Prvních deset let Pirátské strany
Přesně před deseti lety*, 1. ledna 2006 ve 20:30 středoevropského času, jsem spustil jeden ošklivý web a založil tím švédskou, a tedy první, Pirátskou stranu. Později, 7. června 2009 tento politický koncept potvrdil svůj potenciál a hnutí pak dále rostlo. Úspěch ovšem nevydržel věčně, a tak je důležité se s trochou pokory ohlédnout do minulosti.
Datum 1. ledna jsem nevybral ze symbolických důvodů, ale z nutnosti. Na tom ošklivém webu jsem pracoval během svátků Slunovratu a ráno mě čekal běžný pracovní den, takže jsem prostě musel zveřejnit to, co již bylo hotové. Jenže po oznámení se vše začalo nabalovat jako sněhová koule. Lépe řečeno, strhla se lavina.
Od té chvíle jsem vedl švédskou Pirátskou stranu po dobu prvních pěti let a podařilo se nám splnit hlavní cíl - ukázat, že aktivisté mohou kandidovat a získat parlamentní křesla - když strana pod mým vedením 7. června 2009 uspěla ve volbách do Evropského parlamentu. Bylo to obrovské vítězství dokazující, že internetová generace si nemusí nechat líbit legislativní zmetky, ale že můžeme kandidovat sami a vykopnout neschopné zaostalé politiky od koryt. Následovalo mnoho dalších úspěchů ostatních pirátských stran. Z pozice předsedy jsem odstoupil přesně před pěti lety, pět let po založení strany, když jsem se rozhodl pracovat na plný úvazek jako mezinárodní propagátor svobody, což mě stále baví. Tenkrát jsem navíc zcela předělal svůj blog (a v nejbližších dnech ho předělám ještě jednou opět do nové podoby).
Náš úkol
Máme před sebou zásadní otázku ohledně informačních technologií: kdo je bude ovládat? Pokud odpověď zní "vláda", pak nás čeká tak strašlivá totalita Velkého Bratra, že by pokus popsat ji v knize v 50. letech minulého století všichni odmítli jako absurdně přehnaný. Naopak pokud odpověď zní "občané", pak vybudujeme nejinovativnější, nejtvořivější a nejtransparentnější společnost v dějinách. V sázce je opravdu hodně.
V podstatě všechna současná mocenská centra teď bojují o ovládnutí Internetu. Byť se tento problém může vyřešit sám, až se ve větším měřítku dostane k moci internetová generace, mezitím nám hrozí vznik totality Velkého Bratra, kterou nebude chtít zrušit ani příští generace vlád. Naším úkolem tedy bylo a stále je vybudovat most svobody mezi současností a dobou, kdy internetová generace konečně převezme většinu moci. To bude někdy za 30-40 let. Naším úkolem tedy je a bylo, abychom zabránili vzniku dystopie, která by se musela napravovat stovky let.
Co jsme se naučili
Rozrostli jsme se a uspěli ve volbách ve Švédsku a Německu, ale zároveň jsme se v obou případech stali obětí vlastního úspěchu (o tom více později). V roce 2014 jsme se těsně nedostali do Evropského parlamentu v České republice. Na Islandu aktuálně vedeme v průzkumech s více než 30 procenty, což nám po volbách na jaře 2017 dává naději na post premiéra (nicméně je to čistě moje spekulace; neznám taktické záměry islandského týmu a o postu premiéra mluvím jen podle hrubých čísel - islandská Pirátská strana vede průzkumy s obrovským náskokem). Můžeme si všimnout, že týmy z různých zemí se v posouvání celého hnutí vpřed pravidelně střídají, čímž mu zaručují úspěch jako celku.
Naučili jsem se, jak uspět ve volbách. Totiž jinak. Naučili jsme se, jak si zasloužit úspěch ve volbách. V tom je velký rozdíl. Ale ještě jsme se nenaučili, jak si zasloužit úspěch ve volbách podruhé za sebou. Tuhle lekci musíme brát s pokorou.
