Reportáže

Příroda nás přečká, ale co bude s ohroženou lidskou kulturou?

09. 01. 2019 | 3 komentářů
Sdílet na Facebooku Tweet

Pirátská putovní univerzita mimo jiné vyhledává témata zůstávající zatím na okraji; taková, která by si zasloužila více naší pozornosti. Oslovili jsme proto ještě koncem starého roku brněnského filosofa Josefa Šmajse, autora konceptu evoluční ontologie, a přinášíme rozhovor s ním o tom, že příroda více než kdy jindy potřebuje naše hlubší porozumění a větší pokoru. Druhé z jeho upraveného desatera přikázání ostatně připomíná člověku: „Závisíš na Zemi každým nadechnutím, každým douškem vody, každým soustem.“ Není už načase otevřít politickou diskuzi o tom, přiznat Zemi, jak už léta navrhuje právě profesor Šmajs, právní subjektivitu – podobně jako firmám?

Josef Šmajs

Dlouhodobě se zabýváte velkými tématy, jako je příroda a kultura. Ve své poslední knize Fenomén technika z roku 2016 jste se důkladně rozepsal o technice, opět v širším kontextu evoluce člověka a vztahu lidské kultury k přírodě. Proč se podle Vás mají také společenské vědy zabývat technikou?

Ontickým konfliktem kultury s přírodou se zabývám proto, že tento problém je pro lidskou budoucnost určující. Když se jej nepodaří úspěšně vyřešit, celá dnešní globální kultura zanikne. Technika je sice jen částí kultury, ale má rostoucí význam. Je sice tak stará, jako člověk sám, ale po spojení s novověkou vědou a kapitálem, se rozvíjí velmi rychle a téměř nezávisí na lidském každodenním úsilí. Nikdo její vývoj dnes nezná a neřídí. Společenské vědy (včetně teoretické politiky) by proto neměly tento fakt protipřírodního nastavení vědy a techniky přehlížet. Pokud to dělají, jsou povrchní, neodpovědné a nevědecké. Mají malý vliv na politiku a reálný život. 

Pokusím se obecnou podstatu techniky přiblížit. Technika je nejaktivnějším subsystémem materiální kultury. Pojem materiální kultura je tedy pojmem obsahově širším. Zahrnuje i ty umělé struktury, které vůči vnějšímu prostředí nejsou funkčně aktivní, např. stavby, města, dálnice. Umělé technické konstrukce však aktivní jsou, ale přirozenou uspořádanost Země nezvyšují. Vedou sice k vzestupu kulturní uspořádanosti, způsobují však úbytek a destabilizaci uspořádanosti přirozené. 
Protože již první nalezené nástroje připomínaly umělé protézy lidské ruky, vznikla kdysi iluze, že technika je pouze zvláštním umělým doplňkem člověka a že záleží jen na tom, jakým způsobem člověk techniku používá. V novověku doplnila tuto iluzi představa, že složitější technika je vlastně užitou vědou a že taková technika je nejpádnějším potvrzením objektivní pravdivosti přírodovědeckých poznatků. Ovšem je to mýtus. Technika dnes funguje spolehlivě, ale v přírodním prostředí (i v lidském organismu) vyvolává nežádoucí změny: expanze techniky a materiální kultury poškozuje přirozeně vytvořenou uspořádanost Země. Dnes se už naštěstí technice – i když bez důkladného vysvětlení – jako potvrzení pravdivosti přírodovědeckého poznání tak silně nevěří. Souhrnným empirickým důkazem faktu, že přírodní vědy ani dnes nepoznávají přírodu adekvátně, je globální ekologická krize, ontický konflikt kultury s přírodou.

Ještě stručně doplním, že technikou člověk (kultura) využívá a ovládá dílčí přírodní struktury, systémy a síly pro své vlastní účely. Není důležité, zda jde o systémy a síly převážně živé či neživé, přirozené či umělé, nacházející se vně či uvnitř člověka. Technikou je např. lidská práce holýma rukama, výrobní linka továrny, či kvašení piva. Technikou však může být i „spotřební předmět“ – kuchyňský robot, osobní automobil, počítač, mobilní telefon atp. 

Jako součást materiální kultury technika přeměňuje pozemské prostředí, přizpůsobené všemu živému, v prostředí dočasně „příznivé“ jen pro člověka. V přirozeně vysoce uspořádaném světě provoz techniky nutně vyvolává destrukci a likvidaci vzácných evolučně vytvořených přírodních struktur. Veřejnost ovšem tuto změnu tak ostře nevnímá. Protože technika je dnes hromadným předmětem konečné osobní spotřeby, v očích veřejnosti legalizuje právo na neomezený konzum a pohodlí; budí zdání, že slouží lidskému rozvoji, i když fakticky ohrožuje lidskou budoucnost. 

