Reportáže

S Pirátem Ferjenčíkem v kroužku deskových her a zábavné logiky

12. 03. 2018
Sdílet na Facebooku Tweet

Ne každý dospělý dělá něco pro cizí děti. Poslanec parlamentu a člen pirátské strany Mikuláš Ferjenčík vede dětský kroužek deskových her a zábavné logiky. Jednou se o tom zmínil na Facebooku, a tak jsme se ze zvědavosti byli na něj a na malé hráče podívat. A bylo to dobrodružné. Řeč šla i o tom, že se testy inteligence dají zlepšit tréninkem.

S Pirátem Ferjenčíkem v kroužku deskových her 1

Základní škola na Náměstí Curieových na Praze 1, kousek od Vltavy, je obří budova. A Mikuláš Ferjenčík do ní vstupuje s obřím báglem na zádech. Je to něco jako batoh na notebooky, ale bizarně zvětšený do šířky. To proto, aby se tam vešla spousta deskových her. Tento Pirát je přenáší každé pondělí z parlamentu. „Chodím do kroužku rovnou z práce, hry skladuju v kanceláři,“ říká.

Jdeme dovnitř. Lektor si nejdřív musí děti sehnat. Nahlédneme do dvora, kde má škola hřiště. Mají tam zvonec, Ferjenčík zazvoní a volá: „deskové hry a zábavná logikaaa.“ Pak ještě obejdeme chodby, pár učeben, kolegyně ze školy nám předává školní tašku jednoho dítěte, které si požádalo o její odnos do třídy. Lektor se toho s jemně povytaženým obočím a úsměvem ujímá a jdeme na místo, kde se kroužek koná.

Tam už je chumel dětí, které „pana učitele“ vítají. Některé na něm přímo visí. Nevím, jak moc hraje roli, že je to zároveň i pan poslanec a že má dlouhé vlasy jako Pirát z Karibiku Johnny Depp. Každopádně je to hezké na pohled.

A jdeme si hrát
Děti se rozdělí na pár chumlíků kolem různých her. Některé si něco dělají samy. Jsou tu i tři holky, ale většina je kluků. První hra je na paměť, něco jako pexeso. Děti mají dvanáct karet, ty si musí chvilku zapamatovávat a pak je obrátí „lícem“ na lavici. Jeden klučík je s tím brzo hotový: už to mám! Pan učitel nabádá k větší důkladnosti: „To že si to pamatuješ teď, neznamená, že si to budeš pamatovat i za chvíli“. Doprostřed stolu se položí jedna karta a kdo z dětí si myslí, že ví, kde stejná karta leží u něj, rychle plácne na středovou kartu rukou. A pak všechny děti odkryjí u sebe kartu, o které se domnívají, že to je ta pravá. Body jsou za rychlost – za pořadí, plus správnost. Jako odměna se rozdávají zlaťáky.

Nejhorší den v životě
Pane učiteli,“ přivolává Ferjenčíka kluk, který něco řeší samostatně. Stojím hned vedle a než k němu lektor přijde, zčista jasna se mi svěřuje: „Dneska mám nejhorší den v životě.“ „Proč?“ podivuju se. „Dostal jsem trojku.“ „Trojka přece znamená dobrý,“ říkám pro útěchu, ale nad tím kroutí hlavou, to si o trojce nemyslí. Zkouším to zlehčit: „No tak aspoň nějaká změna ne? Než pořád samé jedničky.“ Dívá se na mě trochu, jako kdybych se zbláznila. Jsem ráda, že už známky nemusím řešit. Ani už se pořádně nedokážu vcítit do toho, jak důležité mohou pro někoho být. Ale stres toho žáčka vnímám, už jen z toho, jak to na mě hned vybalil. Všude se pořád řeší známky, známky, a za nás to bylo stejné. Nikdo ale neřešil, jestli jsme se něco naučili. Nikdo nevěděl, co vlastně umíme. Já jsem třeba odvracela odhalení svých neznalostí a potupu s tím spojenou dobrými známkami. Celou základní školu jsem měla samé jedničky. Jak je to možné, nevím. Asi je na to potřeba nějaký speciální druh inteligence. Něco jako „umět se zařídit“. Teď mi ovšem dělají problém i poměrně jednoduché počty, o nějaké rovnici ani nemluvě.

