Bělohradský: Mašíni aneb Jak se dělá fetiš

V současné společnosti ideologie funguje ve fetišistickém modu jako "ztělesněná lež", která nám umožňuje unést nechtěnou pravdu. Ideologie fungující ve fetišistickém modu nám umožňuje přijmout realisticky třeba smrt milované osoby nebo našich ideálů a přimknutím se k fetiši ji učinit snesitelnější: Fetišisté… jsou realisti… ochotní přistoupit na to, jak se věci mají, protože se upínají ke svému fetiši, jenž jim umožňuje mírnit drastický dopad reality.

Třeba fetiš lidská práva dovoluje unést s klidným svědomím smrt tisíců civilistů v rámci "humanitárního bombardování", fetiš korupce umožňuje pravicovým moralistům realisticky přijmout nemorální globální kapitalismus, v němž hranice mezi legálním a nelegálním dávno zmizela. Českým antieuropeistům fetiš suverenita umožňuje přijmout realisticky fakt, že národní státy nejsou než loutky v rukou obřích finančních spekulantů.

* * *

V českém veřejném diskurzu je fetiš klíčovou figurou od samého počátku národního obrození. Například fetiš husitství jako vrchol českých dějin, kdy jsme se "ubránili celé Evropě", umožňoval v 19. století smířit se s formou ponížených suplik jako hlavním nástrojem "boje za práva českého národa". A překrýt tak opravdovou otázku: Jak se může stát vedoucím politickým národem v zemi etnická většina, která vyhlašuje za vrchol svých dějin období krvavého rozkolu v národě?

„Jednání bratří Mašínů bude vždy sporné,je těžké je jednoznačně odsoudit nebo oslavovat. Je to extrémní řešení mezní situace“

Podobně fetiš Masaryk Čechům po roce 1918 umožnil přijmout realisticky fakt, že Československo je podobně mnohonárodní jako Rakousko, a překrýt tak nepříjemnou otázku: Jak smířit historické hranice státu s právem národů a menšin na sebeurčení?

Jako fetiš, sloužící k překrytí opravdových otázek, funguje také Milada Horáková. Historik Milan Otáhal shrnul výchozí situaci poválečné demokracie v Československu takto: Příčiny, proč měly sociální problematika, ale i socialismus takovou váhu v moderních českých dějinách, souvisely s faktem, že politická elita moderního českého národa vznikala ze středních a nižších vrstev a šlechta nehrála v politickém životě podstatnou roli; velká buržoazie… vlastně neexistovala. Lidový charakter národa a jeho politické elity byl nepříznivý pro konzervatismus a politickou pravici a naopak usnadňoval a podmiňoval význam sociální otázky a její řešení socialismem. Proto levé tendence převažovaly i v demokratickém proudu. Ani Peroutka nebyl výjimkou… (čapkovskou generaci) řadil k levici.
Teprve toto historické pozadí osvětluje hloubku tragédie Milady Horákové, demokratické socialistky Benešova směru, který měl s komunistickým programem mnoho společného. Horáková žádala jen větší shodu socialistického programu s československou demokratickou tradicí – jak mohla skončit na šibenici?
Fetiš Horáková, k němuž se česká pravice nestoudně a neprávem přimyká, překrývá opravdové otázky: Proč byla česká demokracie, kterou Horáková zastupovala, tak neschopná se bránit? Proč měla tak málo konsensu v českém národě? Vrací se v současném pohrdání politikou i pohrdání demokracií? A ještě: Proč vyznačuje českou politickou kulturu fanatická ideologičnost, která znemožňuje racionální kompromis mezi různými legitimními zájmy?
Česká pravice od komunistů tuto ideologičnost převzala, proto se její slovník a styl tak podobají stylu a slovníku let padesátých.

* * *

České veřejné mínění se přimyká k fetišům, aby se vyhnulo diskusi o opravdových politických selháních národa. Například fetiš britští letci překrývá fakt, že hrdinství těch, kdo za Masarykovo Československo bojovali na všech frontách i na vyšetřovnách gestapa, bylo zrazeno v roce 1993 rozpadem státu. Jan Tesař v knize Mnichovský komplex ukázal na klíčovou roli, kterou hraje v moderních českých dějinách jiný fetiš – mýtus jednotného národa připraveného bojovat v roce 1938 za demokracii a "všemi zrazeného".
Fetiš mnichovská zrada, zpracovaný v bezpočtu literárních a filmových kýčů, činí snesitelnou ponižující realitu státu zcela nepřipraveného k obraně, zkorumpovaného a nejednotného. Vedl také k realistickému přijetí totalitního SSSR jako "jediné záruky naší bezpečnosti." V době krize eurozóny je groteskním fetišem česká koruna, o níž se věří, že nás ochraňuje před krizí.
Chci se tu zabývat nejnebezpečnějším fetišem české pravice – kauza Mašíni. Jeho fungování je jasné – oslavou nereálného ozbrojeného odboje překrýt nepříjemný fakt, že národ nevyužil reálných možností protitotalitního odporu občanskými prostředky. Proč ta masová kolaborace s rituály padesátých let i normalizace?