Ještě řeknu, že po průmyslové revoluci má abiotická technika objektivní tendenci vytvářet uměle integrované subsystémy abiotické technosféry. Na bázi fosilních paliv tak vznikly dva globální abiotické subsystémy: a) převážně stacionární subsystém: tepelná elektrárna – rozvodná soustava elektrické energie – pracovní stroje a další stacionární technické prostředky; b) převážně mobilní subsystém: rafinérie ropy – světová síť čerpadel ropných produktů – mobilní pracovní stroje v zemědělství, vojenství a stavebnictví, dopravní prostředky, včetně lodí, letadel a osobních automobilů.

V minulosti, kdy existoval jasný primát zemědělství, v podstatě platilo, že abiotický technický pokrok vrůstal do historicky starší a fundamentálnější linie biotické techniky (např. instrumentální technika do lovecko-sběračské a neolitické ekonomiky; technika mechanická do tradičního zemědělství). Dnes jsme však svědky radikální změny: predátorsky nastavený abiotický technický pokrok získal primát v kultuře a vedle nebezpečné sféry vojenství vrůstá také do konečné osobní spotřeby a způsobu života lidí.
 
Často používáte termín abiotická kultura. Co tím myslíte? Jaké má podle vás abiotická kultura důsledky?

Abiotickou kulturou nazývám dnešní formující se kulturu globální. Je to kultura účelově nastavená už antickou vědou a filosofií. Řekové totiž založili vědu jako „techné“, neznali biologii a antropologii, měli falešné představy o místě a roli Země. Nebezpečná abiotická kultura vzniká ovšem až v novověku spojením dílčí vědy a kapitálu. Dodnes roste rychle, protože se neohlíží na Zemi a nesnaží se s ní spolupracovat. Používám pojem abiotický jako uměle uspořádaný, jako protiklad pojmu biotický, přirozeně vzniklý a uspořádaný v souladu s přírodou. Všechno abiotické může fungovat, může být uměle oživené, ale nemůže být v souladu se Zemí, např. letadlo, osobní automobil, počítač. Protože dnes vzniká především abiotická kultura, vzdalujeme se přirozeně uspořádané Zemi. Taková kultura nebude moci dlouhodobě existovat. A nejde jen o nedostatek místa, vhodných látek a energie, které krade kultura přirozeně uspořádané Zemi. Jde také o rozpad, o němž se z neznalosti problému nediskutuje. Příroda prostě neumí rozkládat umělé abiotické struktury na úrodnou půdu. 

Čím je dnes technika pro člověka?

Částečně jsem to již naznačil. Pro země západní kultury je technika klíčovým existenciálním faktorem. To si ale lidé neuvědomují. Právě tak nevědí, že nejdůležitějším existenciálním faktorem vůbec je zdravá pozemská příroda. Školní vzdělání, vědy ani média o tom totiž mlčí. Zmatenost, která z toho plyne, dosahuje dnes vrcholu. I když první technika vznikala pouze na základě obyčejné lidské zkušenosti, právě jejím prostřednictvím se počal člověk prosazovat jako jediný onticky tvořivý živočich. Prostřednictvím pojmového poznávání a myšlení se stal malým pozemským „bohem“, tvůrcem umělého kulturního bytí. Teprve po spojení s vědou se abiotická technika rychle zdokonaluje, výrobou i konečnou osobní spotřebou vnucuje člověku nové potřeby. Závislost na technice člověka vtahuje, i proti jeho vůli, do riskantního procesu nevratného globálního pustošení Země. Takže s antropologickými přístupy se shoduji v tom, že člověk sice dnešní ekologickou krizi způsobil, ale rozcházím se v tom, jak ji napravit. Tvrdím, že obracet se na všechny lidi je téměř zbytečné. Nemohou změnit svou biologickou přirozenost. Nemohou ignorovat směr vývoje dominantních struktur kultury: techniky, komunikací, institucí. Lidé vytvořili kulturu, tj. umělé kulturní bytí s mnoha parametry bytí přirozeného: rostoucí svébytností, objektivitou, předmětností. Abychom tuto změnu pochopili, musíme na Zemi nahlížet nikoli jen jako na tradiční místo pro život člověka, ale hlediskem obecné teorie. Musíme ji vidět ontologicky, jako konflikt dvou forem onticky tvořivého bytí: staršího a mocnějšího bytí přirozeného a relativně mladého bytí kulturního. To druhé bytí započalo nenápadně, pokusem žít na zemi v biologicky obsazené savaně, a relativně končí globalizovanou technickou spotřební civilizací. Ve svém kdysi výhodném založení je svébytné, expanduje, požírá a předělává přirozeně uspořádaný svět. Ale pouze s tímto světem je člověk biologicky sourodý.

