Proti náckům v Novém Bydžově

Další české město se stalo významným milníkem na cestě české společnosti potýkající se s rasismem, s problémy sociálního vyloučení i s komunální politickou reprezentací, která místo snahy nalézat řešení volí metodu eskalace, i proto, aby zakryla své pochybné vládnutí a udržela si pozice.

Restart Vandasovců?

Pokusem o pogrom v litvínovském Janově, byla veřejnost zaskočena. Ze spořádaně mašírujících českých nácků, hlásajících pořádek, se v mžiků stala nebezpečná úderka útočící na policejní síly, odhodlaná lynčovat každého, kdo by mohl připomínat Roma. V takové síle je dosud česká společnost neznala.

Další Janov se prozatím nezopakoval. Proběhl obdobný pokus v moravském Přerově, ale byl absolutně neúspěšný, a pro neonacistické násilníky znamenal deziluzi a ztrátu další motivace podnikat podobné pokusy. Následně se prohloubily rozpory mezi jednotlivými neonacistickými skupinami i Dělnickou stranou, k tomu přispěly i policejní represe, které rozkol dokonaly. Tato situace trvala od léta 2009 až od letošního jara, kdy Vandasovci vycítili příležitost k dalšímu pokusu o zviditelnění. Atmosféra vyhrocené rasistickými výroky novobydžovské radnice byla pro comeback jako stvořená. A z části se také dostavil.
Vandas a jeho doprovod, který většinou působí dojmem parodie na neofašistickou stranu, si užili svých pět minut mediální slávy, část dorazivších neonacistů si mohla posílit pošramocené sebevědomí a lokální agroskins porovnat svůj předpotopní outfit s moderními nazi trendy. Všichni mohli být spokojeni. Zvláště když zakončení bylo tradiční – napadení trojice Romů, z nichž jeden skončil v nemocnici. Podobně konečně skončila poslední větší akce Vandasovců, kdy na výročí 17. listopadu v roce 2009 napadali v okolí Národní třídy bílé občany. Zdali se Nový Bydžov stane bodem odrazu pro rasistickou spodinu a nabudí ji k dalším aktivitám podobného druhu, je v tuto chvíli nezodpovězená otázka.

Obroda českého antifašismu

Nový Bydžov byl ovšem příležitostí i pro odpůrce rasistického populismu. Českou společnost ve většině strany typu Vandasovy neoslovily, výjimkou byly Sládkovi Republikáni, ze kterých mimochodem sám Vandas pochází. I přes silné mediální zviditelnění v letech 2008 až 2010 „dělníci“ ve volbách opakovaně propadli a její preference jsou stagnující. K tomu ovšem významně přispívá fakt, že tradiční velké politické strany z části přebírají rasistickou a xenofobní agendu, případně ji formulují v přijatelnější formě (vhodným příkladem je populistka Ivana Řápková (ODS), bývalá primátorka Chomutova, kterou poslední volby vynesly do poslanecké Sněmovny a je členkou důležitých výborů pro bezpečnost i sociální politiku). Tyto postupy sice krajní pravici oslabují, ale celkově společnost posouvají k fašistickým tendencím.

Ačkoli otevření rasisté ani neonacisté nemají masovou podporu, nesetkávají se většinou při svých demonstracích s jasně vyjádřeným odmítnutím. Pro zemi, která si před půl stoletím prošla nacistickou hrůzovládou, to není dobré vysvědčení.
Počátky tohoto stavu musíme hledat na začátku devadesátých let, kdy se formovaly základy českého neonacismu. Především část mládeže tehdy reagovala na nejistý svět příklonem k jednoduchým heslům, a své slabé sebevědomí posilovala mlácením slabších a odlišných, cizinců, Romů nebo názorových odpůrců. K šíření nenávisti a násilí tehdy významně přispěla rasistická kapela Orlík Daniela Landy, která tuto odpornou praxi povýšila na módní trend.

