Zpověď řidiče vězeňského autobusu

Hned moje první kilometry byly hodně vzrušující. Jel jsem z Českých Budějovic do Písku a byla už tma. Karosa 734 je úplně jiný autobus, než s jakým jsem jezdil v autoškole. Má jinde všechny čudlíky, budíky, kontrolky a má i jiné řazení. Potmě ty čudlíky nevidíte a nevíte kde jsou, takže první kilometry byl fakt zážitek srovnatelný s tím, když si koupíte novou videohru bez tutoriálu.

Až posléze mi začalo docházet, že budu vlastně úplně odtržen od běžného života. Ve dne se jezdí, v noci se dojede na místo, kde se spí, a brzo ráno se zase jede na další štace. Když se zadaří, máte hodinku denně na sjetí facebooku a náhledu fotek, co jste nafotili. Nebo taky ne. Není možné si odskočit autem domů, auto je totiž zaparkované právě doma, třeba 300 km daleko. Někdo si teď možná řekne - to bych nepřežil. I já jsem si to myslel.

Jenže každá mince má dvě strany, a my se teď podíváme na tu druhou. Když jsme vyrazili, už ve dne, po D1 do Vsetína, zablikalo na mě auto, a pak i druhé. Lekl jsem se že nesvítím, teče mi olej, voda, upadl motor... ale vše se zdálo být v pořádku. Oni nás prostě jen zdraví! Poznali náš slavný autobus a dávají to najevo. Postupně jsem si zvykl, že i někteří lidé zamávají. To zahřeje.

Autobus má stálou dvoučlennou posádku, řidiče a velitele vozu. Řidič řídí. Velitel dělá vše ostatní, plánuje trasu, naviguje a koordinuje se s lidmi na jednotlivých štacích. Zatímco řidičů se nás vystřídalo víc, velitel je celou dobu jeden - Michal Gill. Byl jsem svědkem chvíle, kdy po 40 dnech na cestách sotva trefil domů, kde bydlí :-) Občas ale svezeme víc lidí, když se Piráti potřebují přemístit spolu se stánkem v rámci kraje. To je nás v autobuse třeba deset. Jizdu si vyplňujeme nafukováním balónků, skládáním pirátských papírových lodiček a máváním na lidi venku. Zlíňáci třeba vymysleli, že do aktuálních Pirátských listů po cestě vkládali své přílohy nebo noviny Rekonstrukce státu. Říkáme tomu "kombo" a má to něco do sebe. Když už zastavite člověka, abyste mu něco předali, je nejefektivnější, když mu toho předáte co nejvíc

V každém kraji je to trochu jiné a tamní Piráti již mají svůj způsob práce a organizace. Dobré nápady se snažíme autobusem šířit dál. Skvělé je, že nás ve všech krajích přivítali nadšení piráti a podporovatelé, kteří se postarali o organizaci. Všude se našlo místo na přespání a rada, kde zaparkovat autobus. Co ale nejde vylíčit, je ta atmosféra, ta energie. Každý dělá, co může a umí, protože to dělat chce. Jako příklad můžu uvést právě Zlínský kraj. V minulosti jsme zde trpěli nedostatkem aktivních členů, teď tu funguje skvělý kolektiv jako dobře promazaný stroj. A podobné zážitky máme i z Ostravy a narvaného klubu FABRIC s Ivanem Bartošem, z Litovle, kde jsem dosud nikdy nebyl, z ospalého odpoledne v Kopřivnici, kde po novinách natahovali ruce všichni řidiči z aut čekajících na benzín...

Je zajímavé vidět, jak se v každou denní dobu mění život v městečkách, jak jsou přes poledne v ulicích jiní lidé než třeba ve čtyři odpoledne. Postupně se učíme těchto proměn využívat, abychom oslovili víc lidí. A víte, co v dnešní době už vůbec nezažívám? Nechápavou otázku: "Piráti? To je nějaká legrace?" Časy se mění!

Poznal jsem na vlastní oči, že pro úspěch pracují stovky lidí. Jsou i v nejzapadlejších vískách a každý dělá, co umí. Je úžasné si to uvědomit. Pirátská myšlenka dobývá svět a její sdílení nejde zastavit. Porazíme i Babišovy miliardy. Máme něco, co oni nemají. Báječné nápady pro lidi, třeba ty voličské průkazy. A hlavně ochotné, obětavé a chytré dobrovolníky a příznivce v každém kraji.

Album fotografií z cesty (fullHD) licence public domain

Autor: Roman Kučera

Štítky: #Autobus #Kampaň