Reportáže

Lukáš Kolářík: Exekucemi trpí celá společnost, Sněmovna nemá chuť problém řešit

13. 06. 2019
Sdílet na Facebooku Tweet

Úprava exekučního řádu je jednou z priorit, s níž šli Piráti do sněmovních voleb v roce 2017. Problematikou se zabývá poslanec Lukáš Kolářík, který vypracoval komplexně pojatý návrh novelizace zákona. Jenže nastal problém. Přestože se realita dluhových pastí týká statisíců českých občanů, nakonec se po dlouhých měsících podařilo návrh zařadit až na počtvrté. Následně, po krátké rozpravě na návrh Dominika Feriho z TOP 09, byl přerušen do doby, než vláda předloží svůj vlastní návrh. Ta ho ovšem měla připravit již dávno a nikterak se jí do toho nechce. Bez ohledu na to, že v předvolebních programech se k řešení problémů exekučního řádu zavázala většina z parlamentních stran, skutečná vůle k řešení zde není.

lukas kolarik-logo-main

V odpovědích na šest otázek Pirátských listů se Lukáš Kolářík zamýšlí nad důvody předluženosti významné části českých občanů, objasňuje důvody, proč se ve Sněmovně těžko hledá podpora pirátské novelizaci zákona o exekučním řádu, nebo jak se Česká republika stala raritou v zadlužování dětí.

Čím to je, že se ČR potýká s tak vysokou mírou exekucí?

Někdo říká, že je to určitá negramotnost, ale hlavní příčinou, proč máme tolik lidí v exekuci, je exekuční byznys. Ten má čtyři pilíře, z čehož se už tři podařilo odstranit.

Základem prvního pilíře se stala přísudková vyhláška Pavla Rychetského. Dříve byli advokáti placeni za konkrétní výkon, kde byl nějaký paušál, a kolik těch úkonů udělali, tolik peněz dostali. To však zneužívali navyšováním úkonů. Přísudková vyhláška měla určit dopředu, jaké náklady budou za sepsání návrhu. To ale ve finále roztočilo kola dluhů, protože se začalo vyplácet skupovat bagatelní dluhy a následně na vymáhání vydělávat. To umocnil ještě ministr Němec, který právě u těch bagatelních dluhů do 10 tisíc ztrojnásobil onu přísudkovou vyhlášku z 1500 na 4500 Kč za sepsání návrhu. Takže někdo dlužil 500 Kč a vyplatilo se odkoupit takovou pohledávku i za 1000 nebo 1500, protože na příslušenství dluhu byl stále zisk. Takže to byl jeden pilíř, který kola exekucí v ČR roztočil.

Tím se nám dostalo spoustu lidí do exekuce. Zaměstnancům byl exekutorem obstaven plat a těm zůstalo jen nezabavitelné minimum. To ovšem k pokrytí běžných výdajů nestačí, a tak začaly padat další závazky – nájmy, energie. Stačí si představit, že budete 4 měsíce bez příjmu a uděláte si představu, co všechno se stane. Banka vám nepůjčí, protože jste pro ni nesolventní, tudíž přicházíme k druhému pilíři exekučního byznysu – loan sharks společnostem. Sice měly dobré úroky, ale záměrně si vytipovávaly klientelu v nouzi. Nabízely jim drobné půjčky v řádu tisíců až desetitisíců a následně bohatly na pokutách z prodlení. Situace lidí, kteří se na takové společnosti obrátili jako na jedinou možnost finanční půjčky, se tak ještě zhoršila.

Třetím pilířem se stala takzvaná rozhodčí doložka, protože se zjistilo, že jsou soudy zcela zahlcené řešením platebních rozkazů a hledal se způsob, jak jim ulehčit. Zavedení rozhodčí doložky znamenalo, že se člověk při podpisu smlouvy v případě nastalých problémů zřekl soudního řízení s tím, že rozhodne věřitelem vybraný rozhodce. Například jedna brněnská zastupitelka z ODS rozhodovala 37 tisíc exekucí ročně. To už se řešilo jen papírově. Tím se obešel soud, lidé ztratili možnost se bránit, případně záležitost rozporovat a napadnout.

