kategoriích. Takže: Máme slušný stát?

Základním předpokladem vzniku slušného státu je otevřenost. Ve chvíli, kdy se informace utajují, veřejnost se o takovém jednání nedozví, nemůže adekvátně reagovat. Úředníci si musí uvědomit, že transparentnost je tu i na jejich ochranu. Pokud politik tvrdí A a úředníci B, nejlepší cestou, jak spor rozsoudit, je vše zveřejnit. Základem svobodného státu je svobodná obec, místní samospráva má v Česku dlouhou tradici a důvěru, místní politici pravidelně vyhrávají průzkumy důvěry ve veřejné instituce. Současně k nim od státu směřuje nemálo povinností souvisejících s výkonem přenesené působnosti. Podle mě musí platit pravidlo, že kam jdou povinnosti, tam má jít jednoznačná metodologie, podpora při zavádění agend a pokud je to nutné, tak i peníze spolu se zpětnou kontrolou jejich využití. To se neděje. Musím však být i lehce kritický. Historická zkušenost samospráv je vede k tomu, že řadu nových věcí, které ve svém důsledku povedou k zvýšení efektivity a značnému úbytku byrokracie, a priori odmítají. Spatřují v tom nákladný příkaz shora, který bude pro obce vždy jen problém. Dá se to změnit pouze živějším dialogem a spoluprací od samotného počátku. Takto se snažím směřovat Výbor pro veřejnou správu Poslanecké sněmovny, který je otevřený a informující.

Je stále dostatečnou oporou zmíněné otevřenosti zákon o svobodném přístupu k informacím? Nebo nastal čas pro zcela novou právní normu?

Český zákon o svobodném přístupu k informacím považuji za mimořádně kvalitní a rozhodně bych ho nenahrazoval – zvláště ne v současném politickém klimatu, kde každé slovíčko je předmětem ostrých jednání. Je to ale norma dvacet let stará a vidíme prostor pro změny. První změnou je zavedení takzvaného informačního příkazu a sjednocení přezkumné působnosti u jednoho úřadu, což je změna, kterou Piráti již prosadili a od příštího roku vstoupí v život. Druhou potřebnou změnou je posun od pasivního poskytování informací – na žádost – k aktivnímu, tedy že úřady samy data zveřejňují. Ale na to není potřeba zákon, to mohou úřady dělat samy a mnohé to již dělají. Konečně, je třeba reagovat na aktuální trendy: informace nestačí zveřejňovat, je potřeba, aby se tak dělo v otevřeném, strojově čitelném formátu. Jedině taková data je možné efektivně dále využívat. I to už v zákoně máme, ale uvádění do praxe je složité a bolestivé. Přitom důvody k odporu nejsou vždy racionální – úřady se bojí nákladů, zneužití, dezinterpretace… S úředníky se scházíme, vysvětlujeme, pomáháme… A často se setkáváme se vstřícným přístupem.

Souzní s rytmem doby služební zákon?

Služební zákon není dokonalý, ale celkově jsme na tom lépe s ním než bez něj. Jeho hlavním problémem je důraz na kvantitu a uniformnost. Úředníci musejí zapadat do tabulek, a pokud agendu nezvládají, navýší se jejich počet. Správný postup je ocenit špičkové odborníky nebo upravit postupy, což ale dnes neumíme. Žel, dnes nejsme v situaci, kdy bychom vymýšleli, jak zdokonalit služební zákon a dále povznést úředníky nad partikulární zájmy. Naopak přemýšlíme, jak zabránit jeho oslabení. Již začátkem roku prošla změna, která oslabila postavení státních tajemníků a uvolnila pravidla pro výběrová řízení. Nyní je na stole změna, která usnadní takzvané změny systemizace, tedy úpravy organizační struktury úřadů.

V čem vidíte největší rizika zásahů státu do postavení samospráv?

Možná největším obecným rizikem jsou další a další agendy státní správy, které stát na obce valí. Když pak tolik státní správy vykonávají obecní a městské úřady, lidé přestávají mezi státní správou a samosprávou vůbec rozlišovat. Přestávají si potom práva na samosprávu cenit a to ji celkově oslabuje. Navíc s tím, jak jsou obce zavaleny agendou, jsou zcela závislé na metodické podpoře státu i poradenství soukromých subjektů, zejména v oblasti dotací. Řešením je proto obce co nejvíce „odbřemenit“, aby se mohly opět soustředit na to, proč vůbec existují, tedy na samosprávu. Zásadní je v tom i role ministerstev. Pokud se do samostatné působnosti, tedy do sféry samosprávy, přesunou některé další otázky, není důvod nevěřit, že obce si s tím poradí. Ale není možné nahrnout na samosprávu další a další úkoly státní správy v situaci, kdy rozpočet v malé obci stačí sotva na plat starosty. Obce by měly mít možnost spolupracovat a některé úkoly plnit společně. Inovativním prvkem je například sdílení úředníků. Skupina obcí se může dohodnout, najme si profesionála, který se bude třeba starat o účetnictví nebo vyřizovat běžnou správní agendu. To je jeden z možných modelů, o kterém lze vést diskuse. Problém je ale v tom, že celý systém je velmi rigidní a v zásadě stejná pravidla se snaží uplatňovat na velká města i nejmenší obce.

