Kauzy

Poučení z Occupy Klárov 2012 v Praze

23. 06. 2014 | 1 komentářů
Sdílet na Facebooku Tweet

Ondřej Marek, přímý účastník akce Occupy Klárov, miniaturní verze protestu typu Occupy Wall Street, který proběhl v Praze v roce 2012, předává své zkušenosti.

oc1

TLDR: Pro nejlepší představu o hnutí Occupy vám poslouží tisíce videjí na Youtube a stránek k nalezení ve všech vyhledávačích či přímo http://occupywallst.org. V roce 2012 se konalo i v Čechách a zde několik pohledů na celé dění okolo. Kdo chcete získat více informací o průběhu Occupy v Praze na Klárově, je možno shlédnout mnoho videjí na youtube na adrese https://www.youtube.com/user/OccupyCzech.

Proč Occupy

Jedním z původních (a stále přetrvávajících) motivů pro vznik tohoto hnutí je zvyšující se příjmová a majetková propast mezi tzv. 1 % - úzké skupiny lidí a několika hyper-mocných rodin – a zbytkem populace – oněch 99 %. Akutnost této problematiky zhoršené finanční krizí, která vyvrcholila na podzim roku 2008 a postupně vyeskalovala v roce 2011, kdy po celém světě probíhala vlna lidových soběpodobných „revolucí“, vedla ke zrodu Occupy Wall Street (dále jen OWS).

Occupy Wall Street

Samotné Occupy Wall street vzniklo jako výsledek odvážné akce několika aktivistů. Cílem bylo obsadit veřejný prostor v New Yorku poblíž slavné ulice Wall Street veřejností, a v tomto prostoru vést otevřenou debatu nad tématy souvisejícími s drastickými příjmovými rozdíly (zejména) v USA. Tato akce během několika týdnů vygradovala do masivních protestů, které byly nemilosrdně (a místy docela drasticky) potlačovány americkými silovými složkami přímo v New Yorku a později v dalších městech USA (zde je potřeba zmínit především americký Oakland, kde si zásahy nezadaly s excesy zásahů sborů Veřejné bezpečnosti proti studentům u nás v listopadu roku 1989).

Mezinárodní přesah

Hnutí během své existence stihlo vzniknout v mnoha státech po celém světě s větší či menší intenzitou či úspěchem, s agendou částečně přizpůsobenou místním specifikům. V případě Česka se jednalo o boj za otevřenější a méně manipulovanou veřejnou debatu, ekonomicky spravedlivější (z pohledu protestujících) společnost, možnost více přímo ovlivňovat veřejné dění a dohnání ke spravedlnosti zastupitelů, kteří se jí dlouhodobě úspěšně vyhýbají, či ji přímo uzpůsobují svým potřebám. Hlavními tématy tak byla přímá (či polopřímá) demokracie, ekologická a sociální udržitelnost, právo a právní stát - teorie versus praxe, veřejnoprávní média a média obecně.

Dopad hnutí v USA a ve světě

Jedna věc se hnutí Occupy skutečně povedla. V některých státech (USA) alespoň po nějakou dobu do veřejného prostoru zavedla téma příjmové nerovnosti a dopadů takto extrémní nerovnosti na společnost. V některých zemích došlo ke změnám drastickým (arabské jaro na severu afriky – Egypt, Tunisko, Lybie), v některých k poměrně silným v tom špatném slova smyslu (Řecko, Turecko), v některých kosmetickým s vedlejšími efekty (USA – vzestup Tea party a jeho astroturfing), ve zbytku Evropy víceméně kavárně intelektuálním. Do poslední kategorie spadá i proběhnuvší akce v České republice, konkrétně okupace parku na Klárově, která probíhala s proměnlivou intenzitou od 28. Dubna 2012 do podzimu 2012, kdy postupně ustoupila z veřejného prostoru.

