Komentáře

Petr Kapounek: Národní státy už neexistují a možná je to dobře

15. 06. 2019 | 3 komentářů
Sdílet na Facebooku Tweet

Na české politické scéně od poslanecké sněmovny až po nejzapadlejší vesnici zaznívají volání po obnově národní „suverenity“. Co je ale národní suverenita? Existovala někdy? A k čemu že nám má být dobrá, když chleba levnější nebude? Jak se definuje národ? A existuje vůbec ještě národní stát?

staty-main

Co je národ?
Wikipedia říká, že národ je společenství lidí, kteří se hlásí ke stejné národnosti, tedy ke společnému místu či společným předkům. Dále se rozlišuje etnický národ stojící na sdíleném jazyku, historii a kultuře a také politický národ stojící na občanství, kdy příslušníkem je každý, kdo se k národu hlásí. Za druhý případ lze považovat Spojené státy, které jsou s výjimkou indiánů tvořeny výhradně imigranty. Příkladem etnického národa by pak mohli být Češi. Zatímco za Ameriku narukuje do armády třeba Číňan, černoch nebo muslim, odhodlán bránit svou vlast, v Česku se pomyslný vlastenec bude nejspíše hlásit k jakémusi „slovanství“.

V tom už se trochu skýtá paradox, protože dějiny národa Českého nejsou dějinami slovanství, ale dějinami středoevropanství se vším, co k tomu patří. Náš král vládl Římské říši, jindy nám zase vládl Rakousko-Uherský císař. Mluvilo se tu staročesky, německy místy třeba polsky, dnes česky. Od jisté doby máme jakousi nezávislost, kterou narušila „jen“ nacistická okupace a 40 let vlády z Ruska řízených bolševiků. Geneticky nejsme žádná čistá rasa, ale směska všech, co kdy přes naše území prošli.

Tak co je ten etnický národ, který chtějí někteří tak usilovně bránit? Historii i geny sdílíme se svým okolím a jediné, co nás odlišuje, je jazyk a poněkud zvláštní způsob myšlení. Nedává i pro nás politická definice národa větší smysl? Nejsme Češi prostě proto, že se cítíme být Čechy?

Kolik moci mají vlády a kolik mezinárodní korporace?

Není to jen Google, Facebook ale mnoho dalších firem, které nám každý den usnadňují život, práci, zábavu nebo komunikaci s okolím. Nikdo si nedovede představit, že by jejich služby měl někdo ze dne na den vypnout. Potřebujeme je. Dobrovolně jim dáváme nějaké komodity, ať jsou to peníze nebo soukromí a oni s nimi vykonávají určitou politiku. Rozhodují, jak sdílíme informace, jak pracujeme, kdo a jak se dostane k našim údajům. Nevybírají daně, ale tyto komodity, nevolíme je volbách, ale každý den, když zapneme počítač. Přesto ovlivňují svět kolem nám stejně, nebo možná mnohem více než politici.

Světem také zmítá masivní ekonomická migrace. Ne, není to ale záležitost posledních let. Je neviditelná. Je to migrace za prací. Geniální talent z Indie nebo z Česka může pracovat pro Google v USA, česká firma může získat talent odkudkoliv ze světa, když ho zaplatí. Migruje se i na slepo – za penězi, za zkušenostmi – nejsnáze po Evropě. Trpí tím něčí národ? Náš? Těch druhých? Ne.

Ať už si vybírám zaměstnání nebo mobilní telefon, každý den provádíme nějakou volbu, která může vypadat, že náš život ovlivní více než to, jestli vládne Franta nebo Pepa. A že každá z těch voleb má nějaký zahraniční přesah, že izolovaní jako Severní Korea bychom měli mnohem méně na výběr a mnohé, na co jsme zvyklí, bychom neměli vůbec, to už si uvědomí málokdo. Přesto je pro nás tato každodenní volba důležitější. Proč?

Firmy projevují či předstírají úctu k zákazníkovi, stát to vůči občanovi neumí. Je arogantní, nepřívětivý. Firmy přinášejí inovace, stát je spíše brzdí novými nařízeními, často jakoby z doby kamenné. Ať jsem zákazník nebo zaměstnanec, firmu snadno změním. I když už máme podobnou svobodu i co se týče příslušnosti ke státu, byť jen v rámci Evropy, je svázána jazykovou bariérou, nutností stěhovat se do neznámého prostředí a komplikací s nabýváním nového občanství. Zkrátka moc korporací je nám daleko bližší, přívětivější a srozumitelnější než ta státní.

