Za tři týdny se Europarlament vyjádří ke směrnici o autorském právu. Přikloní se k zavedení autocenzury?

Klíčové je slovo zabrání: od firem provozujících datová úložiště (například uloz.to), sociální sítě (Facebook) a další služby se očekává, že nějakým způsobem znemožní svým uživatelům, aby nahrávali copyrightem chráněná díla. Přirozená otázka je, jak toho taková firma dosáhne. Vzhledem k množství obsahu, který je každodenně nahráván na internet, není možné chtít ho zkontrolovat ručně. Jedinou schůdnou cestou je tedy mít automatizovaný filtr, který zabrání samotnému nahrání nežádoucího obsahu.

V době před nástupem umělé inteligence byla taková úloha těžko řešitelná. Nemůžete mít „seznam všech zakázaných souborů“, protože obrázek nebo film lze překódovat, lehce upravit barvy, či něco podobného, takže jde o „jiný“ soubor, který je ale z pohledu uživatele stejným obsahem. S rozvojem umělých neuronových sítí a počítačového zpracování obrazu se tento sen kolektivních správců autorských práv stal technicky splnitelným.

Tento přístup má ale své nedostatky. Současná umělá inteligence je stále velmi „hloupá”. Může poznat, zdali jsou ve dvou různých obrazech podobné tvary, ale nechápe jejich význam. Robota, který by dokázal takto složitě (abstraktně) uvažovat, zatím vyrobit nedokážeme.

Současná umělá inteligence je tak jistě užitečná například pro rozpoznávání SPZ, ale může být velmi špatným internetovým cenzorem. Budete-li například nahrávat video zobrazující nějakého filmového padoucha s domalovanou hlavou svého oblíbeného politika, jistě nechcete porušovat něčí autorská práva, dopouštíte se pouze zcela legitimní satiry. Pokud ale robot vyhodnotí, že tahle scéna být na internetu nesmí (protože byla zahrnuta do nelegálního obsahu), nepomůže vám ani zaklínání se svobodou projevu – na obrazovce uvidíte pouze variaci na frázi: „Upload zakázán směrnicí EU – tento obsah je autorsky chráněn“.

Stanete-li se obětí takové cenzury, těžko vám pomůže i dovolávat se svobody projevu před soudem. Umělé neuronové sítě totiž nedokážou vysvětlit, proč se rozhodují, jak se rozhodují. Nepomůže je rozebrat – není žádný konkrétní neuron, který by bylo možné obvinit – rozhodování je rozptýlené do celé sítě.

Pominu-li devastující účinky na komfort uživatelů internetových služeb a svobodu projevu na internetu, je třeba se zamyslet nad ekonomickými dopady navrženého opatření. Faktem je, že velká firma jako je Google nebo Facebook si může vyvinout neuronovou síť schopnou rozpoznat nelegální obsah a blokovat ho. Zároveň má i prostředky pro udržování takového software, aby byl aktuální. Mají tyto možnosti start-upy či malé a střední podniky? Těžko – vývoj stojí stále stejně, ale rozpočet je menší než u nadnárodních gigantů. Můžeme se jen dohadovat, kteří poskytovatelé služeb budou zahrnuti pod neurčité ohraničení „velké množství děl“, zmiňované v návrhu směrnice. Snadno to totiž může být nástroj, kterým velké podniky čistí trh od potenciální konkurence. A je třeba si přiznat pravdu – i ty české firmy, které vnímáme jako „velké“, jsou v kontextu společného evropského trhu vlastně docela malé.

Je možné, že článek 13 zvýší zisky copyrightových mafií, protože jim přivede další zisky z jejich monopolů na kopírování obsahu. Z pohledu všech normálních uživatelů i firem podnikajících na internetu se ale jedná o zjevnou pohromu.

Autor je poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a místopředseda sněmovního Výboru pro evropské záležitosti

Autor: Mikuláš Peksa

Štítky: #cenzura #Evropská unie #internet #Mikuláš Peksa #Svoboda informací #svobodný internet