And now for something completely different

Na occupy Praha jsem přišel na to, že veřejný prostor už neexistuje, anebo alespoň není zamýšlen pro používání veřejností. Že právo je spíš teorie než praxe, že se jej sice lze dovolávat, ale že to je tak vše, protože to stádo písmenek nemá hlasivky, a tak na volání občanů neodpovídá, možná třeba za pár let, v případě, že si jeden chce dobrovolně zkomplikovat život nějakým procesem, ale to je právě ta teorie, protože praxe se mezitím stává samozřejmě minulostí. Že politici a policisté jsou normální lidé, co nevědí,kde je jejich místo, ani jaké jsou jejich povinnosti. Že jsou zkrátka stejní jako celá jejich společnost. Že je všem vlastně jedno, že se řítíme do propasti a že ti, kterým to jedno není, což je v celé republice asi tak sto lidí (počítaje na occupy zúčastněné i nezúčastněné aktivisty a aktivistky), se spolu nedokáží dohodnout vůbec na ničem, natož aby společně něco podnikli. Že křičíme, aby padla vláda, aniž bychom si byli ochotni připustit, že beztak nemá žádnou moc a aniž bychom si my sami byli schopni uspořádat vlastní kuchyň a postarat se o pytel s odpadky. Že mezilidská komunikace je na začátku 21. století zcela v troskách, že už nejsme schopní poslouchat druhého a že už vlastně neumíme ani mluvit sami za sebe. Že už nevidíme nejen to, co máme před sebou, ale ani to, co je přímo v nás. Že si potopu, kterou všichni vidíme přicházet, zasloužíme. A že, i když se to kolikrát nezdá, nakonec to dopadne dobře, i když nenastane žádná revoluce, protože to naše civilizované zřízení, co si tu posledních pár set let s pracovitostí nám vlastní budujeme, prostě vyhnije a odpadne.

Jan Kršňák, 34, doktorand na FF UK

Ohlédnutí za Okupájem Praha

Forma českého Okupáj začala jako povedený vtip. Opatřit každý stan nějakou, lhostejno jakou, peticí a učinit tím kusem papíru rázem z obyčejného stanu petiční místo se všemi výhodami azylu, to byl brilantní nápad. Stejným fíglem jsme brzy měli i petiční kuchyni, jídelnu, klubovnu, noclehárnu…, a je jen škoda, že jsme nezbudovali též petiční umývárnu a záchod, vždyť papíru bylo dost.

Dva měsíce trvalo strážcům pokoje a pořádku, než sebrali odvahu stanový tábor zrušit. V pravý čas. To by jeden neřekl, jak málo současné kempinkové zařízení vydrží. To, co bylo ještě přede dvěma měsíci reprezentativními stánky, jaké můžeme vídat na svátečních podpisových akcích rozmanitých iniciativ, drželo teď pohromadě jen díky neutuchající vynalézavosti a pracovitosti aktivistů. Klády z náplavky, všelijaké tyčky porůznu zdrátované, přibité desky, přišněrované plachty a jiné  umě dodané materiály tvořily brzy neopakovatelný kolorit místa. A náhle přijelo pár uniformovaných stěhováků a vše bylo pryč. I pastelky a bubínek, jejichž zabavení jsem nesl nejbolestivěji.

Mohli a možná jsme i měli v tomhle momentě skončit, vždyť povedených akcí rázu vážného i nevážného jsme si užili měrou vrchovatou.  Jenže jsme se za tu dobu nějak spřátelili a každodenní setkávání nás těšilo. A zbyl tu ještě také poslední, jediný úředně tolerovaný stánek, jakýsi totem Okupáj, a elektrocentrála pro pokračující přenosy Občanských sněmů, jak jsme naše potlachy nekriticky nazývali, a tahanice s městskou policií…

Ta byla opravdu bdělá. A „jménem zákona“ protivná. Nic se najednou nesmělo: Sedět na trávě se nesmělo, položit kamkoli cokoli se nesmělo, spát se nesmělo, prostě nic… Vítaným povyražením  byly policejní manévry, při nichž bylo po Klárově posunováno stanem Okupáj sem a tam, dokud nezakotvil (doslovně) u tramvajové zastávky. Konečně blíž lidem! Policejní stratégové možná spoléhali na nájezdy nočních živlů, kteří by dokonali dílo zkázy, ale stan se už dávno stal trvale obývaným místem nejen aktivistů, ale i návštěvníků Prahy, kteří nedbali tolik na komfort. Dostatek pitné vody ve fontánce hned přes ulici, to byl jistě komfort, které hned tak nějaké místo v Praze nenabídne.