První kdo se neonacistům začal aktivně a systematicky stavět, byla česká alternativně laděná mládež, na kterou xenofobní násilí bezprostředně dopadalo. Z českých punks a dalších alternativních subkultur se postupně zformovalo široké anarchisticky zaměřené hnutí, které dokázalo rasistickým skinheadům i vznikajícím neonacistům úspěšně čelit. Hlavní střety se odehrávaly převážně v Praze, především na významná výročí, jako například na 1. máje. Veřejnost však násilné akce odmítala, zároveň ochotně a pohodlně přijala roli pasivního diváka, který obě skupiny alibisticky odsoudil, aniž by se namáhal mezi nimi rozlišovat. Tento přístup vyhovoval i nově se formující státní moci, která razila takzvanou protiextrémistickou politiku.

V minulých dvaceti letech tak převládal stav, kdy proti rasistům i neonacistům vystupujících pod různě se měnícími názvy – od Vlastenecké fronty, přes Národní odpor, až k dnešní Dělnické straně – veřejně protestovali pouze anarchisté a skupiny s nimi spřízněné. Výjimek bylo pouze několik, například po vraždě súdánského studenta Hassana Elamina Abdelradiho v roce 1997, nebo na výročí Křišťálové noci v roce 2007, kdy se neonacisté pokusili projít pražským židovským městem.

Situace se změnila právě s další vlnou neonacistických snah získat vliv v politice i doplnit a posílit vlastní řady. Sérii demonstrací neonacistů po různých českých městech se zpočátku snažila podle starého modelu čelit především Antifašistická akce (AFA), hlavní anarchistická organizace, která se bojem s neonacismem a dalšími totalitními ideologiemi zabývá patnáct let. Ta je ovšem podobně jako neonacisté v hledáčku policie a ministerstva vnitra, protože proti neonacistům používá i nezákonné metody, včetně násilných.
Záhy se však ukázalo, že stagnující anarchistické hnutí má menší počet sympatizantů než v minulých letech a navíc se na účastníky jejich protidemonstrací zaměřila silná policejní represe, lidé byli často stíháni za trestné činy, i když se dopustili pouze přestupku, někdy ani toho. Po čase AFA protidemonstrace veřejně odvolala a od roku 2008 je až na několik výjimek nepořádá.

Vzniklé vakuum zatím nebylo zaplněno, ale několik slibných lokálních iniciativ ukázalo, že potenciál tu je a že i politicky nevyhraněným lidem vadí, když se do jejich měst sjíždějí náckové z celé republiky, pochodují ulicemi a řvou rasistické hesla. První spontánní koalice vznikly v Plzni, Vandasovci byli doslova vyhnáni ze Znojma, nesouhlas vyjádřili obyvatelé v Rokycanech, Lounech, Sokolově i v tradičně antifašistických Otrokovicích i v dalších městech. Zatím nejsilnější iniciativa vznikla v Ústí nad Labem (V Ústí neonacisty nechceme), která se postavila snaze neonacistů přenést do severočeské metropole model z blízkých Drážďan – zneužití připomínky obětí spojeneckého bombardování. Tento tah se nakonec obrátil proti neonacistům samým, ústečtí aktivisté začali spolupracovat s německými protinacistickými iniciativami a nakonec od nich převzali i model nenásilných blokád, který je na Západě běžnou praxí. Ten se nyní pokusili poprvé uplatnit právě v Novém Bydžově a i přes rozehnaní blokády policií ho lze pokládat za úspěch. Především proto, že se podařilo spojit široké názorové spektrum i zapojit místní Romy i Romy z dalších měst. Samozřejmě zůstává otázkou, zda se často skandované heslo v bydžovských ulicích „Černí, bílí, spojme síly!“ podaří v budoucnu naplnit i dalších městech. V Novém Bydžově k tomu byl položen dobrý základ.

Hynek Kepka

foto: Lukáš Houdek (ROMEA, o. s.), celá fotoreportáž z Nového Bydžova v galerii na Facebooku.
  Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Hynek Kepka