Média

Filtry autorských práv umožní komukoliv jednoduše cenzurovat internet

26. 09. 2018
Sdílet na Facebooku Tweet

Ve středu bude EU hlasovat o přijetí dvou kontroverzních návrhů nové směrnice o autorském právu. Jedna z těchto doložek, článek 13, může teoreticky umožnit komukoliv kdekoliv na světě zrealizovat masovou cenzuru celého internetu.
 

Cory Doctorow

Společnosti, které dnes svým uživatelům umožňují komunikovat ve veřejném prostoru (nahráváním videí, textů, obrázků atd.), musí na stížnosti na porušení autorského práva v současnosti reagovat odstraněním příspěvků uživatelů, pokud dotyčný uživatel jejich rozhodnutí nenapadne. Internetové stránky se mohou rozhodnout soubory neodstranit, pokud stížnost na porušení autorského práva považují za neoprávněnou, ale pokud je neodstraní, vystavují se i se svými uživateli hrozbě žaloby za porušení autorského práva (přinejmenším v USA) a vysokým pokutám. Vzhledem k tomuto riziku dochází běžně k tomu, že společnosti nebrání svobodu projevu a spousta uživatelů se bojí za ni bojovat, protože pokud by soud s jejich náhledem na porušování autorského práva nesouhlasil, hrozil by jim bankrot.

Tento systém, ztělesněný americkým zákonem Digital Millennium Copyright Act (DMCA) a exportovaný do mnoha zemí po celém světě, se nazývá „notice and take down“ a umožňuje držitelům práv jednostranné zavedení cenzury internetu na jejich příkaz, a to bez jakýchkoliv důkazů či soudního dohledu. Ve světě porušování autorského práva jde o mimořádné a bezprecedentní privilegium (nemůžete jen tak vejít do kina, ukázat na obrazovku, prohlásit „to je moje“, a ukončit tak promítání).

Ale se systémem „notice and take down“ nebyli držitelé autorských práv nikdy spokojení. Pokud je příslušný soubor odstraněn, je totiž možné ho znovu publikovat, někdy i pomocí botů, které tenhle proces automatizují. Držitelé práv proto tomuto systému přezdívají „hra plácni krtka, v níž se musí pořád vracet, aby stále dokola odstraňovali ty samé soubory porušující autorská práva.

Držitelé práv už dlouho volají po režimu tzv. „notice and stay down“. V něm rozešlou držitelé práv online platformám digitální kopie celého svého portfolia. Platformy následně vytvoří „autorskoprávní filtry“, které porovnají vše, co chtějí uživatelé nahrát, s databází autorských děl a zablokují všechno, co vyhodnotí jako shodu.

Technologické společnosti už samy od sebe budují různé verze tohoto systému. Nejznámější z nich je systém Content ID na YouTube, jehož tvorba stála 60 milionů dolarů a který pracuje na bázi filtrování a kategorizace zvukových stop z videí. Držitelé práv však trvají na tom, že Content ID není dost efektivní a uniká mu spousta děl chráněných autorskými právy, zatímco uživatelé YouTube nahlašují stále vyšší počet souborů, které jsou cenzurované neoprávněnými stížnostmi na porušení autorských práv. NASA nesmí zveřejnit svou vlastní nahrávku z Mars roveru; klavíristé nesmějí zveřejňovat nahrávky ze svých vystoupení, jsou cenzurovaná i videa s nahrávkami ptačího zpěvu, celé akademické konference přicházejí o zvukové nahrávky přednášejících, protože v prostorách, které si pronajaly, byla během obědové přestávky puštěná hudba — není dokonce ani možné zveřejnit nahrávku ticha, aniž byste tím nespustili vymáhání autorských práv. Navíc neexistuje žádný bot, který by dokázal posoudit, jestli v případě nějakého konkrétního díla chráněného autorskými právy jde o dovolené užití. Dovolené užití je chráněno v zákoně, ale ne v Content ID.

Pokud Content ID představuje prototyp, je potřeba ho od základu přepracovat. Blokuje příliš mnoho (zachytává i spoustu legitimních souborů) a zároveň příliš málo (unikají mu soubory, které rozčilují velké společnosti zábavního průmyslu). Je drahý, neposlušný a neefektivní.

A blíží se i do vašeho internetu.

