Archiv

Luděk Maděra: Nechci, aby moje vnoučata musela žrát trávu v totálně rozkradené zemi

24. 05. 2015
Sdílet na Facebooku Tweet

Je svého druhu paradox hlásit se dnes k principu „otevřené radnice“ jako k nějakému benefitu pro občana. S ohledem na 15 let starý zákon o svobodném přístupu k informacím by dávno mělo jít o naprostou samozřejmost… Praxe ovšem vypovídá o něčem jiném, jak o tom svědčí třeba i dlouholetý boj, který se zlínskými úřady vede Luděk Maděra, kandidát Pirátů v posledních parlamentních i senátních volbách.

Luděk Maděra

Osmnáctkrát vám krajský úřad ve Zlíně odmítl sdělit, kolik dostali na odměnách ředitel a vedoucí odborů. Po třech letech vám 21. dubna 2015 soud jako neoprávněně odmítnutému žadateli konečně přiznal odškodné 40 tisíc. Je to ale vůbec vítězství? Poskytnutí informací vám to stále nezaručuje…

Pozor, tady jde o dvě různé věci: Tou první je série žalob na náhradu zadostiučinění. Že mi přiřkli nějaké peníze, je ale daleká budoucnost, protože nepochybuji, že se protistrana odvolá a požene to až na Nejvyšší soud. Takže možná za tři, čtyři roky – pokud budu ještě žít – nějaké peníze dostanu… A druhá věc jsou žaloby, ve kterých soudy žádáme, aby přikázaly daným organizacím požadované informace vydat. Celkově bojuji o informace zhruba patnáct let, ale výrazný zlom nastal až zhruba před půl rokem, když jsem se spojil s advokátkou Mgr. Petrou Bielinovou. Ta se orientuje právě v této oblasti, takže mi poradila řadu věcí a začala mě zastupovat.

Kdo je Ing. Luděk Maděra?

Dlouholetý bojovník za svobodný přístup k informacím, ročník 1943. Coby vedoucí oddělení informačních systémů na radnici ve Zlíně narazil v roce 1999 na rozsáhlé tunelování. Když ho odmítl krýt, byl v srpnu 2000 okamžitě propuštěn. Od té doby svádí se zlínským magistrátem a krajským úřadem boj o informace.

Causa „40 tisíc“ se táhla několik let. Proč tak dlouho?

Donedávna jsem vždycky napsal žádost o informace, kterou mi zamítli, a já podal odvolání, nadřízený orgán pak zrušil rozhodnutí povinného subjektu, vrátil mu to k novému projednání a napsal právní analýzu, ze které plynulo, že mají informace poskytnout - a oni vydali další rozhodnutí, že informaci neposkytnou, takže jsem napsal odvolání… - a takhle to šlo pořád dokola. A protože soudy razily zásadu, že žalobu lze podat, jen když existuje definitivní rozhodnutí, které nabylo právní moci, a takový případ nikdy nenastal, vznikl koloběh, z něhož nebylo úniku. Před rokem konečně správní soudy Nejvyšší i Pražský vynesly rozsudky, že pokud je po několika takových kolečkách evidentní, že ten, kdo má poskytnout informace, je odmítá poskytnout a jenom hledá záminky, proč je neposkytnout, pak lze podat žalobu, i když ještě neexistuje definitivní rozhodnutí v právní moci. Takže je podaná série asi pěti žalob na to, aby soud přinutil dotyčného informace poskytnout.

Toho jste ale zatím ještě nikdy nedosáhl…

Protože jsme tyto žaloby podali teprve nedávno.

Představme si, že vyhrajete. Kdo úřad donutí vám informaci skutečně dát?

Pokud by úřad nechtěl informaci podat, můžu požádat soud, aby na něj uvalil donucovací exekuci. Je potom věcí exekutora, aby organizaci donutil vydat, co je potřeba. Zablokuje například úřadu účty, takže nemohou platit faktury. A když ani to nepomůže, zablokuje i možnost vyplácet zaměstnancům mzdy – a to už vyměkne každý…

Složitější je varianta, kdy podá úřad nepravdivou informaci, a na konto toho tvrdí, že informaci podal. Mně ze zlínské radnice šest let posílali jednu lež drzejší než druhou, ale je problém prokázat, že informace není pravdivá. Jak to dokážete…?! Třeba i máte někoho, kdo tajně vynese pravdivé informace z radnice, jenže vy ho nemůžete prozradit. Jindy se k těm informacím dostanete proto, že se například někdo někde podřekne. Nebo úřad vydá tiskovou zprávu a vy se hrabete v jejich ročních výkazech a zjistíte, že údaje nesouhlasí se zprávou. Nebo se vám podaří, co se teď podařilo mně: Úřad tvrdí, že nějaké firmě zaplatil iks milionů za celý rok, zatímco já našel v registru veřejných zakázek na internetu cenu výrazně vyšší. To pak už máte k dispozici nějaké vodítko, které vás patřičně nasměruje. Obecně ale platí, že když vám lžou, jste prostě vedle jak ta jedle.

