Reakce Ivana Bartoše na článek politologa Petra Sokola v Reflexu

Copyright jako majetkové versus osobnostní právo

Hned v úvodu se pan Sokol dopouští zásadního zkreslení skutečnosti. Pokud by se na přístup k Pirátů k autorským právům, která denně zasahují do života všech lidí na zeměkouli, podíval podrobně, nemůže Piráty definovat jako “odpůrce autorských práv”. Zdá se, že přes veškerou snahu se nám za 7 let existence bohužel nepodařilo vysvětlit elementární rozdíl mezi zákonem garantovaným kopírovacím monopolem (tedy majetkovým právem) a přiznáním skutečného autorství a práv osobnostních, která z něj vycházejí.

Také Piráti jsou často publicisty, tvůrci, autory děl. V době internetu je totiž tvůrcem-autorem prakticky každý, kdo s ním pracuje. Reforma copyrightu, kterou Piráti požadují, je proto nezbytná pro rozvoj společnosti, kultury i vědy. Monopolizace nakládání s informacemi je přímo proti myšlence rozvoje společnosti. Prolobbované zákony, které přiznávají obchodníkům s licencemi a právy naprosto neopodstatněné zisky a maximální kontrolu, a to klidně téměř 100 let po smrti autora, může dnes obhajovat pouze někdo, kdo z tohoto umělého modelu profituje, nebo problematice skutečně nechce rozumět.

Nejsme zelení ani monotematičtí

Pan Sokol ve svém textu prakticky klade rovnítko mezi Piráty a Zelené. Nemohu popřít, že v rámci politických cyklů a aktuálnosti témat je vznik Pirátského hnutí v jistém smyslu podobný nástupu Zelených (již před více jak dvaceti lety). V čem vidím osobně problém, je počáteční Sokolova simplifikace na one-issue-party. Mechanika politické evoluce, která dala vzniknout Pirátskému hnutí, je zcela jiná. Zatímco příchod Zelených bych osobně historicky hodnotil jako reaktivní: Primárně industriální společnost prostě prděla na ekologii a docházelo k masivní devastaci přírody, na což bylo třeba adekvátně reagovat zatažením za záchrannou brzdu, tedy nastolením environmentální agendy v politice. Nástup Pirátů naproti tomu souvisí přímo s informační společností, ve které dle definice A. Tofflera ze 70. let minulého století reálně žijeme.

Zde vidím úlohu Pirátů také jako částečně záchranou, neb uchopení informační agendy stávajícími partajemi bylo nejen nešikovné (překlápění procesů kamenného světa do digitálního), a pro demokracii vyloženě nebezpečné (šmírování, sběr dat o občanech, apod.), ale hlavně progresivní. Piráti chápou nezbytnost zahrnout již běžící transformaci do informačně-digitální doby jako výzvu a šanci zabránit katastrofě ekonomicko-sociální, spíše než přírodní.

Navíc si uvědomme, že zelená politika je dnes součástí agendy prakticky všech stran. Věřím, že nejen já osobně, ale všichni Piráti ji prostě chápou jako automatickou součást nejen našeho politického cílení, ale každodenního života. Naopak některé nápady Zelených vidíme spíše za hranicí zdravého rozumu, zavánějící spíše radikalizací hnutí, které táhne ekologická témata značně přes čáru a snaží se společnosti vnutit modely, které pro ni v tomto stádiu nejsou přirozené.