Ve středu bude EU hlasovat o tom, jestli nová směrnice o autorském právu bude zahrnovat i článek 13, kvůli němuž budou filtry ve stylu Content ID povinné pro celý internet, nejen pro soundtracky videí — čili i pro části videí, audio, fotografie, kódy, dokonce i texty. Podle článku 13 budou služby, které používáme ke vzájemné komunikaci, muset přijmout veškeré příchozí stížnosti na porušení autorských práv a zablokovat všechno, co je podle nich shodné s autorským dílem.

Toto opatření bude znamenat cenzuru internetu, a dokonce ani nepomůže tomu, aby umělci dostávali zaplaceno za svou práci.

Podívejme se na to, jako by takový filtr musel fungovat. Nejdřív ze všeho by musel umožňovat hromadné vkládání souborů. Disney a Universal Studios (nemluvě o vydavatelích vědecké literatury, společnostech vytvářejících produktové fotografie, realitních makléřích atd.) nezaplatí armádu lidí, která bude postupně a manuálně nahrávat jejich rozsáhlé katalogy do desítek či stovek filtrů různých platforem. Aby filtry měly alespoň naději plnit svůj účel, musely by se do nich najednou nahrát tisíce položek — to je daleko víc, než by jakýkoliv lidský moderátor dokázal přezkoumat.

Ale i kdyby platformy dokázaly zaměstnat například 20 % evropské pracovní síly čistě jen na přezkoumávání položek nahraných do databáze autorských práv, držitelům autorských práv by to nestačilo. Ne proto, že by nebylo možné pracovníky vyškolit ve správném posuzování toho, co je a co není oprávněná stížnost, nýbrž proto, že doba potřebná k přezkoumání těchto stížností by pro byla držitele práv zcela nepřijatelná.

Držitelé práv věří, že dílo se nejvíc prodává hned po uvedení na trh, a nelegální kopie mají proto nejničivější účinek tehdy, když jsou v okamžiku vydání nového díla dostupné (ještě víc se držitelé bojí úniků před samotným vydáním díla).

Pokud má Disney nějaký kasovní trhák, který unikne na internet v den premiéry, Disney chce nelegální kopie stáhnout z internetu v rámci vteřin, ne až po prvních cenných dnech, kdy se lidský moderátor probírá řadou stížností na porušení autorských práv, které se na něj valí z celého online prostoru.

Představte si kombinaci těchto tří faktů:

1. Kdokoliv může cokoliv přidat na černou listinu „děl chráněných autorským právem“, která uživatelé internetu nemohou publikovat.

2. Na černé listiny se musí nahrát tisíce souborů zároveň.

3. Nové položky na černé listině musí okamžitě vstoupit v platnost.

Nemusíte být technický odborník, abyste viděli, jak je tento systém náchylný k zneužití. Pochybné subjekty by s pomocí armády botů mohly vmžiku zablokovat miliony děl (někteří vychytralci by například mohli zahltit databáze s boty a začít si nárokovat duševní vlastnictví sebraného Shakespearova díla a vkládat ho na černé listiny rychleji, než by je odtamtud lidští moderátoři dokázali odstranit, čímž by znemožnili citování Shakespeara online).

Ještě víc znepokojující je však cílená cenzura: politici už dlouho zneužívají možnost odstranění obsahu za účelem cenzury nevhodných politických odhalení nebo odpojení svých kritiků z internetu, stejně jako to dělají agresivní policisté a homofobní trollové.

Tyto subjekty však nemohly používat Content ID k cenzuře celého internetu; soubory musely nahlašovat manuálně a svoje kritiky nahánět po celém online prostoru. Content ID funguje jen na YouTube a vkládat hromadně položky do databáze „notice and stay down“ umožňuje jen „důvěryhodným držitelům autorských práv“, takže drobní cenzoři mohou neoprávněné požadavky vznášet jen v malém.

Ale podle článku 13 si na hromadného cenzora může hrát každý a každá služba musí jeho požadavkům vyhovět. Stačí se přihlásit do platformy jako „držitel práv“ a můžete jí začít diktovat, co může a nesmí zveřejnit. Článek 13 nemá žádnou páku, jak tomuhle zabránit; a pokud vás platforma náhodou z nějakého důvodu vyhodí, stačí se přihlásit pod novou identitou a můžete znovu začít cenzurovat.

Někteří lobbisté v oblasti autorských práv připouštějí, že je zde riziko zneužití, ale trvají na tom, že se to vyplatí, protože díky tomu „umělci dostanou zaplaceno“. To bohužel také není pravda.