Všechny tyto tři pilíře exekučního byznysu byly zrušeny – přísudkovou vyhlášku a rozhodčí doložku zrušil Ústavní soud v roce 2013. Lichvářské loan sharks společnosti, patřily pod ČOI, která neměla kapacitu kontrolovat 60 tisíc firem se živnostenským oprávněním půjčovat peníze. Neexistovala pro ně žádná regulace a mohly si dělat, co chtěly. Vyplatilo si půjčit ze spořitelny půl milionu a rozpůjčovat ho po malých částkách. To se změnilo v roce 2016, kdy vešel v platnost zákon o spotřebitelském úvěru a došlo k regulaci takových společností. Nyní musí například skládat 20 milionů jistinu, mít povolení od ČNB a plnit další kritéria ohledně výše pokut, úroků z prodlení a podobně.

Příčina množství lidí v exekuci spočívala tedy ve špatných legislativních krocích, a co je horší, šlo bohužel spíše o záměr. Ministr Pavel Němec odešel z politiky přímo do vymahačského byznysu, takže si to všechno vlastně psal na míru. Ačkoliv ty největší průšvihy jsou odstraněny, máme tu stále obrovskou skupinu lidí v dluhové pasti. Půl milionu lidí má více než 3 exekuce, což se dá splatit jen velmi těžko nebo vůbec.

Čtvrtý pilíř, který stále funguje, a na jehož odstranění pracuji, je místní příslušnost exekutorů a jejich nezávislost. Dnes si věřitel exekutora vybírá, má s ním nějaké dohody. Větší institucionální věřitelé, kteří mají pohledávek více, mají nastavenou i datovou výměnu. Exekutor má veřejnou moc a k dispozici silné nástroje – může vám vstoupit do obydlí, zabavit peníze, obstavit účet. V podstatě na něj postupem času přešly pravomoci soudu 1. stupně. Na druhé straně je vystaven konkurenčnímu prostředí a musí si shánět zakázky. Ve výsledku jde na ruku velkým institucionálním věřitelům, často až za hranu. O nezávislosti exekutorů tudíž nemůže být řeč.

Já bych chtěl – a je to předmětem mého návrhu – aby se věřitel neobracel na exekutora, ale na soud. Budou určena teritoria na úrovni krajského soudu a soud bude příchozí exekuční tituly přidělovat postupně prvnímu, druhému, třetímu exekutorovi, a tak dál dokola. Pouze v momentě, kdy se zjistí, že toto kolečko bylo již na dlužníka aplikované, přidělí se případ exekutorovi, který konkrétního dlužníka již řešil, aby se vše koncentrovalo u jednoho. Priorita Pirátů, když jsme šli do sněmovních voleb, byla: jeden dlužník, jeden exekutor. Exekutor podle příslušnosti trvalého bydliště je řešení. Navíc je tam ten bonus jeho nezávislosti. Zakázky mu budou přidělované soudem a nebude pod tlakem věřitelů. Nebude se tedy soustředit na shánění kšeftů, ale na skutečné vymáhání. I potom, co se snížily odměny za vymáhání a sepsání exekučních návrhů, bude to exekuční prostředí zdravěji nastavené.

Je vidět že těch nových dlužníků přicházejících do systému je relativně málo a 97 % nově nařízených exekucí se týká těch, kteří již exekuce mají a nemohou je splácet.

Například Dopravní podnik v Plzni prodával pohledávky do daňových rájů přes spřáteleného právníka firmám třeba v Karibiku, takže nikdo nevěděl, čí ty firmy jsou. Někdo by mohl pojmout podezření, že někoho na podnik navázaného, aby se kruh uzavřel. A ještě to dělali tak, že těch firem bylo víc, takže v případě více pokut jednoho člověka prodali každou pohledávku jiné firmě, aby se nedal spojit spis, protože byl jiný věřitel. Pirátský návrh upřednostňuje variantu, kdy se náklady na vymáhání nemultiplikují a dlužník jedná stále s jednou osobou exekutora. Likvidační není výše dluhů, ale příslušenství stejně jako úroky z prodlení, které částku vyženou vysoko.

Kde vězí problém, když se většina stran před sněmovními volbami bila v prsa a ve svých programech slibovala zabránění vzniku dluhových pastí?

Většina problémů zanikla rozhodnutím Ústavního soudu a přičiněním ministra Pelikána, který výrazně snížil odměny za ta sepsání a u formulářových žalob snížil sazbu ještě více. Tam se měnily jen hlavičky a rovnou se takové formuláře posílaly na soud.

Chybí hlavně ta teritorialita. Sama Exekutorská komora v usnesení z roku 2014 tuto teritoriální příslušnost prosazuje, jenže jejich prezidium to nijak aktivně neřeší. Jsou v něm hlavně větší exekutoři. Například přerovský exekutorský úřad řeší 50 tisíc spisů ročně. Tito a další podobní exekutoři přijdou o vydatný stálý penězovod.