Jenže tím nejdůležitějším ponaučením je, že si represivní zákony nemusíme nechat líbit, ale že vážně můžeme kandidovat sami a vykopnout digitální negramoty.
Co jsme dokázali
O výsledcích našeho snažení za uplynulé desetiletí toho můžeme napsat dost. Pro začátek: straně je dnes deset let, a jsme již druhé volební období zastoupeni v Evropském parlamentu. Takový úspěch je na hranici absolutně nedosažitelného.
Návrh radikální reformy kopírovacího monopolu jsme prosadili do hlavního politického proudu – program Pirátské strany je dnes nedílnou součástí programu frakce Zelených v Evropském parlamentu.
Zastavili jsme protipirátský program "třikrát a dost" a prosadili jsme jeho celoevropský zákaz, čímž jsme kopírovacímu průmyslu překazili plány na odstřihávání lidí od internetu po tisících.
Sehráli jsme klíčovou roli při zastavení dohody ACTA svou prací uvnitř Evropského parlamentu, zatímco Anonymous a další aktivisté pořádali demonstrace v bezpočtu evropských měst.
A na závěr tu máme Zprávu Redové, kde Julia Redová – pirátská europoslankyně zvolená za Německo – dostala za úkol formálně vyhodnotit, co funguje a nefunguje v evropské směrnici o kopírovacím monopolu, napsala o tom zprávu a dokázala přesvědčit celý Evropský parlament, aby ji schválil. Kdyby mi někdo řekl, že vyhodnocení kopírovacího monopolu na evropské úrovni dostane necelých deset let po založení Pirátské strany za úkol Pirát, asi bych mu nevěřil. Jenže přesně to se nám podařilo.
Co se změnilo za 10 let
Vlastně se za těch deset let změnilo hrozně málo.
Přišly chytré telefony, takže se nástroje přestěhovaly ze stolu do ruky. Přišlo streamování (Pandora, Spotify, Netflix), které mezi oblíbenými přenosovými technologiemi částečně nahradilo torrenty. Lidé už přes torrenty nestahují hudbu, ale filmy a seriály rozhodně ano.
Jinak kopírovací průmysl pořád opakuje stejně hloupé argumenty jako v roce 2003. Od té doby se nám podařilo zastavit nejhorší stupidity (zvláště dohodu ACTA a program "třikrát a dost"). Jenže pořád je nelegální používat svůj vlastní majetek, pořád je nelegální sdílet zajímavé věci s přáteli, pořád je nelegální dělat evidentně dobré věci, jen protože se to nelíbí zastaralému průmyslu. To je špatně.
Nedávno jsem vtipkoval, že bych klidně mohl znovu vydat 90% článků na svém blogu a pořád by platily stejně dobře jako v době svého vzniku.
To neznamená, že jsme selhali. To znamená, že boj o moc je alespoň vyrovnaný, kdežto před naším nástupem na scénu se situace rapidně zhoršovala.
Tvrdé lekce: přemíra demokracie
Jedna z nejbolestivějších lekcí byla o chápání demokracie, k čemu je dobrá a kdy to nepřehánět. Švédská i německá strana při ní těžce narazily. Co se stalo ve švédské straně podrobně popisuji v kapitole sedm ve Swarmwise, ale ve stručnosti, kvůli státním dotacím jsme založili mládežnickou odnož a museli jsme ji uspořádat v naprostém rozporu se síťovým myšlením. A to byl náš konec, doslova a do písmene. Po jejím založení totiž zcela protichůdné hodnoty vytlačily z mateřské strany decentralizované myšlením hejna, celá organizace se zbyrokratizovala a vypudila tím aktivisty a lidi, kteří budují, tvoří a vedou příkladem, čímž ztratila schopnost dosahovat výsledků. Z organizace odměňující nejlepší aktivismus se změnila v organizaci odměňující nejlepší procedurální machinace. To se dá jen těžko napravit.