Máte představu, jak přilákat k práci ve veřejné správě mladé odborníky?

Chce se mi říct, že „o penězích to není“, ale samozřejmě pokud mladý odborník dostane v soukromém sektoru mzdu násobně vyšší, jiné benefity to nevyváží. Jako hlavní je nabízena jistota a stabilita, ale mladí lidé – zvláště v době rekordně nízké nezaměstnanosti – o takové benefity moc nestojí. Zajímají se o flexibilitu, o možnosti profesního růstu a vzdělávání, o výjezdy do zahraničí, stáže v prestižních zahraničních institucích nebo specializované programy špičkových světových univerzit. Hlavně však o zajímavou práci, která má reálný dopad. Dokud to veřejná správa nezačne nabízet – a nabízet to jistě může již dnes – mladé odborníky nenaláká, a pokud je naláká, neudrží je. Měl jsem možnost bavit se ve Spojeném království s tvůrci jejich gov.uk, což je informační web veřejného sektoru i úřad, který má na starosti tamější digitalizaci státní správy. Již při studiích nebo při absolutoriu nabízejí potenciálním zájemcům možnost zaměstnání s tím, že ti, kteří ji využijí, dostanou potřebné reference. Získají tak odborníky v IT, kteří dokážou vytvářet projekty digitalizace. Počítá se s tím, že setrvají tři čtyři roky a pak odejdou do komerční sféry, jejíž nabídka je také ve Spojeném království několikanásobně vyšší.

Měly by se organizace veřejné správy více inspirovat praxí velkých technologických firem?

Veřejná správa není IT startup, bezmyšlenkovité převzetí jeho kultury napáchá více škody než užitku. Ve veřejné správě je především nutné plnit zákonné povinnosti, vnímat její provázanost. Nemůžete jít do nějakého divokého rizika, protože důležité agendy musí fungovat. Na druhé straně je nutný nadhled. To, že jsou zákonem či tradicí nastaveny nějaké struktury, neznamená, že determinují způsob fungování úřadu nebo jakékoliv hierarchicky či kompetenčně strukturované organizace. Struktura a hierarchie pak bývá častou výmluvou, proč něco nejde udělat, ale je to záležitost vůle. Pokud se pro určitý projekt či inovaci podaří namíchat tým, který je založený na principech rolí, zafunguje jeho řešení lépe. Důležitost vnímání jednotlivých týmových hráčů jako celistvých bytostí se mi potvrdila v mé firemní praxi. Takovému poznání by měli jít vstříc i vyšší státní úředníci. Měli by si uvědomit, že jejich podřízení jsou rozmanité osobnosti, nikoli roboti. Přicházejí se svými zájmy, třeba i specializacemi, které nejsou součástí přijímacích kritérií. Přesto, když dostanou prostor, mohou přispět k velmi efektivním postupům. Musíme v lidech objevovat jejich další skryté poklady. Ano, s potřebnou reformou veřejné správy to, co teď říkám, nemá zase až tolik společného. To má být důležitá vlastnost managementu, nezávislá na spleti právních norem. Mám pro veřejnou správu takovou mantru: vykonávat všechny její činnosti ochotně, efektivně, rychle a jednoduše. To by mělo být – spolu se zdůrazněním toho, že jde o službu – ve všech jejích vizích.

V kterých evropských zemích jste se setkal se zajímavou dobrou praxí?

Nepochybně ve Finsku, kde jsem byl nedávno se sněmovním výborem pro veřejnou správu. Jsou tam dobré příklady spolupráce měst, mě zaujal projekt spolupráce šesti největších finských měst Six Cities (6 aika). Definovali oblasti operativních činností, výkon veřejné správy jako takový, což je ta byrokratická část, komunikaci občana s agendami státu, to vše až po činnosti inovativní. Značnou roli hraje to, jak progresivně se na veřejnou správu dívá jak starosta, tak vedoucí úřadu daného města.

Schopnost nabídnout prostor pro inovace a vytvořit k nim podmínky není dána každému.