My sice tady řešíme finanční problém, ale je to především sociální problém, kdy tu máme půl milionu lidí nuceně žijících v šedé ekonomice. Všichni na to doplácíme v příjmové složce rozpočtu státu tím, že zadlužení občané neodvádějí daně, nijak nepřispívají. Na výdajové stránce také tratíme, protože jde často o příjemce sociálních dávek. Dál se můžeme bavit o prevenci kriminality a snižování nákladů na vězeňství. I pravicové spektrum by si mělo uvědomit, že tím trpí celá společnost. Máme tu lidi mimo systém, co vychovávají děti. Ty to vidí a přijde jim být mimo systém normální. Tak si zaděláváme na další problém do budoucnosti, když tyto vzorce chování děti zdědí.

Co fenomén oddlužení, jak se daří s tímto nástrojem v ČR pracovat?

Bylo to bídné. V ČR existuje insolvenční zákon, nicméně jeho požadavky jsou velmi specifické a omezující. Oddlužení přicházelo v úvahu pouze v případě, že byl dlužník schopen splatit alespoň 30 % dluhů po dobu pěti let. To znamená sekat latinu pod dohledem insolvenčního správce pět let na nezabavitelném minimu. Do toho se nikomu moc nechtělo, protože je pohodlnější být mimo systém a mít nějaké peníze bokem, žít si relativně dobře. Navíc ti nejchudší nemají šanci těch 30 % garantovat. Proto se udělala novelizace insolvenčního zákona, kde se tato podmínka odstranila a oddlužení je dostupnější. Pokud ale těch 30 % dluhu nezaplatíte, stejně je na konci těch pěti let rozhodující úvaha soudu, zda dlužník během té doby vynaložil dostatečné úsilí o splacení co nejvyšší části dluhu. Tam já vidím úskalí té novely, že je výsledek pro dlužníky nejistý a nakonec se může vše o pět let vrátit, včetně dluhů a kolotoč začíná nanovo.

Senát tuto novelizaci sice vrátil, ale sněmovní stojednička to přehlasovala. Nicméně došlo k vylepšení podmínek a je to i trend v západní Evropě. V EU se projednává směrnice, která by měla napomoci oddlužnění podnikatelů jakožto fyzických osob do tří let. V západní Evropě si spočítali, že lidé mimo systém se na ekonomice nijak přínosně nepodílí. U nás a ve východních zemích je proces složitější, na dlužníky se kouká skrze prsty, přitom spousta těch dluhů nevzniká tím, že by si někdo půjčil na dovolenou a nesplatil to. Naopak, dluhy vznikají často jako následek negativní životní situace – smrti partnera, rozvodu, špatného odhadnu svých schopností splácet, ale také nekalými praktikami lichvářských šmejdů. S tím jsme se setkávali u seniorů – kupříkladu s těmi předraženými hrnci nebo přepisem energií k jinému dodavateli. Mnoho problémů bylo odstraněno, ale stále je tady obrovská skupina takto klasifikovaných lidí a je třeba s tím pracovat.

Jaké jsou mezi parlamentními stranami tendence, co se týká pohledu na problematiku zadluženosti?

Když se podívám na hlasování v těchto záležitostech, hlasuje s Piráty část klubu ČSSD, STAN a KDU-ČSL. Pro řešení exekuční problematiky hlasuje i SPD, protože podle programu musí, ale z komunikace s některými jejich poslanci mi vyplývá, že s tím úplně nesouzní. Nicméně jiný postup by jim voliči neodpustili.

Když hovořím s poslanci ANO, s mnoha z nich jsem v souladu. Je tam ale problém, že předseda poslaneckého klubu pan Faltýnek má své dobré vazby s velkými exekutory a na jejich zájmy je navázaný. Tak se zavelí, a podle toho hlasují. Takže poptávka po řešení situace tady je, problém je skutečný a já si nedokážu vysvětlit, jaké jiné než osobní zájmy mohou vést některé činitele z ANO, aby to neustále odkládali. Není tu chuť to řešit, ale problém exekucí v programu slibovali řešit všichni.

Otázka exekucí je předmětem stížnosti u Ústavního soudu, protože Ústava ČR říká, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a ten exekutor je v podstatě v pozici soudce, který by měl být místně příslušný. Tohle pirátský návrh řeší.

O dětských dluzích jsi prohlásil, že je to zvěrstvo, nikde jinde v Evropě na podobnou praxi nenarazíme. Co za tím stojí?