Co Vás vede k tvrzení, že osvojení fenoménu techniky a pochopení jeho vazby na přírodu, kulturu, vědu i člověka je důležitou podmínkou pro nalezení východiska z krize dnešní kultury?

Myslím si, že bez pochopení techniky neporozumíme dnešnímu světu. Je to sice silné tvrzení, ale v technice se koncentruje protipřírodní podstata dnešní spotřební civilizace. Pokusím se to více přiblížit. Už dlouho si kladu otázku, proč se téměř každý, kdo o tom uvažuje, brání myšlence, že na jedné vysoce uspořádané planetě nemůže jeden druh už dále předělávat Zemi jen ve svůj prospěch? Máme sice plné právo, když nám přirozená evoluce kdysi vzala niku v korunách stromů a dala nám (kromě rozumu a jazyka) možnost opatřovat si náhradní niku na biologicky osídlené zemi, se části území zmocňovat a žít s ním v rovnováze.  Ale to, co dnes prostřednictvím techniky děláme, je už hodně za hranou jakékoli teorie Země, jakékoli morálky a práva. Musíme Zemi konečně přiznat práva, která jsme ji nikdy nemuseli explicitně dávat, protože neměla žádného planetárního nepřítele. Lidé, kteří zůstali součástí biosféry, jsou dnes jakoby pouhými „molekulami“ abiotického planetárního „tumoru“. Právě tento útvar živý organismus Země vyčerpává a poškozuje. Je to neosobní nepřítel, jehož nikdo v jeho celku nezná a neřídí, který byl kdysi skrytě duchovně nastavený už antickou vědou a filosofií. Novověká věda, poplatná tradici, uzavřela alianci s kapitálem. Tuto smlouvu musíme dnes rozvázat a přijmout smlouvu novou. Nejedná se tedy jen o konkrétní dílčí řešení, o klimatické změny, odpady, zamořování a výchovu. Čeká nás hluboký duchovní obrat od predátorského paradigmatu k paradigmatu biofilnímu. Čeká nás biofilní transformace vědy a techniky. 

Jaké je tedy podle Vás ono východisko z krize? A postačí vyřešit problém vědeckosti společenských věd?

Nepostačí. Ale je to jedna z podmínek, jak zánik predátorské kultury zpomalit, a snad i najít cestu k biofilnímu obratu. Lidé, zmatení vzděláním a médii, nevědí, že prožívají nejhlubší a nejskrytější krizi, protože se jim v technicky vyspělých zemích zatím daří dobře. Hlavní teorie je vedou k tomu, že stačí snižovat ekologickou stopu. V této chybné logice se neptají, kdo jim dal právo obsadit a zpustošit celou Zemi? Vidí jen pokrok, demokracii a lidskou svobodu. Zemi odmítají přiznat subjektivitu a právo na zachování evolučně dosažené úrovně vývoje. Jako kdyby nevěděli, že krizi předávají jinému systému, který ji nezpůsobil a sám o sobě ji napravit nemůže.  Příroda v krátké době neumí nahradit vyhubené druhy, zničené ekosystémy, vytěžené horniny, rudy a paliva. Až po zániku této kultury snad jednou napraví některé škody, znečištění a chemické zamoření. Dokud se tento problém nestane předmětem společenských věd, dokud technika bude jen okrajovým zájmem odborníků, čekejme prohlubování krize. 

Vzhledem k tomu, že tento rozhovor bude zveřejněn v Pirátských listech, nemohu se nezeptat: Jaký úkol stojí dle Vašeho názoru před politiky?

Odpovím obecně. Již z toho, co jsem řekl, vyplývá, že dnešní politika má jen malý vliv na řešení krize. Nemá žádnou faktickou moc nad vědou, technikou a ekonomikou. Neurčuje pravidla, podle nichž je třeba v krizi jednat. Vzdala se tohoto úkolu svým „ušlechtilým závazkem“ nevměšovat se do procesu fungování globální abiotické kultury. Alibisticky předala Zemi do rukou bank a kapitálu. Právě proto se utápí v malicherných sporech, v politických šarvátkách a hledání protivníků. Odvolává se na názory zmanipulované a zmatené veřejnosti, na institut svobodných voleb. Neodvolává se na pravdu ve vědeckém vidění světa, na poznatky obecné biologie a evoluční ontologie.  

Usilujete o to, aby Země měla svou ústavu a svou právní subjektivitu. Naznačil jste to i v jedné z minulých odpovědí. Je zajímavé, že my dneska bereme za naprostou samozřejmost, že firma má svou právní subjektivitu, zcela odloučenou od subjektivity zakladatele. Ale volání po subjektivitě Země se jistě setkává se zdviženými obočími. Jaké máte pro tento svůj návrh nejpádnější argumenty?