Definice Pirátů jako strany, která v informační době chápe, že veškerá agenda z informací a technologií vychází a řídí se jí jako „internet-only-party“, je proto dle mého názoru zcela zcestná a možná i účelová. Nekontrolovaná agenda ve zdravotnictví, sociální oblasti, školství, ale i v dopravě a zemědělství právě díky přerodu společnosti vychází ze základního předpokladu práva na informace, transparence, automatizace a zjednodušení byrokracie. To si Piráti dobře uvědomují, a proto náš program zahrnuje všechny uvedené aspekty života společnosti. Vychází přitom z ohniska, merita této společnosti, a tou je svoboda informací jako základ pro informované rozhodování v demokratické společnosti a práva na soukromí. Práva zaručující občanovi, že jeho demokratický projev nemůže být umlčen na základě zneužití informací, které o něm shromažďuje nejen statní aparát. Vztah stát-občan je v nerovnováze a to je špatně: Stát si pro své fungování nárokuje stále víc informací. Na druhé straně ale odmítá občana-akcionáře (dnes je toto zcestné přirovnání státu k firmě módní) o čemkoliv transparentně informovat.

Libertariáni? Ale no tak

Závěrem bych se chtěl vyjádřit k Sokolovu velmi zjednodušenému pojetí aktivistického a politického stranického křídla, které jsem já osobně historicky definovat po volbách do Evropského parlamentu, v nichž jsem neuspěl o cca 3000 chybějících hlasů. A možná i ostře odmítnout to, že by opakem alternativního přístupu bylo libertariánství, které se v Pirátech moc nenosí, a které bych hledal spíše u jiných uskupení v ČR. Sami sebe definujeme jako liberální názorově různorodou stranu. Sokolovo zjednodušení politici vs. aktivisté není to dle mého názoru nic, na čem lze z politologického hlediska stranu definovat, resp. ji odlišit od jiných stran. Toto pojetí je dnes prakticky v každé politické straně. Projevuje se však spíše radikálností partajních křídel. Podívejme se na mladé komunisty, mladé sociální demokraty či Zelené.

V Pirátské straně lze tyto směry chápat spíše jako názorové skupiny: Jedni spíše věří, že systém se dá “hacknout” a tudíž akceptují nutné minimum “politických opičáren”, abychom mohli hrát politickou hru na hřišti, které je historicky a zcela špatně definováno. Druzí by hřiště nejraději vůbec neřešili, resp. klidně by hráli kdekoliv jinde mimo hřiště. Frakci, která by chtěla hřiště rozložit a začít si ho lajnovat znovu od samého začátku, jsem já osobně ve straně vyloženě nezaznamenal. Naším cílem je pak najít společnou synergii. Hovořit o boji ve straně bych si tedy historicky nedovolil. Fakt, že to v Pirátech vře, je pozitivní a myslím, že jsme se s tím již naučili zacházet. Neopomenutelnou zásluhu na tom má můj předchůdce, bývalý předseda Pirátů Lukáš Černohorský. Považuji za důležité hledat v rámci různých přístupů a názorů maximální možný konsensus při řešení problémů současné doby a zvolit kompromisní mix rutiny-legrace-formy-drzosti v aktivitách, které vedou k prosazování našich politických, ale v první řadě občanských cílů.

PhDr. Ivan Bartoš, PhD., předseda České pirátské strany

Pirátská dvojkolejnost

Původní článek Reflexu z 14. 4. 2016 od sociologa Petra Sokola. 

Piráti do jisté míry kopírují vývoj zelených stran 

Nad Piráty se vždy vznášel určitý odér tajemnosti. Platilo to pro historické námořní lupiče a platí to i pro politický proud, jejž tvoří po celém světě subjekty s názvem Pirátská strana. Nové strany teprve hledají svou definitivní tvář a hnutí jako celek se může posunout různými směry. 

Už samotné základní myšlenky, na nichž je postaveno celé pirátské hnutí, v sobě obsahují jeden politický rozpor. Základem pirátské politiky je totiž svoboda na internetu kombinovaná se silným odporem vůči autorským právům. Na jedné straně podporují svobodu uživatelů, na druhé straně nemají pochopení pro svobodu držitelů autorských práv. Na jednu stranu jsou Piráti svobodomyslní, na druhou stranu mají touhu zásadně měnit společnost. Odstranit „zastaralé“ koncepty, jako je duševní vlastnictví, autorská práva, patenty a netransparentnost rozhodování státu. Chtějí současnou, nedokonalou demokracii nahradit jakousi „upgradeovanou“ formou politického uspořádání, demokracií 2.0. 

