Zahraničí

Zatímco děti žebrají na ulici o cigára, já žebrám o pohyb

16. 12. 2016

„Ochutnala jsem tam steaky z gazely. Byly výborné. Musím se ředitele zeptat, kdo pro ně ten večer vařil,“ špulí perfektně syté ortěnkované rty šedesátiletá dáma s vlasy barvenými v tónu radioaktivní lišky, co má na obličeji víc tvářenky než tranvestita na sobotní show.  

Maroko

„Tak dneska jsi poznala nejdůležitější osobnosti kulturního života v Tangieru,“ konstatuje spokojeně Jordi, zatímco už sedíme na hradbách a kouříme noční cigaretu s výhledem na moře dělící Afriku od Evropy. Měsíc už se kvůli svému neúprosnému cyklu skrývá v novu. Tangier miluji, ale hrdlem mi stéká hořkost způsobená nelibostí vůči proslulý tangierský hrdosti, vůči tomu kolovrátkovitýmu demonstrování svý kulturnosti a multikulturnosti a jedinečnosti a významnosti. Konference o historii města vlastně nebyla ničím jiným než přepočítáváním množství národností a celebrit, které Tangierem propluly, sčítáním veškerých vlivů, národních a kulturních institutů a knihoven, filmů, v nichž se Tangier objevil.

Každý neustále opakuje, jak je Tangier jiný, otevřený, jak byl jediným nezávislým mezinárodním městem v době okupace, kolik umělců, hipíků a beatníků se sem sjíždělo. Což není nepravda, ale zároveň jsou to slova narážející na zdi bubliny pnoucí se kolem pokérovaných hudebníků a intelektuálů s afrem, kteří sedí v nádherně vymalovaných arabských kavárnách, protože se narodili lépe než desetileté děti, které na ulici žebrají o chleba a cigára.

Jo. Na ulici tu žebrají děti. Existují tu samozřejmě dětské domovy, ale mnoho dětí z nich utíká na ulici, kde v deseti letech propadají závislostem, z nichž jsou cigára tím nejmenším zlem. Dětí vyrůstajících bez rodičů tu je opravdu hodně i kvůli tradiční podstatě země. Pokud se ženě narodí dítě mimo manželství, velmi často ho odloží, aby neměla ostudu. Samoživitelky navíc nemají žádnou oporu nejen ve společnosti, ale i ve státě, neexistují tu azylové děti pro matky s dítětem ani reálná finanční podpora. Mnoho žen tak žebrá na ulici se spícím ročním dítětem v náručí – zatímco v klubu Regine tančí dívky v minišatech erotické tanečky a druhý den na potkání vyprávějí, jak jim to někdo dobře udělal a jak milují sex s krásnými muži, aby ukázaly, že jsou ještě víc západní než Tangier.

Když Jordimu na otázku, jak se mám, odpovídám, že se cítím v posledních dnech divně, říká mi, že si musím vytvořit na každý den „schedule“, rozvrh, abych se cítila líp. Celkem správně si povšiml, že moje pracovní morálka je věčně žíznící chudobkou. Když mě tu minulý týden navštívil kamarád, o klávesnici počítače - nebo dokonce nedejbože náznak práce - jsem celých pět dnů ani neškobrtla. Jordi, který už sedm let v rámci svýho PhD. studia zkoumá historii Tangieru, mi řekl, že by si pětidenní prázdniny nedokázal užít, protože by pořád myslel na to, že by měl pracovat. Pracuje i o víkendu. Nebo třeba ve dvě ráno. Přestože je z Katalánska, je nejméně „jižanský“ z celého našeho domu.

Řešení své existenční krize spatřuji v kroku přesně opačném. Popadla mě stará známá neobměkčitelná chuť se pohnout.

„Kde chceš být za deset let?“

„Co?“

„To je moje testovací otázka.“

„Chci být v pohybu.“

„To je dobrá odpověď. Tady lidi neumějí přemýšlet o ničem jiném než o svatbě. S Evropanem či Evropankou ideálně.“ Střípek sobotní noci.

Jindy sedím v Cinematheque Rif, své oblíbené kavárně spojené s kinem na náměstí 9. dubna, a potkávám kamaráda.

„Ca va?“ Povinný small talk a automatické očekávání odpovědi „ca va“

„Nevím. Chci se pohnout. Chci změnu.“

„Jsi dva měsíce v Tangieru, jakou další změnu chceš?“ směje se mi.

Mezitím mi v hlavě běží minulé střípky. Moment, kdy mi sympatický dredatý pár, co nás vzal stopem 400 kilometrů na francouzský jih, vyprávěl, jak žije na lodi v Panamě. Sezení na trávě před Cinematheque Rif s latinskoamerickými buskery a jejich couchsurferkou ze Skotska. Nebo jenom jízda jarní sluncem prozářenou tramvají na Žižkově za četby Kyselinovýho testu. Všechny tyhle chvíle spojuje jedna linka, jeden pud. Vyvolaly ve mně starou známou neobměkčitelnou chuť se pohnout.

Autor: Petra Dvořáková

Štítky: #Maroko #Report z Afriky

Komentáře k článku

Dosud nebyly vloženy žádné komentáře.

Facebook Pirátské listy Twitter Pirátské listy Redakce Pirátských listů Česká pirátská strana
Redakce | Kontakt | Piráti | Facebook | Twitter | RSS články | RSS aktuality

Copyleft Pirátské listy. Publikování nebo další šíření obsahu serveru Pirátské listy je umožněno i bez písemného souhlasu. Všechna práva vyhlazena.