Možná jsem nepoučitelný, ale věřím, že stále více lidí bude časem o subjektivitě Země přemýšlet. Subjektivita je vlastností všech otevřených nelineárních systémů s vnitřní informací (např. živých i kulturních), které poznávají a něco nového (emergentního) produkují. Obyčejným jazykem řečeno to znamená, že část vnějšího prostředí převtělují do vlastních nebo jiných struktur. Jak bude sílit vědomí, že dnešní podniky produkují věci, které škodí přírodě i člověku, mohla by se rozšířit idea, že skutečnou velkou subjektivitou je pouze příroda, a že člověk svou malou subjektivitu získal na úkor postupného popření subjektivity Země. 

V polských Katovicích nyní skončila celosvětová klimatická konference, navazující na Pařížskou dohodu. Jak hodnotíte její výsledky a vyjednaná pravidla pro dodržování Pařížské dohody?

Upoutalo mě to, že se o této konferenci téměř nemluví. Změnu klimatu považuji sice jen za jeden dílčí problém, i když velmi důležitý. V plné nahotě se nyní odhaluje jeho sociální rozměr. Jak mají méně rozvinuté země, jimž chybí základní infrastruktura (nemocnice, pitná voda, elektřina), přijímat stejné požadavky na udržení světového klimatu, když my, země bohaté, které už všeho mají, nechtějí ustoupit? Uvědomují si zástupci zemí, které odmítají plnit Pařížské dohody, že upírají právo méně rozvinutým zemím na vlastní budoucnost? Těžba ropy (asi 100 milionů barelů denně), hlavní příčina změny klimatu, se nesnižuje. A ropa stejnou měrou nepřibývá. Kdo má dnes skutečný zájem na omezení těžby?

U koho tedy hledáte především porozumění pro svůj pohled na naši kulturní krizi, když ne u politiků?

Když jsem před pětadvaceti léty hledal podtitul pro svoji asi dnes nejúspěšnější knihu, Ohrožená kultura, zvolil jsem nakonec Od evoluční ontologie k ekologické politice. Dnes bych takový podtitul nezvolil. Už nevěřím, že dnešní politika může vést protipřírodní kulturu ke kultuře biofilní, propřírodní. Politika je dnes příliš srostlá s ekonomickými procesy, a změnu kulturního směřování zajistit nemůže. Ta je totiž zakotvená hlouběji. Musíme opustit už v antice založené duchovní paradigma – nadřazenost dílčí vědy nad přírodou. Musíme opustit starou alianci vědy a kapitálu, najít novou formu spolupráce kultury se Zemí. Bez toho se nepohneme z místa. Proto dnes hledám nejen nové právní zakotvení nadřazenosti přírody, ale i souznění u citlivých a čestných lidí, které zatím pragmatická politika neoslovuje.      


Děkuji za rozhovor.

***

Medailonek profesora Josefa Šmajse

Český filozof a spisovatel, který léta působil na Katedře filosofie FF MU v Brně, kde  přednášel ontologii, gnoseologii, filosofii techniky, vztah přírody a kultury. V současnosti přednáší filosofii a filosofii techniky na Ekonomicko-správní fakultě MU a na Fakultě sociálních studií MU. Je předním odborníkem v oboru ekologické filosofie, kterou od konce 80. let 20. století rozvíjí jako součást své původní evoluční ontologie. Pro americkou encyklopedii Encyclopedia of Anthropology (2006) zpracoval hesla Culture, Nature, Technology a Environmental Philosophy.

Odkazy
Šmajs, J. Ústava Země. Filosofický koncept (česky, slovensky, anglicky, německy, rusky). Vydavatelství PRO, Banská Bystrica, 2015. 
Srovnej též filosofický návrh Ústavy Země www.ustavazeme.cz; www.earthconstitution.eu
Šmajs, J. Filosofie – obrat k Zemi. Praha, Academia 2008
Šmajs, J. Ohrožená kultura. 3. vyd. Brno, Host 2011
Šmajs, J, Fenomén technika. Brno, Doplněk, 2016

 

Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Miluš Kotišová

Štítky: #celostátní

Zobrazit diskusi
Facebook Pirátské listy Twitter Pirátské listy Redakce Pirátských listů Česká pirátská strana
Redakce | Kontakt | Piráti | Facebook | Twitter | RSS články | RSS aktuality

Copyleft Pirátské listy. Publikování nebo další šíření obsahu serveru Pirátské listy je umožněno i bez písemného souhlasu. Všechna práva vyhlazena.