Noví Zelení

Piráti do jisté míry kopírují někdejší vývoj zelených stran. Ty také začaly jako to, čemu se v politologii říká one-issue-parties, tedy strany jednoho tématu. Podobné partaje jsou založeny proto, aby svou účastí v politice řešily konkrétní úzký problém: zelení ochranu přírody, Piráti situaci na internetu. Zelení se po čase začali štěpit na ty, kteří chtěli jen chránit přírodu a většinou politicky zmizeli v propadlišti dějin, a na ty, již se domnívají, že opravdová ochrana přírody není možná v rámci dnešního uspořádání společnosti. Ti druzí zákonitě museli přijít s širším programem, který nabízel i odpovědi na otázky mimo ekologii. 

V podobné situaci se dnes nachází pirátské hnutí. Sváří se v něm volání po svobodě na internetu a požadavek po novém typu demokracie, jenž v řadě zejména západoevropských zemí bývá ještě doplněn silným důrazem na sociální spravedlnost. Velká část pirátských stran považuje za výkladní skříň své sociální agendy vedle bezplatného školství princip nepodmíněného základního příjmu. Každý občan by automaticky od státu dostával bez jakýchkoli podmínek základní sumu peněz, což by podle pirátského názoru vedlo ke svobodnější společnosti, v níž by bylo méně strachu a tlaku na výkon. 

Na otázku, zda starou pirátskou politiku internetových svobod doplňovat podobnými sociálními nápady, ovšem různé strany pirátské rodiny odpovídají odlišně. Piráti ve Švédsku, kde se celé hnutí zrodilo, a dokonce vygenerovalo první dva pirátské europoslance, dávají přednost „internetové“ agendě, naopak jejich němečtí kolegové, kteří zažili vzedmutí, když dobyli několik zemských sněmů, jsou alternativnější a sociálnější. Právě němečtí Piráti hodně rozšířili používání konceptu tzv. liquid democracy (tekoucí demokracie), která má být zvláštním kompromisem mezi přímou a zastupitelskou demo kracií. Jde o systém, kde, zjednodušeně řečeno, všichni mohou připomínkovat během procesu rozhodování všechno, samozřejmě on-line, ale zároveň se mohou při rozhodování o konkrétní věci nechat zastupovat někým, jehož odbornosti důvěřují. 

Libertariáni vs. alternativci

Jenže právě němečtí (piráti) prožili vývoj, který zatím zůstává pro evropskou pirátskou rodinu va rováním. Po několikaletém vzes tupu ve spolkových volbách pohořeli a propadli se do vnitrostranických sporů. Jedinými zeměmi, kde se Pirátipropracovali do celostátního parlamentu, tak vedle Islandu zůstává díky jednomu ze senátorů Libor Michálek i Česká republika. 

U českých Pirátů se mluví o dvou křídlech: aktivistickém a politickém. 

Toto rozdělení hrubě, ale přece odpovídá naznačenému sporu uvnitř celého pirátského hnutí mezi zastánci „nové“ demokracie a spíše umírněnými libertariány. Čeští Piráti se i podle voličské základny (například relativně silná podpora v Praze) přiklánějí spíše k politickému a libertariánskému přístupu, přestože ve straně ještě nedávno obě křídla bojovala. I zde se nabízí paralela se zelenými, u nichž také dlouho platilo, že strany v postkomunistických zemích Evropy byly mnohem méně radikální oproti svým západoevropským sestrám. 

Více o tom, kam bude směřovat pirátské hnutí a kam se vlastně v politice zařadí, se dozvíme už letos na podzim, kdy mají Piráti velkou šanci zvítězit v předčasných volbách na Islandu a obsadit pozici premiéra. 

Autor: Ivan Bartoš