Škoda jen, že když úřad prohraje a musí platit, jde to z veřejných financí. Zodpovědné osoby to asi moc nepálí…

Proto teď potřebuji dosáhnout několika věcí. Za prvé aby se veškeré takovéto platby musely v rámci regresu vymáhat od zaměstnanců, kteří toto zavinili, a nebylo možné je platit z rozpočtu. Na to existuje nějaký nástroj - možnost, která myslím není zatím moc prověřená. Vždyť jsem byl vůbec první, kdo se u nás začal hádat o informace a dosáhl toho, že Nejvyšší správní soud vynesl v roce 2012 rozsudek, který říká, že informace o platech a odměnách musejí úřady poskytnout. Zlínský krajský úřad pak zažádal, aby v některých případech nebylo nutné tenhle můj rozsudek respektovat. Nejvyšší správní soud ale naopak rozhodl, že se musí respektovat vždy.

První jsem byl i s rozsudkem ohledně těch 40 tisíc. Nevím o nikom jiném, že už by prošel soudním řízením a soud by mu poskytl finanční zadostiučinění. A teď musíme s advokátkou dokázat, aby se ani náklady na tato zadostiučinění, ani soudní náklady nesměly platit z veřejných peněz. S vyhlídkou, že jednou budou platit desetitisíce, už by si úředníci rozmysleli podepsat každý papír, který jim položí na stůl.

A poslední věc je otázka pravdivých informací. Tam se budeme snažit přesvědčit soud, že když někdo poskytne nepravdivou informaci a vyjde to najevo třeba až po letech, má dotyčný právo na zadostiučinění za celou dobu, která od poskytnutí nepravdivé informace uplynula.

Ten aktuálně nejvíce medializovaný spor se týká informací o odměnách lidí ve veřejné správě, ale vy bojujete také o informace o proplacených fakturách…

Zlínské úřady mi sice dávají profiltrované informace, i tak jsem ale u jedné firmy našel ve fakturách o milion více, než uvedli na internetu, u další firmy o pět milionů víc – takže zveřejnili zcela bezcenné informace. V minulosti jsem upozorňoval i na to, že suma tři a půl milionu za pohonné hmoty pravděpodobně neodpovídá skutečné spotřebě služebních aut a že na radniční CCS karty zřejmě berou pohonné hmoty i do soukromých aut. Jenže o firmě CCS nebylo na internetu téměř nic! Takže firmy, které chtěli zatajit, zatajili, a u ostatních dle potřeby něco přiznali a něco zase ne…

Soudíte se o informace dlouhé roky, kdy se měnili úředníci i zastupitelstva… Narazil jste i na nějakého příznivce?

Znáte Murphyho zákony? Jeden říká, že každá změna je k horšímu – a to je přesně situace na magistrátu ve Zlíně. Před lety tam přišel na radnici tajemník Mikel, dotáhl si pár známých z bývalého zaměstnání a začali příšerným způsobem tunelovat. Zástupkyni mu dělala šéfka kanceláře primátora Eidová, která v tom jela s ním. Mikela nakonec vyhodili, tajemnicí se stala Eidová a v zaběhnutých kolejích pokračovala dál. Pak přišel na radnici nový primátor, vážený, úspěšný, uznávaný chirurg - a během čtyř, pěti let se z něj stal sprostý, prolhaný gauner…

Pro lepší představu o aroganci Krajského úřadu Zlínského kraje… Žalobu, která skončila tím, že mi přiřkli 40 tisíc, jsme podali poté, co mi úřad počtrnácté nebo popatnácté odmítl podat informaci. Než soud proběhl, měl už jsem v ruce osmnácté zamítnutí. A mezi tím, co soud vynesl rozsudek a než ho vydal v písemné formě, to zamítli po devatenácté – tedy v době, kdy to soudce jasně označil i za pohrdání mocí zákonodárnou a soudní! To je prostě totální ignorace a znevažování soudu…

Další zajímavá věc: Naši žalobu poslali k vyjádření krajskému úřadu. Ten navrhnul, aby soud shodil věc se stolu, a pokud to neudělá, aby konstatoval, že moje právo bylo maličko porušené, ale že toto konstatování mi musí stačit. A pokud by soud neuznal ani toto a chtěl mi přiznat nějakou finanční náhradu, tak nejvýše dvacet čtyři tisíc. Hejtman měl tu drzost tvrdit, že mi krajský úřad žádné problémy nezpůsobil, protože žádost o informaci jsem si podal sám a žádný úředník mě nenutil, abych se úřadu na něco ptal.

Čtyřicet tisíc, které snad jednou i dostanete, vám asi sotva uhradí náklady spojené s touhle causou…

Já vám to neřeknu, protože to někde napíšete, žena si to přečte a zabije mě… Naštěstí nežiju jen z důchodu, protože jinak bych si ty soudy vůbec nemohl dovolit.

Kde berete motivaci a výdrž k tomu nekonečnému boji?

Vezmu to od konce. Výdrž… Už jsem nějaké redaktorce říkal, že jsem narozený ve znamení Berana, a ona pokývala hlavou a řekla: „Tak to mluví za všechno…“ Jsou ale samozřejmě období, kdy mám tvrdý útlum. A motivace? Nechci, aby moje vnoučata jednou musela žrát trávu v totálně rozkradené zemi…

Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Ivana Hudcová

Štítky: #informace #Luděk Maděra #soud #zákon

Související články

Zobrazit diskusi
Facebook Pirátské listy Twitter Pirátské listy Redakce Pirátských listů Česká pirátská strana
Redakce | Kontakt | Piráti | Facebook | Twitter | RSS články | RSS aktuality

Copyleft Pirátské listy. Publikování nebo další šíření obsahu serveru Pirátské listy je umožněno i bez písemného souhlasu. Všechna práva vyhlazena.