Mezinárodní kultura
Náš život ale není jen o tom, jaký si koupíme salám nebo pivo. Je to i o kultuře. Naši zemi do značné míry ovlivňuje hollywoodská kultura a pár významných filmových studií. Ne, není to diktát. Prostě to tak máme rádi. A ovlivňuje nejen nás, ale mnoho lidí po celém světě. Někteří by mohli křičet, že je v ohrožení jejich tradiční kultura a suverenita. Mohli? Ne, oni křičí.

A není to jen o filmech. Co teprve hudba? Elektronická, metalová hudba a mnoho jiných žánrů hraje na mezinárodních festivalech. Potkávají se tam podobně naladění lidé z celého světa. Těžko jim někdo může tvrdit, že ti druzí jsou zlí a jen my jsme dobří. Není lepší způsob, jak si ověřit, že jsme všichni lidi a ve většině ohledů jsme všichni stejní. Funguje to i v málo demokratických zemích, viz třeba Iránský rave nebo punková scéna v totalitní ČSSR. I když se tam nepotkáte s lidmi ze zahraniční, okénko do jejich kultury vám otevře mysl. A tak nějak můžete začít cítit i ty nevyslovené ideály – svobodu, rovnost, štěstí. No není divu, že v totalitních zemích svobodnou kulturu potírají. V těch ostatních lidi propojuje.

A co teprve mezinárodní vzdělání?
Jste mladí? Můžete vyjet na Erasmus. Nebo můžete studovat v cizině trvale. Třeba jako Slováci v Česku. Studovat ve Francii je vlastně jako studovat v Brně, když jste z Prahy. A když už nejste na studiích, můžete koukat na TED nebo se prostě vzdělávat sami na internetu jakkoliv jinak.

Mezinárodní internet a mezinárodní hnutí
Informace nejdou zastavit. Totalitní vlády se snaží svázat internet přes firewally, v ohrožení je internet i v demokratických zemích. Přesto tok a sdílení informací nejde zastavit. Komunikují spolu lidé z celého světa. Vědí, že vzdor odlišné politice a kultuře mají mnoho společného. Existují mezinárodní hnutí od aktivistů, jako je třeba Greenpeace, přes mezinárodní politické strany, jako jsou třeba Piráti. Dokonce i nacionalisté napříč světem snaží o jakési sjednocení. Paradoxem je, že právě ti tím popírají vlastní princip, že zrovna jejich národ musí dostat vše a ostatní nic. Okamurovi prý ustoupila německá AFD a nebude už chtít prolomit Benešovy dekrety. Ustoupí tedy Okamura Salvinimu a nechá sem nastěhovat migranty z Itálie? A jak má vůbec fungovat internacionální nacionalismus?

Mezinárodní konflikty
Nenamlouvejme si ovšem, že globalizace má jen pozitiva. Máme tu kybernetické války, dezinformace, mezinárodní terorismus. Vojenské konflikty začínají být dost nepřehledné. Ukrajinu okupují ruští vojáci v neoznačených uniformách. Vyznat se v konfliktu v Sýrii, který má mnoho účastníků a každý bojuje o něco jiného, to je také problém. Celkově se ale prostor ke konfliktům zmenšuje. Vše důležité se děje on-line, války se častěji vedou ekonomicky než vojensky.

Mezinárodní výzvy a dobývání vesmíru
Lidstvo společně řeší i mezinárodní výzvy. Řeší se terorismus, globální oteplování. Dožívá kosmická stanice ISS, má se stavět nová stanice u měsíce, je v plánu dobývat Mars. Do vesmíru už nelétají jen státy nebo jejich svazky, ale i soukromé společnosti. I když vlády budou mít snahu udržet si kontrolu nad dobýváním vesmíru, dříve nebo později ji ztratí. Až bude lidská přítomnost ve vesmíru stejně běžná jako na moři, změní se úhel pohledu na dění na zemi.

Nacionalismus je k smíchu
Bez mezinárodní spolupráce a globalizace si nezavoláte, nejste schopni efektivně pracovat, pořádně se nenajíte. Konzumujeme různorodou kulturu, národy se učí od sebe navzájem. Některé klíčové služby vyrábí jedna globální firma, některá zařízení se vyrábí v jediné továrně na světě. Je to efektivní a profitují z toho všichni.

A pak přijde nějaký vtipálek, co ani není etnický Čech a začne strašit tím, jak se svět chýlí ke zkáze a jen náš národ to může zachránit. Prý se máme oplotit ne proto, aby nás střelil do zad, až před jeho krutovládou budeme utíkat, ale aby nás prý ochránil před dekadencí vyspělého světa. Je prý třeba chránit naši kulturu a hodnoty. Jenže které? Fňukání, že my za nic nemůžeme? Estébáctví? Závist? Nacionalismus je snaha o návrat k překonanému. Kdo mu věří, se přiznává, že nerozumí novému, rychlému a propojenému světu a chce zpět ten starý, jednoduchý a pomalý. I když není lepší.

