Svět

Ahoj, já jsem umělec

28. 01. 2017 | 1 komentářů
Sdílet na Facebooku Tweet

„Que?“ zvedá Rebecca svojí nádhernou dlaň, na které právě přistálo sněhobílé pírko. „De mi angel,“ vysvětluje si ten kýčovitě poetický moment za doprovodu svého zvučného katalánského smíchu, zatímco sedíme v Cafe Tingis, kam chodí s oblibou celý Tangier, protože se tu může hulit. Rebeca mě zaujala na první pohled. Vlasy má zastřižený na kluka, což navíc skrývá pod turbanem ze šátku, nos má propíchlý z obou stran a zpod turbanu jí lezou obří kruhové náušnice. Sem tam vytáhne svůj zápisník oděný do nádherných desek s arabskými ornamenty, aby zachytila verš, co jí právě projel hlavou, dokud je čerstvý. Učí španělštinu v Darně, plete a je ráda sama.  

Cinematheque Tangier

Sedí s náma i Zouhair, excentrický Maročan, kterému se pnou ve vlasech copánky proplétané bavlnkami. Na pažích se mu svíjí pár nepovedených kérek a piercingy z boltců si odmítá vyndat, přestože se mu u nich tvoří bouličky.

„This is a big artist in Tangier,“ upozorňuje černoch, který nás náhodně míjí - celkem zbytečně, o Zouhairově uměleckosti už víme od něj samotného „How are you? Fine? Yesterday we were smoking cannabis together, as every day,“ obrací se od Zouhaira zpátky k nám. Zajímá mě, jestli u toho i mluvili – vzhledem k tomu, že Zouhair neumí anglicky a černoch neumí francouzsky ani arabsky. Asi ne, asi jenom hulili a navzájem se uznalým pokyvováním hlavou utvrzovali ve svý jinakosti. Černoch je samozřejmě taky umělec.

„Zdá se to divný jenom mě, jak tu o sobě všichni prohlašují, že jsou umělci?“ ptá se mě Rebeca poté, co jsme Zouhaira opustili. „Hola, já jsem místní umělec, to je jak kdybych se představila „Hola, já jsem místní kráska.“

Jo. Všichni tu jsou zatracený umělci. Ale nikdo si neumí rozedřít ksicht až do krve, dojít až ke hraně.

Třeba Aminova vizitka přetéká výčtem nejrůznějších dovedností: saxofonista, DJ, grafik, pianista, web designer… a já přetékala těšením se, když jsem se konečně vydala v ústrety jeho koncertu v El Morocco club. Hraje nádherně a dokáže zazpívat ty nejtěžší jazzové skladby. Ale je sevřený v úzkých džínách a bílé košili, obklopený tangierskou smetánkou, v podniku, kde číšníci pomáhají zákaznicím do kabátů a kde dvě decky vína stojí 60 dirhamů (asi stopade káčé). Trčela jsem mezi tou movitou parádou ve svých sepraných kalhotech s necudně rozměrnou dírou pod zadkem a byla jsem pustopustější než ostrov v Tichým oceánu.

„Proč se chceš vlastně vrátit do New Yorku?“ zeptala jsem se ho nechápavě. V New Yorku pracuje jako bookmaker málem 24/7, nadává na tamější prachystřednost i zkušenosti s rasismem. „Nejde o nic jinýho než o business. Díky New Yorku si vydělám dostatek peněz na drahý nástroje nebo na zaplacení ostatních hudebníků. A když se sem po roce vrátím, lidi tím spíš přijdou na moje koncerty, protože jsem se po roce vrátil z New Yorku, nejsem ohraný“ odpověděl a já cítila, jak moc jsme si daleko.

„Je to romantický,ber to takhle, je to romantický!“ snaží se Naddia za smíchu přehlušit brutální slejvák, který právě přepadnul Tangier, zatímco sedíme na schodech pod nedostatečně rozměrnou stříškou a snažíme se dokouřit cigaretu dřív, než ji uhasí déšť. Původně jsem dneska měla srkat pivo s Taoufikem - dalším místním umělcem - co se mě snažil pozvat už dva měsíce, ale jelikož čas vnímá ještě trošku ledabyleji než zbytek Berberů, po třičtvrtěhodinovým čekání krájeným ujišťováním, že už je skoro na místě, jsem se na něj vybodla a připojila se k Naddie a jejím přátelům, který jsem náhodně potkala před Cinematheque. Naddi je mi tu nejlepší přítelkyní. Nedávno jsme spolu byly v kině na Vřískotu a ona mi po celý film nervózně drtila ruce. Když Sindy přežila a hororu odzvonil konec, povolila svůj stisk a v čirým bezprostředním gestu mi políbila dlaně. V ten moment mi docvaklo, proč jsem si tu nejvíc oblíbila tuhle teprve dvacetiletou drobnou blondýnku nevinnýho vzezření. Protože je opravdová a přirozená jak sám Atlantik. (Nemluvě o tom, že nevinným vzezřením tak trošku dost klame.)

Možná tu jsou všichni zkurvený umělci plující někde nad opravdovostí, ale… Tangier je domov. Nikde v zahraničí jsem neměla takový zázemí jako tady, což po návratu ze Španělska - kde jsem si ne úplně dobrovolně rozedřela ksicht až do krve já – cejtím víc než předtím. Je to domov, který mě sice tím neutichajícím divadýlkovitým demonstrováním svý jedinečnosti občas štve, ale v momentě, kdy se blíží jeho opuštění, cítím, jak mi rve blížící se odlet aortu. Bary tu sice za moc nestojej – zato piva v nich stojej až moc – ale k čemu bary, když můžu veškerý večery prožívat naprostý přítomno na pláži u atlanticky rozbouřenýho oceánu, s pískem pod zády a nočním nebem nad hlavou a sdílet se svou atlanticky opravdovou přítelkyní malý piva a cigára a pocity. Těžko hledat nádhernější rutinu než téměř každodenní vysedávání v Cinematheque, zatímco repráky vypouští ty nejlepší filmový soundtracky na světě a mě od práce vytrhávají několikavteřinová i hodinová setkání se známými, co si oblíbili stejnou rutinu jako já. O tom Tangier koneckonců je. O setkávání, ke kterým tu dochází daleko častěji a přirozeněji než kdekoli jinde, kde jsem kdy žila. O setkávání, díky kterým jsem se vloni do tohohle města zamilovala.

Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Petra Dvořáková

Štítky: #Maroko #Report z Afriky #Tangier

Komentáře k článku

Adolf Hitler 01.04.2017 09:02

Proč jste nechali dokurvit mail????,je to vaše vina,už vás nebudou volit!!!!!!,ani jste se neozvali,jste už stejní,jako oni.....

Facebook Pirátské listy Twitter Pirátské listy Redakce Pirátských listů Česká pirátská strana
Redakce | Kontakt | Piráti | Facebook | Twitter | RSS články | RSS aktuality

Copyleft Pirátské listy. Publikování nebo další šíření obsahu serveru Pirátské listy je umožněno i bez písemného souhlasu. Všechna práva vyhlazena.