Stan Okupáj zajisté působil na okolojedoucí či jdoucí občany odpudivě. Tu a tam si sice ke stanu přišel někdo zkrátit čekání na tramvaj, ale v Praze to jezdí každou chvilku a za dvě minuty si toho lidi moc nepoví.

My, kteří jsme na Klárově strávili celé měsíce, jsme si toho naopak řekli moc. Osobně tu dobu považuji za nejintenzivnější, nejhodnotnější a nejvýživnější částečku svého života. Kolik lidí nejrůznějších znalostí, dovedností a povah jsem zde potkal! Kolik sdíleného nadšení ze života jsem tu okusil!  Kolik se mi toho podařilo vstřebat i rozdat! Prostě super!

Pokud jde o současnou  a hlavně budoucí lidskou společnost, s uspokojením vidím, že vše, k čemu jsme při našich setkáváních dospěli, se naplňuje, a třebaže se nám to nepodařilo nikomu dalšímu sdělit, vnímá tu změnu čím dál víc lidí.

Svoboda, mír, rovnost, láska, spolupráce… to všechno jsou moc velká a jakoby slavná slova. Dneska. Přeji nám všem, aby se brzy stala naopak slovy malými a prostými, jako třeba voda, strom, vítr…

27.5.2014 v Praze - Pavel Nazarský

Aktivismus v českých luzích a hájích očima aktivisty-amatéra

V době, kdy vrcholilo OWS v Americe na přelomu podzimu 2011 a jara 2012 se ve mně něco hnulo a poprvé v životě jsem se rozhodl jít na demonstraci. Hledal jsem, jestli je v Čechách obdoba hnutí OWS a nejbližší tomu podobná byla aktivita Skutečná demokracie teď!

Zážitek to byl neskutečný. Doslova byla cítit energie sálající z lidí, kteří v sobě už delší dobu něco dusili podobně jako já. Ta si vzala podobu místy rozhořčení, místy kreativity, místy filosofování nebo jen změny zaběhlé rutiny. Poznal jsem tam několik zajímavých lidí a postupně jsem se seznámil s hlavními organizátory a „motory“ tohoto hnutí.

Na přelomu roku se zrodil nápad napodobit OWS v Čechách formou usazení se ve veřejném prostoru – v parku se stany. Začaly přípravy na konání této akce, které vyvrcholily výzvou k demonstrantům pomocí DIY transparentu na toho času největší demonstraci (odborářské) v dějinách samostatné České republiky na Václavském náměstí proti politice tehdejší vlády Miroslava Kalouska a Petra Nečase.

Tato mnoha-desetitisícová demonstrace neměla za následek nic jiného, než úpadek nadějí nespokojených lidí na zásadní (revoluční) změnu společnosti, ale to je na samostatný článek.

28. dubna se pak konala naše demonstrace na Václavském náměstí vyzývající veřejnost k připojení se k našemu improvizovanému kvazi-permanentnímu protestu v parku na Klárově, blízko úřadu vlády ČR. Dorazilo jich pár desítek.

Intermezzo 1.


Demoškování

Za svojí „aktivistikou kariéru“ jsem stihl poznat mnoho lidí v rozličných aktivistických skupinách, občanských platformách apod. Poučným zjištěním pro mě bylo, že téměř všechny čítají několik málo aktivních lidí – jádra, několik občasných aktivistů a velice fluidní skupiny „online“.

Počínaje již výše zmiňovaným SDT přes SKDE, NWOO, Ne základnám, Holešovská výzva, IZSVŠ, ProAlt, Alternativa Zdola, HZPD, Hradecká výzva, a nespočetně mnoho tvořených zpravidla jedním jediným superaktivistou.

Tajnými složkami policie (kteří jsou pravidelnými „nenápadnými“ návštěvníky některých akcí těchto spolků) jsou často označovány jako levicové a několikrát zařazeny do zprávy o extremismu v ČR. Pokud za levicového extremistu označíme někoho s kým nesouhlasíme nebo ho nechápeme, pak by se dalo s takovýmto označením souhlasit.

Aktivisté a příznivci ze všech těchto skupin se často navzájem znají, protože se na všech možných akcích a „demoškách“ potkávají, a z neoslyšených výzev se pak stává specifická forma metropolitního sportu.