Strany jako DSSS, SPD a další jsou bytostně závislé na uprchlících a teroristech. Kdyby neměly kým strašit, musely by zase strašit s cikány nebo Ukrajinci, jako za starých časů. Ale strašit uprchlíky, co tu nejsou, nejde věčně. I když hysterie je největší právě tam, kde uprchlíci nejsou a lidé je znají jen z vylhaných článků a cinknutých videí, největší šílenství už opadá. Prokázaly to i Eurovolby. Žádný extrémní vzestup nacionalistů nenastal. Spíše mobilizace proti nim. Strany, které staví na nacionalismu se buď brzy změní na univerzální protestní partaje nebo zaniknou.

Neříkám, že Český národ neexistuje nebo nemá své kvality. Máme tu mnoho talentovaných lidí. Právě díky tomu, že jsme vždy byli křižovatkou národů, jsme úspěšní v mnoha oblastech. Naše schopnosti ale vyniknou jen v konkurenci ostatních národů. Izolací se zadusíme.

Národní státy už neexistují
Formálně ano. Ale vše důležité se děje bez ohledu na hranice. Technologie, vzdělání, internet, kultura, občanský aktivismus, globální výzvy jako oteplování, umělá inteligence apod. Kdo nám vládne na úrovni státu, hraje v našich životech čím dál menší roli. A jestli mluvíme Česky, platíme korunou a nejoblíbenějším národním sportem je kríglistika, to už je úplně fuk. Ekonomický úspěch země je dán úspěchem jednotlivců a firem v globální konkurenci. V tom nehraje roli, jestli nějaký nacionalistický poloblb zakážete hrát cizí hymny nebo udělá třeba prvomájový průvod na rakouských hranicích.

Co to vlastně znamená?
Znamená to např., že Evropské volby jsou důležitější než ty národní. Bude zachován svobodný internet? Jaké budou emise skleníkových plynů? Co boj se suchem? Čím nahradíme plasty? Jak bude Evropa chránit hranice nebo vzdušný prostor? Kolik daní zaplatí Google a Facebook? Vyhrají lidovci, liberálové, konzervativci, komunisti nebo nacionalisti? O tom jsou Eurovolby. Národní volby jsou už jen tragikomickým soubojem o penězovody a dotace. O tom důležitém rozhodujeme s ostatními zeměmi společně. A ne, není to diktát. Tak jako špatné rozhodnutí v poslanecké sněmovně není diktát Prahy a nevyřeší ho odtržení a oplocení Zlínského kraje. My jsme EU a bez EU nejsme nic. Přiznejme si to.

Je tu ale také významné riziko, že zájem o politiku bude i nadále klesat. Lidem stačí svoboda a komfort, který mají. Mají pocit, že volby nic nezmění a mají tak trochu pravdu. Svůj život ovlivní více tím, za co utratí své peníze a politiku neřeší, dokud jim fatálně nezasáhne do života. Volební právo užívají nejvíce ti, co mají peněz nejméně, a podle toho to i vypadá. Vítězí populismus. Jde to vůbec změnit? Možná ano. Státy by si měly lépe konkurovat. Možná by mohlo být i snazší v rámci EU měnit občanství. Určitě by ale státy měly soutěžit v tom, jaký nabídnou „uživatelský komfort“, jak průhledně osvětlí, jak naložili s daněmi občana, a dát občanům možnost ho řídit více než jen jednou za 4 roky ve volbách. Aby občan věděl, že si ho stát váží. A že lidé jeho chod reálně ovlivní. Že je tu stát pro občana, a ne občan pro stát. Politika nesmí být bezhlavá řež, kdo je větší grázl, ale soutěž o to, kdo toho umí vylepšit více. Tak, jak je občan zvyklý u firem, které volí každý den. Podaří se to někdy?

 

Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Petr Kapounek

Štítky: #Mezinárodní vztahy #Petr Kapounek

Související články

Zobrazit diskusi
Facebook Pirátské listy Twitter Pirátské listy Redakce Pirátských listů Česká pirátská strana
Redakce | Kontakt | Piráti | Facebook | Twitter | RSS články | RSS aktuality

Copyleft Pirátské listy. Publikování nebo další šíření obsahu serveru Pirátské listy je umožněno i bez písemného souhlasu. Všechna práva vyhlazena.