Přístav beatníků i drog: Každý se jednou přestěhuje do Tangieru

Nebojím se. Naopak mi občas ta moje zamračená ignorace připadá až nespravedlivá. Někdy mě totiž oslovující i překvapí. Když popíjím v pekárně marocký čaj a jdu si dát ven cigaretu, připlouvá ke mně hašišová cigareta. S díky přijímám, ale následně se v duchu rozčiluji, protože za mnou hulič leze i do kavárny a já otráveně očekávám dotěrné dotazy na svůj rodinný stav. Pak mi to dojde. „Vy tu pracujete?“ „Jo, jsem pekař.“ „Aha,“ červenám se. „A nevíte, odkud jezdí grand taxi do Mesnany?“ ptám se, abych se dostala levně do svého současného domova. „Jasně.“

Zaplatím a muž mě doprovází až k místu, odkud grand taxi jezdí. Omlouvá se, že když je zhulený, nemůže moc mluvit španělsky, nabádá mě k opatrnosti a u řidiče se ujišťuje, že skutečně jede do Mesnany a že mě hodí v pořádku domů. Což není nic neobvyklého. Kohokoliv se na ulici zeptám na směr, vede mě klidně kilometr či dva až na kýžené místo, a to ať je to muž, dítě nebo žena. Když sám neví, ptá se arabsky ostatních kolemjdoucích, dokud mi není schopný poradit. V Maroku jsou sice proslulí „průvodci“, co za podobnou navigaci vyžadují peníze, s těmi však zkušenost nemám. Moji průvodci se na mě vždy jenom vděčně usmějí a z očí jim září obdiv nad tím, že jsem z Evropy - což je mi dost trapné.

Španělky v minisukních i Maročanky tancující kolem tyče

Poděkuji a mačkám se do vozu. Grand taxi – velké taxi – je ve skutečnosti antivelké. V běžném malém autě jede kromě taxikáře dalších šest pasažérů – dva na předním sedadle (na pásy na sedadle smrti zapomeňte) a čtyři na zadním, aby co nejvíce ušetřili. I klasické taxíky (známé jako petit taxi - malé taxi) jsou tu v porovnání s evropskými velmi levné, ale málokdo si je může dovolit každý den. Grand taxi tvoří spolu s petit taxi síť městské hromadné dopravy. Jízdní řády nebo autobusy jsou tu, co se týče překonávání vzdáleností nejen ve městě, ale i mezi blízkými městy, ne příliš užívanou výjimkou.

Za jasného dne je přitom na dohled španělská Tarifa. Gibraltar je vzdušnou čarou z nejsevernějšího marockého přístavu Tangieru vzdálen pouhých 14 kilometrů. Stačí nasednout na nejjižnějším cípu Španělska na trajekt a člověk se za hodinu plavby octne v úplně jiném světě. Přesto se do podoby Tangieru mezinárodní vliv nepopiratelně obtisknul. Tangier pro svou strategickou polohu na pomezí Evropy a Afriky v minulosti sloužil jako hlavní marocké město diplomacie. Sídlí tu britský, francouzský i španělský institut, domy lemující pobřeží jsou postaveny ve stylu španělské architektury, v barech hraje andaluská hudba. Ve městě švitořícím čtyřmi světovými jazyky existuje i židovská čtvrť, Maročané mimochodem přes muslimskou víru s Židy vycházejí výborně. Před druhou světovou válkou byla dokonce místo zeleného pentagramu na červené marocké vlajce Davidova hvězda. Ve městě lze potkat Španělky v krátkých sukních, na diskotéce se svíjí kolem tyčí opilé Maročanky v krajkovaných minišatech.

Místo certifikátů na jazyky stačí bílý obličej

V 50. letech se sem hojně sjížděli američtí spisovatelé a výtvarníci okouzlení zvláštní atmosférou přístavu, který v té době představoval africkou líheň hříchu a drog – ty jsou tu konec konců přístupné a levné dodnes. Stejně tak je zde stále přítomná mezinárodní komunita. Když člověk večer zabloudí do baru, potkává Francouze, Němce i Senegalce. Mnoho z nich tu žije díky přísnosti marockých rodičů, kteří své děti nutí hodně studovat a shánějí tak učitele jazyků. Přestože výborně anglicky umí i velké procento Maročanů, bílých učitelů si tu váží více a nezáleží na tom, že pocházejí ze Španělska, které je lingvisticky daleko méně schopné než severoafrická země.

Nejsem člověk, co by měl pro zalíbení v určitém místě seznam deseti racionálních důvodů. Než jsem odlétala, kamarád hledal informace o Tangieru na Internetu a divil se, co na tom městě vlastně vidím. Já nevím. Opravdu nevím. A možná to neví ani další Evropané, co tu našli domov. „Každý se jednou přestěhuje do Tangieru,“ směje se Francis, který mě tu vloni při mé první návštěvě ubytoval jako couchsurferku. A zatímco si společně vychutnáváme levnou marockou cigaretu u hradeb obklopení tím specifickým arabským pouličním ruchem a popíjíme očima uklidňující pohyb mořských vln, za nimiž je na dohled evropský břeh, cítíme ve vzduchu ono jedinečné kouzlo, do kterého jsme tu všichni zamilovaní.  

Autorka pracuje jako psavkyně mediálního odboru Pirátské strany. V Maroku stráví přibližně pět měsíců a bude zde mimojiné pracovat na bakalářské práci o Internetu v Maroku. Zatím nemá fotoaparát, ale hodlá to brzy napravit, aby nemusela obrázky hledat po Flickru a přátelích. Pokračování reportu brzy!

Autor: Petra Dvořáková

Štítky: #Maroko #Report z Afriky #Tangier