Protože jsou tyto filtry velmi náchylné ke zneužití a přílišnému blokování, ve skutečnosti nejsou ani příliš efektivní v boji proti někomu, kdo se rozhodne proti nim bojovat.

Podívejme se na jedny z nejobtížněji napadnutelných obsahových filtrů světa: cenzurní filtry používané vládou Číny k zadržování „politicky citlivých“ materiálů. Její filtry mají daleko snadnější práci, než jaká čeká na evropské společnosti: filtrují pouze poměrně nízký počet položek a vznikly z neomezených rozpočtů financovaných vládou jedné z nejsilnějších ekonomik světa, která je domovem desítek milionů technologicky zdatných lidí. Každý, kdo by chtěl takové cenzurní systémy rozvrátit, se vystavuje neutuchajícímu dohledu a riskuje dlouhý trest odnětí svobody a dokonce mučení.

Čínské cenzurní systémy se dají opravdu, opravdu snadno prolomit, jak demonstrovali vědci z Citizen Lab na University of Toronto v podrobné výzkumné zprávě publikované před několika týdny.

Lidé, kteří chtějí filtry prolomit a porušit autorská práva, budou čelit jen malým obtížím. Ale ta spousta lidí, která chce stát na té správné straně autorských práv — ale zjistí, že se neúmyslně ocitla na špatné straně filtrů — bude najednou v obrovských problémech a bude se odvolávat proti některému z technologických gigantů, jehož stránky s nápovědou představují jednu velkou slepou uličku. A jakýkoliv pokus o zpřísnění filtrů a pochytání těchto porušitelů samozřejmě zvýší pravděpodobnost zablokování obsahu, který autorská práva neporušuje.

Systém, který umožňuje nekontrolovatelné bujení cenzorů a porušitelů a zároveň potírá legitimní diskurz, je už tak dost špatný, ale pro umělce to bude ještě horší.

Content ID stojí 60 milionů dolarů a dělá jen nepatrný zlomek toho, co musí filtry podle článku 13 dělat. Pokud bude provoz online platformy v EU vyžadovat několik milionů na autorskoprávní filtrační technologii, posílí tím mimoevropská konkurence. Žádná z menších evropských firem konkurující americkým technologickým gigantům si to totiž rozhodně nemůže dovolit.

Na druhou stranu, američtí technologičtí giganti si to dovolit mohou (opravdu, jsou to průkopníci řešení v podobě autorskoprávních filtrů, zatímco skupiny jako EFF proti tomu protestovaly), a i kdyby regulaci celkově pravděpodobně nejraději unikli, zaplatit několik set milionů dolarů za vyřazení veškeré možné konkurence je pro ně dobrý obchod.

Velké společnosti zábavního průmyslu jsou s prodejem časově neomezené licence na ovládnutí internetu americkým technologickým gigantům možná spokojeny, když z toho pro sebe vytěží něco málo peněz, ale tyto peníze se nezmění v zisk umělců. Čím méně konkurentů působí v oblasti publikace, propagace, distribuce a prodeje tvůrčích děl, tím menší podíl jejich tvůrci dostanou.

Máme na víc. Pokud problém spočívá v monopolních platformách (a v opravdu monopolních distributorech), jeho přímé řešení jako záležitosti Evropského práva hospodářské soutěže by těmto společnostem zabránilo zneužívat jejich postavení na trhu ke ždímání tvůrců. Autorskoprávní filtry jsou však opakem ochrany hospodářského soutěže; velké společnosti budou díky nim ještě větší, a to k obrovské škodě všech „trpaslíků“ zábavního průmyslu a trhu s online komunikačními platformami.

 

Text je překladem článku Coryho Doctorowa, zastánce liberálního přístupu k otázce autorských práv a zastánce organizace Creatice Commons. Anglický originál naleznete na adrese:

https://www.eff.org/deeplinks/2018/09/how-eus-copyright-filters-will-make-it-trivial-anyone-censor-internet

Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Cory Doctorow

Štítky: #autorská práva #cenzura #internet

Komentáře k článku

Dosud nebyly vloženy žádné komentáře.

Facebook Pirátské listy Twitter Pirátské listy Redakce Pirátských listů Česká pirátská strana
Redakce | Kontakt | Piráti | Facebook | Twitter | RSS články | RSS aktuality

Copyleft Pirátské listy. Publikování nebo další šíření obsahu serveru Pirátské listy je umožněno i bez písemného souhlasu. Všechna práva vyhlazena.