* * *

V rámci dějin 20. století byl po roce 1948 ozbrojený odboj v národním či mezinárodním kontextu zcela nereálný, nemohl se opřít o žádnou legitimní vládu, pro kterou by mohl osvobodit nějaké území. Bylo ale možné klást účinný občanský komunistickým excesům, nekolektivizovat násilně zemědělství, udržet soukromý sektor alespoň v té míře, v níž se tak stalo v NDR nebo Polsku.

Byl by to sice menší, ale zcela reálný cíl, nebyl v zásadním rozporu s principy komunistického bloku. Fetiš nereálného odboje nám umožňuje realisticky přijmout fakt, že česká společnost nevyužila reálných možností jak klást odpor totalitarismu.

„Fetiš Mašíni je v rukou české pravice nebezpečný, protože může být využit k legitimizaci násilí v politickém boji“

Připomeňme si situaci Dánska po začátku druhé světové války. Dánové museli volit mezi beznadějnou válkou s Němci, nebo povolením průjezdu německých vojsk, útočících na Norsko, a zachovat si tak jakousi státní autonomii. Vyhnuli se tedy ozbrojenému boji, ale kladli nacifikaci země odpor občanskou solidaritou. A hájili svou demokratickou tradici úspěšně.

Dokázali zachránit Židy včasným varováním a veřejnou sbírkou na podporu jejich emigrace do Švédska. Jistě, přijetím ultimáta Německa zradili spřízněný národ, s kterým měli i společnou řeč. Volili realisticky ústup, ale legitimizovali následně své tragické rozhodnutí příkladným občanským chováním.
Myslím, že situace Československa byla historicky podobná, ozbrojený odboj už nebyl reálný, svobodné volby v roce 1946 daly KSČ příliš silnou legitimitu. Zůstala jen možnost občanského odporu. Tu promarnily především kulturní elity. Umělci a humanitní vědci vyráběli ve velkém fetiše, které ochraňovaly komunistickou moc před opravdovými otázkami, dodnes jejich kolaborace s mocí intoxikuje naši společnost, někdy i v podobě svazků StB.
Kolektivní požadování trestů smrti či rozsáhlé udavačství v oblasti kultury byly fenomény specificky české – vždyť to byl český intelektuál, později emigrant a profesor české literatury v Holandsku, kdo napsal v říjnu 1951 hanopis, v němž denuncoval trockistickou kliku v české kultuře, v čele s Karlem Teigem – ten byl naštěstí už pár dní mrtev.