V Německu se stalo něco podobného. Kvůli dotacím musela mít strana určitou (zastaralou) strukturu. Během raketového vzestupu pak nešlo udržet původní hodnoty, protože se počet hlasujících členů zdesetinásobil a všichni do stranického programu prosadili své oblíbené téma. Zkrátka, ideologii skutečné informační svobody nešlo udržet jako středobod celého programu. Zformovaly se dvě frakce, liberální a levicová, a německá Pirátská strana se propadla, přitom se v celonárodních průzkumech na čas dostala až na 13% (což ve velké zemi jako Německo vůbec není špatný výkon).
Ponaučení zní, že demokracie není řešení, které se hodí na všechny problémy a na všech úrovních. Demokracie funguje jako bezpečnostní pojistka na celostátní úrovni a její hlavní výhodou je, že umožňuje vyměnit vládu předtím, než vypukne krvavá revoluce. Jenže na úrovni jedné organizace máte mnohem jednodušší možnost, jak se zbavit vůdce, se kterým nesouhlasíte – prostě odejdete někam jinam. Když tu myšlenku dovedeme do extrému, tak nemá smysl pomocí demokracie řídit organizaci, ve které je účast zcela dobrovolná, protože demokracie z principu vytváří poražené, poražení jsou nespokojení a ztratí chuť něco dělat. Existuje spousta lepších možností, jak takovou organizaci řídit.
Jako exemplární příklad se nabízejí dva nejúspěšnější otevřené projekty: Linux (jádro) a Wikipedie. Ani v jednom z nich se zásadně nehlasuje. Vývojáři Linuxu diskutují, dokud jedna z možností není zjevně technicky lepší než ostatní, a pokud dohoda není možná, rozhodne Torvalds. Wikipedie diskutuje, dokud není zřejmé, která možnost přinese lepší encyklopedii. V kombinaci s našimi zkušenostmi z toho plyne důležité ponaučení: přestože je demokracie nejvhodnějším systémem na státní úrovni, kde nemůžete hlasovat nohama, první Pirátské strany si přehnanou demokracií značně uškodily a odradily spoustu lidí.
A proč jsme to v prvních Pirátských stranách s demokracií tolik přeháněli? V podstatě protože jsme neznali žádný jiný způsob, jak se zorganizovat. "Všichni ostatní to dělali stejně." Byla to velmi bolestivá lekce, ale postupně jsme se naučili využívat síťové přístupy i pro nové politické organizace. Později jsem o tom napsal knihu.
Držte se ideologie, i když se to nehodí
Jsme obránci svobody slova. To znamená například povolit nahotu ve Spojených státech a projevy nenávisti v Německu, přestože jsou to politicky ošemetná témata a téměř tabu. Přesněji, nestačí je jen "povolit", ale musíme je i zuřivě bránit a kritizovat každého, kdo by chtěl omezovat svobodu slova, že nemá sebemenší morální oporu. Takové bojovníky za mravní čistotu musíme před zraky celé veřejnosti srazit z jejich falešných morálních výšin. Ve strachu z veřejného opovržení jsme to ale často nedělali a téměř vždy se nám to vymstilo. Dalších příkladů je spousta. Když nemáte svobodu slova, nemáte ani žádné jiné svobody. Tabu je třeba zpochybňovat už jen proto, že je to tabu.
Fakticky jsme sotva začali. Novým stranám trvá získat ve volbách jedno křeslo v průměru 25 let. Máme toho před sebou ještě spoustu. Ale těch prvních deset let byla setsakramentská jízda.
Původní zdroj: The First Ten Years of the Pirate Party: Lessons Learned and Road Ahead
*) Originál článku vyšel 1.1.2016 přesně ve 20:30
Autor: Rick Falkvinge
Štítky: #internet
Související články
Copyleft Pirátské listy. Publikování nebo další šíření obsahu serveru Pirátské listy je umožněno i bez písemného souhlasu. Všechna práva vyhlazena.