Evropský den hluku (ze zápisníku cestovatele)

Přeplněný vagon tramvaje opouštím s úlevou. Těším se, že konečně budu moct v klidu posedět na lavičce a posvačit. Už vidím před očima, jak si vychutnám překrásný pohled na Karlův most a Hradčany. A to bez otravné hlukové a smogové kulisy, v jiné dny nevyhnutelné.

Zahýbám z Národní třídy vpravo a ouha, první nemilé překvapení. Hukot aut a tramvají na rušné křižovatce před mostem sice slábne, ale začíná se nepříjemně prolínat se zvukem reprodukované hudby a hlasem pro mě dosud neviditelného člověka vykřikujícího do mikrofonu.

Ani první vizuální dojem není nejpříjemnější. Reklamní stánky nalevo napravo a v dálce velký modrobílý nafukovací hrad. Proboha, snad si z toho ODS neudělala politickou agitku?! Váhám, jestli raději nezměnit kurz o sto osmdesát stupňů. Ale ne, není to ódéeska, "jen" další reklamní stan. A tak se odhodlávám postupovat vpřed.

Jak procházím, ze zvědavosti koukám, co jednotlivé stánky propagují. Zase se nestačím divit. Ukázkový elektrobus, elektromobil, půjčovna elektrokol, nabídka "zelené" energie, dvě útlé, výrazně nalíčené blonďaté slečny prezentující jakýsi mučící nástroj na hubnutí... A mezi veškerou tou demonstrovanou šetrností k životnímu prostředí a zdravým životním stylem rachotí a smrdí obrovský naftový generátor. Na nábřeží tedy "zelená" energie nemá zelenou.

Napravo je sanitka, před níž záchranáři předvádějí zájemcům, jak správně poskytnout první pomoc. A kousek vedle maličké dopravní hřiště pro děti. Aspoň něco užitečného (a nehlučného).

A už přicházím k modrobílé nafukovací obludě. Moderátor na pódiu vytrvale huláká na celé nábřeží, jak spolehlivá je firma, kterou propaguje, a jaké skvělé produkty nabízí. Kdyby to náhodou někdo přeslechl, před hradem pobíhá jeho postarší kolega ve vytahaných modrých teplácích a podivných červenobílých papučích a rozdává lidem letáčky. To už ani není kýč, ale nevkus non plus ultra. Prosmekávám se kolem rozdavače letáků a spěchám pryč.

Unikám do oázy relativního klidu za vyústěním Divadelní ulice. Nalevo se nachází stánek občanského sdružení Auto*Mat s peticí za trvalé zklidnění nábřeží. Chodci, cyklisté a tramvaje. Žádná auta od Národního divadla až ke křižovatce před Rudolfinem! Podepsal jsem. Kéž by se tuto myšlenku podařilo konečně prosadit. V jiných evropských metropolích to funguje. Tak proč by to nemohlo jít v Praze?

Po krátkém posezení na lavičce nabírám sil a odvahy pokračovat v další cestě. Nedbám varování jedné své známé, která přijíždějíc na kole z opačného směru prohlásila „Než jsem sem dojela od Karlova mostu, tak jsem se z toho málem poblila“, a vyrážím směrem ke Karlovu mostu.

Další stánky, další pódia, další rámus. U modrobílého reklamního hradu jsem si myslel, že už nemůže být hůř. Ale ono může! Na rohu Křižovnické a Platnéřské ulice je umístěno pódium a z obřích reproduktorů hřímá popmusic až se Klementinum třese. Kam se na ten kravál hrabe občasný rachot a vrzot projíždějících tramvají. Trpí kolemjdoucí a snad i statika okolních budov. Není divu, že na deset patnáct metrů kolem pódia nikdo nepostává.

Prchám rychle směrem na náměstí Jana Palacha, aby mi nepraskly ušní bubínky. Jenže to je úprk z bláta do louže. Před Rudolfinem stojí další pódium, ze kterého duní hudba a halasí rádoby vtipný moderátor blábolící jeden nesmysl za druhým. Těžko říct, co z toho mi způsobuje větší muka, ale jedno vím jistě. Tady už nesetrvám ani minutu navíc. Vracím se spěšně ke stánku Auto*Matu a dělím se s jeho osazenstvem o své strastiplné zážitky.

Vážený magistráte, děkuji za vykázání aut ze Smetanova nábřeží. Byť to prozatím bylo jen na pár hodin. Nábřežní promenáda ale není zábavní molo a takový cirkus jí neskonale degraduje. Je to podobná hanba, jako byste uspořádali matějskou pouť na nádvoří Pražského hradu. Doufám, že tyto poznámky zklamaného Pražana se stanou námětem k zamyšlení a ponaučením pro příště/
  Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Martin Veselý