* * *

Jak vznikají ideologické symboly fungující ve fetišistickém modu, tedy jako ztělesněné lži, které nás smiřují s nepříjemnými pravdami? Vznikají tak, že se absolutizuje jedno z možných řešení mezních situací, to se pak zveršuje, zdramatizuje, zfilmuje, vypracuje se jeho kýčová verze pro masy a ta se stane jedním z pilířů národní identity. Co jsou mezní situace? Kdo z mé generace si nevzpomíná na tyto věty z Fučíkovy Reportáže psané na oprátce: Rány na dveře… Nevidí mne, protože stojím právě za jejich zády, za dveřmi. Ale devět pistolí míří na dvě ženy a tři neozbrojené muže. Nebuduli střílet, posedí si snad rok a revoluce je vysvobodí živé… Mám dvě vteřiny na rozmyšlenou… Vystřelím, nic nezachráním, jen sebe uchráním muk, ale zato obětuji zbytečně život čtyř soudruhů… Vystupuji z úkrytu.
Helena Třeštíková natočila o Reportáži dokument, v něm jedna z osob přítomných v této dramatické chvílí v konspiračním bytě spolu s Fučíkem ho obviňuje ze selhání. "Měl střílet, je to povinnost ozbrojeného odbojáře, gestapo o něm nevědělo, měl možnost sebe a nás bránit," tvrdila. Kdo z nás má ale právo soudit Fučíkovo rozhodnutí?
Takové situace nazýváme ve filosofii mezní, vyznačuje je nemožnost aplikovat na ně jednoznačné morální soudy. Jestliže morální je – jak říká Hegel – kdo žije podle zvyků své země, pak mezní situace nelze řešit ve shodě se zvyky své země, každé řešení tu je morálně sporné.
Adam Michnik připomíná mezní situaci muže, který ve Varšavě někdy v roce 1941 dal na mostě židovskému chlapci kus chleba a přihlížející esesák mu rozkázal hodit to dítě do řeky, jinak je oba zastřelí. Ten muž to udělal a následně se oběsil. Sartrova hra líčí rozhodnutí skupiny odbojářů zavraždit chlapce, o němž předpokládají, že by neunesl mučení a prozradil podstatné informace. Jsou vrahy od samého začátku, nebo až od okamžiku, kdy jeden z nich sám selže?
Mezní situace patří k životu za všech režimů, nejen těch temných, každý z nás se v nějaké ocitl, i když ji jako takovou třeba nevnímal. Nemohl se zachovat podle "zvyků své země", a přesto musel svou mezní situaci nějak vyřešit, byl v tom sám. Jsou to morální singularity, morální dilemata, nemají žádné obecně platné řešení, učíme se na nich eticky myslet. Jednání bratří Mašínů bude vždy sporné, je těžké je jednoznačně odsoudit nebo oslavovat. Je to extrémní řešení mezní situace. Spisovatel Lubomír Martínek napsal o české pseudodiskusi "Mašíni a okolí": Pravda nemůže zvítězit, protože jsou oblasti, v nichž žádná pravda prostě neexistuje, pohledy se budou vždy různit a v tom je smysl takových situací.Šklebí se z nich na nás odvrácená strana božích přikázání, nutnost je překročit, abychom je mohli naplnit, jak připomíná Kieslowski v některých epizodách svého filmu Desatero.

* * *

Česká pravice chce, aby se společnost přihlásila k odkazu Mašínů, a tak se vyrovnala s minulostí pod heslem Oni bojovali, ostatní k tomu nenašli odvahu, totalitarismus zvítězil. Fetišizuje proto jejich řešení mezní situace, například Daniel Herman, ředitel USTR, říká, že "zůstávají vzorem i pro budoucí generace".

Ozbrojený odboj ale nebyl legitimní v historickém kontextu střední Evropy. Selhání české společnosti bylo v tom, že nekladla odpor občanskými prostředky, jako Dánové, Norové či Bulhaři za druhé světové války, nebo i Maďaři po roce 1956. Vysmívaný pojem "život v pravdě" Václava Havla je ve skutečnosti stále aktuální, protože je jen souhrnným označením pro občanský odpor. Ten chyběl v našich moderních dějinách, ne ten ozbrojený.

„České veřejné mínění se přimyká k fetišům, aby se vyhnulo diskusi o opravdových politických selháních národa“

Po roce 1969 odbory nemusely schvalovat propouštění nepohodlných zaměstnanců, vědci a umělci mohli být solidární v mnohem větší míře s vylučovanými (sou)druhy, nemuselo dojít k "Biafře ducha", zlatí slavíci nemuseli podepisovat Antichartu. Řečnění o hrdinství bratří Mašínů jen překrývá tuto černou díru v české paměti.

Je typické, že ti, kdo kladli občanský odpor – disidenti, jsou současnou pravicí nazýváni pohrdavě "pravdoláskaři". Nejhalasnější zastánci ozbrojeného odboje ve stylu Mašíni k disidentům, zdá se mi, nepatřili.
V nakladatelství Rybka Publishers vyšla letos Rozprava o dobrovolném otroctví Étienna de La Boétie. Čteme v ní: Nechci po vás, abyste na tyrana zaútočili a pokoušeli se jej svrhnout. Jednoduše jej přestaňte podpírat a uvidíte, že se nakonec zhroutí…

Fetiš Mašíni je v rukou české pravice nebezpečný, protože může být využit k legitimizaci násilí v politickém boji. Pravice u nás nikdy neměla, na rozdíl třeba od Maďarska, oporu v sociální struktuře Česka, kompenzuje to zaslepenou ideologičností, a tenduje tak k oslavě násilného boje hrdinské menšiny proti zbabělé většině. Pokušení vidět se jako taková menšina, je v ní velmi silné.
Občané, bděte!

Esej Václava Bělohradského vyšel v deníku Právo 20. srpna 2011.
Šíření informací nelze zastavit.

  Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Václav Bělohradský