Máte pravdu. Takový prostor vzniká, když přijde osvícený politik, jehož cílem není jen přežít volební období. Musí neustále s občany komunikovat, hledat u nich oporu, protože zavádění změn vždycky bolí. Většina starostů, kteří působí v parlamentu, řídila nebo řídí obce, které se inovativní cestou vydaly. Základní půdorys veřejné správy je samozřejmě daný zákony, které je třeba dodržovat, ale kreativní až vizionářské uvažování je cenná zpětná vazba pro státní orgány. Vše je o lidech. Někdy může vzniknout nesoulad mezi živými impulzy z regionů a určitou zahleděností centrální instituce do sebe sama. Nejlépe odborně rostete, když máte o téma zájem. Digitální Česko se zatím hodně soustředilo na tvrdé projekty, avšak na odbornou přípravu aparátu, který dokáže systémy aktivně využívat, zatím finanční prostředky příliš nesměřují. Bez kreativních a odborně vzdělaných lidí samotná sebelepší infrastruktura rozvoj státu neposune. V komerčním světě se na zpětnou vazbu velmi pamatuje. Je to v zájmu oné „customer´s satisfaction“. Myslím, že se v české veřejné správě dlouhodobě zabydlelo – a může být jak politické, tak byrokratické – elitářství, v němž není občan požadující službu poskytovanou státem vždy rovnocenným partnerem. Chytří politici ve vedení měst i chytří lidé ve vedení úřadů počínaje tajemníky si uvědomují, jak by měli s tou zpětnou vazbou pracovat. Podle mne je velmi hodnotná i pro zdokonalení mezioborového uvažování. Kdyby jí odpovědné osoby věnovaly patřičnou pozornost, ušetřily by si četná nepříjemná překvapení. Typické pro firmy je, že se starají o spokojenost zákazníků, a tu přece nemohou definovat šéfové.

Co je podle vás příčinou zadrhávající se zpětné vazby?

Když jezdím po republice, setkávám se s tím, že metodika připravovaná pro obce mnohdy nebere v úvahu jejich skutečnou situaci. Stále převládá sklon vykonávat zejména kontrolní činnost, metodika je leckdy utvářená na příliš akademickém základě. Vždy se objeví případy, na které nesedí. Ministerstvo vnitra zaslouží pochvalu za vytváření databáze obecně závazných vyhlášek, v níž si zástupci obcí mohou najít, jak podobné téma už někde jinde ošetřili právní normou. Na podobném základě by mohla další ministerstva vytvářet živé metodiky, uspořádané podle velikosti a potřeb obcí. Když se však na webu podíváte na vypsané výzvy Ministerstva financí nebo Ministerstva pro místní rozvoj, jsou pojednány dost neprůhledně. Starostové menších sídel to nutně vnímají jako složitý labyrint. Po večerech sedí nad formuláři, potřebovali by poradit a nemají se kam obrátit. Banky mají už dlouho infolinky, soubory nejčastěji kladených otázek, návody na řešení situací. Některé ústřední správní úřady se to ještě musí naučit.

Mohou postavit na nohy metodickou pomoc malým obcím třeba centra společných služeb?

Je to nepochybně účinná forma podpůrných a poradenských činností, ať již se týkají sdílené administrativní kapacity, vzdělávacích aktivit nebo právní podpory a dotačního poradenství. Takto posílená spolupráce obcí se projevuje i ve zkvalitnění regionálních projektů. Sdílení úředníků a zdrojů může pomoci vyvést starostu malé obce z osamělosti přespolního běžce mezi úřady a institucemi. Metodické centrum je potřebným průsečíkem regionálních aktivit. Je však třeba uvést všechno do souladu, aby metodika směřující shora nebyla s metodikou rozvíjenou na úrovni obcí v kolizi.

Jaké byste přisoudil proměnám české veřejné správy motto?

Už jsem je zmínil: změna je výzva. Nastupuje nová generace, přichází s nápady a slyší od rutinérů: to nepůjde. Říkají to ti, co zpravidla sami žádnou změnu nezkusili. Na vývoj světa, průmyslu i veřejné správy bychom neměli koukat jako na hrozbu. Kdyby se data ve veřejné správě sbírala inteligentně, tak každé úzké hrdlo systému vystoupí do popředí. Už jen díky četnosti, s níž o sobě dává vědět. Lidé, kteří jsou otevření změnám a inovacím, dokážou jim dát potřebnou energii shora. Obávám se, že se to zatím příliš neděje.

Veřejná správa č. 20/2019, s. 2 – 5

PhDr. Ivan Bartoš, Ph.D. (*1980 Jablonec nad Nisou) Po maturitě na gymnáziu (1999) vystudoval obor informační studia a knihovnictví na FFUK (1999–2004, PhDr. 2005), působil na Computer Science Faculty, University of New Orleans, USA (2006), poté absolvoval doktorské studium (2012, Ph.D. 2013). Pracoval pro české i zahraniční firmy jako specialista na informační technologie. Předseda Pirátské strany (2009–2014, 2016–dosud), poslanec PS PČR (od 2017), předseda Výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj PS PČR (od 2017).

Vytažené věty:

Lidé každého věku potřebují získat digitální dovednosti, aby mohli moderní IT systémy ovládat, pracovat s nimi, chápat je.

Obce by měly mít možnost spolupracovat a úkoly plnit společně. Inovativním prvkem je například sdílení úředníků.

Na vývoj světa, průmyslu i veřejné správy bychom neměli koukat jako na hrozbu.

Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Jiří Chum

Štítky: #Ivan Bartoš #rozhovor

Zobrazit diskusi
Facebook Pirátské listy Twitter Pirátské listy Redakce Pirátských listů Česká pirátská strana
Redakce | Kontakt | Piráti | Facebook | Twitter | RSS články | RSS aktuality

Copyleft Pirátské listy. Publikování nebo další šíření obsahu serveru Pirátské listy je umožněno i bez písemného souhlasu. Všechna práva vyhlazena.