Komentáře

Sjednoťme dohled nad tím, jak úřady poskytují občanům informace

30. 11. 2016
Sdílet na Facebooku Tweet

Informace jsou alfou a omegou kvalitního rozhodování a občanské kontroly. Potřebujeme jeden úřad pro dohled nad infozákonem nebo stačí dnešní spletenec různých institucí? Jsem přesvědčen, že jednotný dohled nad přístupem k informacím potřebujeme, aby úřady nekontrolovaly samy sebe, ale aby je kontrolovala nestranná a profesionální instituce a občan jednoduše věděl, na koho se obrátit.

Kuba Michálek

Jako zastupitel i občan se každý den setkávám s tím, že úřady, městské firmy a dokonce ani prezident republiky neposkytují informace tak, jak by měli. Příkladem je má žádost o jména autorů amnestie, kterou Hrad v roce 2013 nezákonně odmítl, nemohl jsem se k nikomu odvolat a moje žaloba ležela na soudu tři a půl roku, než mi soud dal za pravdu. Jiný příklad jsou firmy jako ČEZ, které už léta ignorují zákon o svobodném přístupu k informacím navzdory pravomocným rozsudkům. Takový přístup k informacím je mi platný jako mrtvému zimník.

Ačkoliv zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím u nás platí již 16 let, v praxi ho úřady často beztrestně porušují -- někdy z neznalosti, jindy úmyslně. Zatímco občan musí poslušně skákat tak, jak úředník píská, jinak mu hrozí vysoké pokuty, ústavně zaručené právo občana na informace žádnou účinnou ochranu nemá. Dá se s tím něco dělat?

V tomto článku bych rád vysvětlil, proč má bdít nad poskytováním informací celostátní úřad. Stejně tak máme pro bankovnictví Českou národní banku, pro osobní údaje Úřad pro ochranu osobních údajů, pro kontrolu Nejvyšší kontrolní úřad a pro stížnosti občanů celostátního ombudsmana. Nebojte se, nechci zřizovat nový úřad, pouze stačí chytře využít stávající instituce. Důvody, proč sjednotit dohled nad přístupem k informacím pod jednu střechu, jsem shrnul následovně:

Zaprvé je potřeba, aby na dodržování zákona dohlížel někdo, kdo je nestranný. Dnes dohled neexistuje buď vůbec (např. na městskou nebo státní firmu má dohlížet její šéf, stejně jako na centrální instituce) anebo je nefunkční (např. na školy a příspěvkové organizace dohlíží jejich zřizovatel, který má často na neoprávněném utajení informací zájem). Někdy dokonce ani ministerstva a soudy nevědí, kdo má o odvolání rozhodovat. Snad pouze u obcí rozhodují kraje a dohled jakž takž funguje - když tedy zrovna u vlády nesedí stejná partaj.

Za druhé současné dohledové instituce nemají často dostatečnou odbornost ohledně práva na informace, které hodně vychází z judikatury. Dohled státní správy nad infozákonem má dekoncentrovanou podobu. Dělí se mezi ministerstva, kraje a další úřady, což je neefektivní. Ministerstvo dopravy sice rozumí drahám a autobusům, ale v poskytování informací o jízdních řádech tápe a rozhoduje nezákonně. Dokud nebudeme mít pro přístup k informacím profesionální úřad s jednotnou celostátní metodikou a praxí, nebudou úřady zákon plně respektovat.

Za třetí je absurdní, aby jednu věc řešilo více úřadů. Když dneska podáte žádost o informace, která má více bodů, musí být odvolací řízení rozděleno mezi více příslušných odvolacích orgánů. O jedné žádosti podané kraji tak třeba rozhodují různá ministerstva. Navíc nejčastějším důvodem odmítnutí je ochrana osobních údajů, na kterou už máme Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) s působností pro celou republiku. Tak proč to dělit mezi více úřadů? Je logické, aby měla ochrana osobních údajů i protipól v poskytování informací.

Navrhuji, aby byl ÚOOÚ svěřen dohled nad dodržováním zákona o svobodném přístupu k informacím a aby za tím účelem vzniklo oddělení přístupu k informacím. Oddělení by zaměstnávalo maximálně několik desítek lidí, což znamená náklady cca 30 milionů korun ročně. Řada z těchto lidí by se patrně rekrutovala z těch, kdo dnes odvolání řeší na ministerstvech, magistrátech a krajských úřadech. Dodatečné náklady veřejné správy by tak byly v dlouhodobém horizontu zanedbatelné. O ušetřené náklady by stát snížil příspěvek na výkon státní správy.

Úřad by neměl vazby na lokální zájmy a rozhodoval by nestranně o odvoláních a stížnostech a v případě zjevné obstrukce by vydal příkaz informace poskytnout. Úřad by měl zároveň dobrý přehled o kverulantech, kteří zákon zneužívají a vyhýbají se úhradě oprávněně naúčtovaných nákladů. Proti rozhodnutí úřadu by byla přípustná správní žaloba k Nejvyššímu správnímu soudu, který by o ní rozhodl ve lhůtě 90 dnů. Pokud by úřad zvlčel, NSS by ho velmi rychle klepl přes prsty.

Takový „superúřad“ by razantně zvýšil efektivitu infozákona, aby se občan dostal k informacím i bez soudů. Zároveň by razantně odbřemenil soudy. To je opravdu potřeba, protože soudy jsou infospory zahlceny a řízení jsou pro stát nepřiměřeně nákladná. A konečně by se také ulevilo obcím, kterým by odpadla agenda, která je administrativně zahlcuje a moc jí nerozumí. Efektivní přístup k informacím a veřejná kontrola by v konečném důsledku veřejné správě ušetřily miliardy korun.

Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Jakub Michálek

Štítky: #Jakub Michálek #právo na informace

Zobrazit diskusi
Facebook Pirátské listy Twitter Pirátské listy Redakce Pirátských listů Česká pirátská strana
Redakce | Kontakt | Piráti | Facebook | Twitter | RSS články | RSS aktuality

Copyleft Pirátské listy. Publikování nebo další šíření obsahu serveru Pirátské listy je umožněno i bez písemného souhlasu. Všechna práva vyhlazena.