Set Junior – test inteligence?
Tahle hra se mi líbí. Připomíná mi úlohy v testech IQ. Na kartách jsou symboly, jsou asi čtyři různé, vždy jeden až tři kousky na každé kartě, čtyř různých barev, s výplní nebo bez a taky místo výplně může být šrafování. A tyto karty se mají skládat do setů podle určité logiky: buď všechny stejného typu, nebo set tvoří jakási reprezentace možností, vždy ale podle nějakého klíče. Děti na tyhle kombinace přicházejí o něco hůř než já, je to pro ně asi novější zadání. Dají se testy inteligence vylepšit trénováním? „Dají,“ říká Ferjenčík. „Děti se během roku zlepšují, od rozpoznání jednodušších kombinací se posouvají ke složitějším. Je to i o tom ovládnout techniku, strategii skládání testů. Důležité je třeba umět si rozvrhnout čas. Navíc vzorec úloh se v zásadě opakuje. Ten, kdo je dobře zná, je určitě ve výhodě oproti tomu, kdo je nikdy neřešil. Úspěšnost je do určité míry otázka tréninku a praxe. Příprava hraje roli.“

Práce s dětmi je hezká práce
„Jak jste k takovému kroužku přišel?“ ptám se pana učitele. Říká, že to bylo  na popud Václava Fořtíka, jednoho ze zakládajících členů Pirátů. Fořtík se věnuje problematice nadaných dětí, vymýšlí logické hry a hlavolamy, napsal knihu Nadané dítě, založil Centrum nadání. Školám nabízí zájmové kroužky zábavné logiky a deskových her. „Asi před čtyřmi lety, kdy jsem tak různě mixoval práci se studiem a politickou činností, se mě zeptal, jestli si k tomu nechci vzít na starost i nějaký ten kroužek. Byl jsem pro,“ odpovídá Mikuláš Ferjenčík. „A chci v tom pokračovat, i když času mám hodně málo. Člověk přijde na úplně jiné myšlenky. A začne víc rozumět práci učitelů. A já bych možná v budoucnu chtěl učit. Přijde mi to jako dobrá a zajímavá práce,“ dodává.

Vašek a Viktor
Jdu se podívat, co dělají dva kluci sedící za mými zády. Vašek a Viktor. Viktor ví, co jeho jméno znamená. „Vítěz!“ odpoví a podívá se na mě vítězoslavně, když se zeptám. Vašek a Viktor hrají hru DOBBLE. Viktor mi ji umí hezky vysvětlit, ale prvních pár kol se nechytá, vítězí Vašek. Viktor je z toho nešťastný. Trpím za něj, protože si myslím, že to mám tak trochu na svědomí tím, že jsem u toho jako pozorovatel. V jednu chvíli mu i jemně, ale i tak naprosto neprofesionálně napovím. Špatně snáším, když se dítě trápí tím, že prohrává. Pak se ale štěstí obrací a Viktor začíná vyhrávat. Pěkně si to užívá, spoluhráče nešetří. Druhý klouček se mi naopak z prohry nějak zmenšuje před očima a aby svůj neúspěch omluvil, pípne: „Já jsem tady ale poprvé“. Drásá mi to nervy. Pak se Mikuláše Ferjenčíka ptám: Jak to vnímá on? Děti při hře, kde se soutěží „kdo s koho“, neustále prožívají radost a hrdost z vítězství nebo bolest a ponížení z prohry. Když vyhrávají, jsou na koni, když prohrávají, schlípnou a člověku to láme srdce. Zamýšlí se nad tím: „Existují i kooperativní hry a ne všechny hry, co tu máme, jsou o soutěžení. Jedna támhle v rohu je postavená na rozvíjení příběhů. A existují i hry, kdy děti hrají proti hře samé, proti neosobnímu soupeři,“ říká. „Soutěž v životě nezavrhuji,“ dodává. „I když je fakt, že se i tady v kroužku stane, že když někdo prohrává, začne nasazovat na vítěze, snaží se ho nějak shodit. Řekne třeba ty jsi mrňous.“

Mám neskutečnou radost
Jako kdyby mi četl myšlenky, malý Viktor se mnou zapřede hovor. „Včera jsem měl neskutečnou radost, vyhráli jsme v hokeji,“ sdílí se mnou zážitek z olympiády. „Táta mě vzbudil ve 4 ráno,“ pochlubí se mi.

Život je zkrátka soutěž. Víme to odmalička. Možná by bylo fajn, kdyby nebyl, nebo kdyby to aspoň nikoho nebolelo, říkám si.

Ještě pár minut a končíme,“ ohlašuje pan učitel. A když čas vyprší, všichni jsou během dvou minut pryč. Jak rychle tohle malé univerzum dětí a her vzniklo, tak rychle se zase rozpustilo a každý běží po svém. I my. Odnáším si zážitek a myšlenky. Tagy „hra“, „soutěž“, „rychlost“, „učitel“, „dítě“, „radost“, „smutek“.

Život je hra.


Článek byl napsán pro magazín RODIČE VÍTÁNI. Link na původní článek je ZDE.

Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Jitka Polanská

Štítky: #Mikuláš Ferjenčík #poslanec #předškolní vzdělávání #Volba vzdělávání #vzdělávání

Komentáře k článku

Dosud nebyly vloženy žádné komentáře.

Facebook Pirátské listy Twitter Pirátské listy Redakce Pirátských listů Česká pirátská strana
Redakce | Kontakt | Piráti | Facebook | Twitter | RSS články | RSS aktuality

Copyleft Pirátské listy. Publikování nebo další šíření obsahu serveru Pirátské listy je umožněno i bez písemného souhlasu. Všechna práva vyhlazena.