Ještě v roce 2017 bylo mezi dlužníky počítáno šest tisíc nezletilých, teď je to tři a půl tisíce. Exekutorská komora se to snaží prezentovat jako úspěch, že dlužníků v tomto věkovém segmentu ubývá, ale to je dáno tím, že nám ty děti zestárly a posunuly se do kategorie dospělých. Obdobně nám přibývá seniorů a důchodců v exekucích, což je zase dáno tím, jak lidé z produktivního věku stárnou a pouze se posunuli v demografické skupině.

U dětí vznikaly nejčastěji dluhy za odpady, což dnes již naštěstí není možné, vyřešila to zmiňovaná novela o spotřebitelském úvěru. Bohužel to soud nezrušil zpětně, takže ohromné množství mladých lidí doplácí na nezaplacené poplatky za svoz odpadků dodnes. Dostávají se do dluhové spirály na prahu dospělosti.

Dalším faktorem jsou jízdy načerno nebo pozdě vrácená knížka do knihovny, rodiče si často na potomky psali telefonní paušály a neplatili je. Většinou spočívá problém v nefunkčních rodinách, že ti rodiče svou roli nevykonávají zodpovědně. Proto jsme předložili i návrh, že dluhy, vznikající u dětí do patnácti let, jsou automaticky dluhem toho rodiče. Pokud to ovšem není dluh, který by vznikl v následku nějaké trestné činnosti.

Je to ovšem i problém funkčních rodin. Dvanáctiletý školák jede načerno, dostane pokutu, doma to zatluče ze strachu a v osmnácti letech bum a exekuce. Problém je, že ti rodiče se o tom vlastně vůbec nedozvěděli, což se nyní jejich odpovědností za dluhy dětí mění.

V rámci EU jsme unikát, nikde nic podobného neřeší. Například v Rakousku není možné, aby v osmnácti letech dluhy člověka převyšovaly jeho majetek. To je české specifikum. Tam v nejhorším případě startuje člověk s nulou. Na Západě se navíc soustředí na vymáhání dluhů ještě dříve, než se záležitost dostane k soudu. Tak se zmenší šance, aby dluhy narostly do tak astronomických rozměrů, jako se to děje u nás. V USA vás oddluží ze dne na den.

Pokud se napraví otázka teritoriality exekutorů, kam dál ještě budou Piráti v této problematice směřovat?

Ještě jsou zde detaily, jako třeba snížení DPH na odměnách právníkům. Paradoxně při 21 % DPH jde ještě pětina z odměn právníků a exekutorů státu. Musíme se začít bavit o výši nezabavitelného minima, která zůstává dlouhodobě stejná. Při růstu cen a nákladů naprosto neodpovídá realitě. 1607 korun na jedno dítě je částka, za níž ho neuživíte ani náhodou. Ministerstvo sice nedávno upravilo vyhlášku o horní hranici, nad kterou se lidem zabavuje všechno, ale pro nízkopříjmové do 20 tisíc korun to nemá žádný efekt. Navíc je nutné pohnout i s tou spodní hranicí a nastavit ji tak, aby nebyla likvidační. Dluhy se mají platit, to je bez debat, ale pojďme ty peníze dostat tak, abychom občany nestavěli mimo systém.

Třeba dítě, které ze sociálních důvodů v rodině nedokončí školu a nemá další motivaci ke vzdělávání, stojí společnost 13 milionů korun. Pokud by mělo lepší vzdělání a kvalifikaci, přivedlo by do státního rozpočtu úplně jiné částky. Dále bychom se měli začít bavit o zastavování marných exekucí, kde vymahatelnost nepřipadá v úvahu. Například u deseti exekucí je to velmi problematické. U nedobytných pohledávek by dávaly smysl i odpisy z daňového základu věřitelů. Vymáhání dluhů může být sice právně správné, ale často je morálně velmi pochybné.

Pro další informace navštivte pirátský web exekuce.pirati.cz

Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Redakce

Štítky: #dluhy #exekuce #Lukáš Kolářík

Související články

Zobrazit diskusi
Facebook Pirátské listy Twitter Pirátské listy Redakce Pirátských listů Česká pirátská strana
Redakce | Kontakt | Piráti | Facebook | Twitter | RSS články | RSS aktuality

Copyleft Pirátské listy. Publikování nebo další šíření obsahu serveru Pirátské listy je umožněno i bez písemného souhlasu. Všechna práva vyhlazena.