Konec prvního intermezza.

Přečíslení, odpadky a kuchyň – co se nepovidlo.

Demonstrace na Klárově začala přes slabou početní účast slibně. Sedli sme si do kruhů a začali sněmovat. Dokonce se na nás jak do zoo přišli podívat z televize. Zvěř pozorující zvěř.

Po prvním dnu odpadli první lidé ale začali přicházet noví. Vzhledem k minimální míře exkluze (vyloučení) se začalo přidávat více lidí, kteří v mlze své mysli spatřili tuto akci jako maják naděje.

V malém počtu organizátorů a schopných, aktivních lidí se pak tyto většinovou společností marginalizované existence začaly stávat stále výraznější složkou osazenstva kempu.

Kemp je eufemistické slovo pro ležení, které se přes veškerou snahu organizátorů stávalo více a více nevábnou hromadou harampádí, konstrukčního materiálu, tiskových materiálů, jídla, zbytků jídla, nádobí, odpadků a lidí.

Chaosu navzdory se podařilo z této změti vyprodukovat funkční konstrukce relativně odolávající rozmarům počasí (větru a dešti jsme se ono léto nevyhnuli), pořádat téměř každý den sněm, který byl živě přenášen na internetu a ke shlédnutí tamtéž je doteď. Úroveň kvality těchto sněmů byla kolísavě klesavá, jak se ostatně můžete sami přesvědčit z jejich záznamů.

Co se nedařilo, bylo zvládat problém s narůstajícím počtem lidí, kteří se stávali na existenci kempu více či méně závislí. Lidi bez domova, alkoholici, drogově závislí, zloději a lidé očividně psychicky narušení. Starost o tyto lidi (kteří si často poprvé za dlouhou dobu na chvíli vydechli, že nebyli sami proti zbytku světa) však začala přerůstat přes naše hlavy a velkohubé prohlášení některých tomu nenapomáhaly.

Ponorková nemoc, stále častější konflikty (hluk v noci), problémy s umýváním (či spíše neumýváním) nádobí, hygiena, nekonečná honba za hulením, kávou a alkoholem nakonec vedla k tomu, že městská policie Prahy 1 na základě petice obyvatel sousedního domu vedoucí k rozhodnutí úřadu městské části a rozkazu velícího důstojníka jednoho rána park obklíčila, zlikvidovala, konstrukce rozbila (čtěte transformovala do odpadu) a hodila na hromady k roztřídění.

Po tomto zásahu z tábora zbyl jeden stan s plachtou přes zbytky materiálu, byly zlikvidovány všechny stany určené k přespávání a tak poslední zbytky vytrvalých přespávaly v tomto jediném petičním stanu.

Apropos, petice.

Petice je grunt

Základ každé demošky jsou petice. Je to vrcholný výdobytek demokracie v podobě odpovídající české realitě. Prosebný list. Po sesbírání předložit ouřadům a modlit se, že budou mít dobrou náladu a čas. Se na tu petici podívat. Zasmát se. Odložit do šuplíku, skartovačky nebo koše. Demokracii učiněno zadost.

Alternativně, ouředník něco chce – stačí pár podpisů, telefonátů správným známým a zásah proti lidským UFO je na světě.

End of mini-rant.

Co se povedlo

Povedlo se počasí. Povedlo se mi seznámit s několika velice zajímavými osobnosti z nichž mnohými jsem v kontaktu dodnes. Povedlo se mi vyzkoušet si na vlastní kůži, jaké je to si sednout s sněmovat s naprosto neznámými lidmi o věcech, které nás štvou a dokonce nalézat konsenzus. Povedlo se nám svépomocí z víceméně odpadního materiálu vlastními silami něco postavit. Héj rup neasi.

Povedlo se utříbit si pohled na dění v Čechách v kontextu dění ve světě. Až na výjimky bublina bizardnosti.

Podařilo se najít cestu k dalším lidem s podobným smýšlením a zápalem.

Podařilo se zažít neopakovatelné zážitky místy plné adrenalinu ale zároveň plné života a radosti ze života.

Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Ondřej Marek, fotografie účastnící Occupy Praha

Štítky: #aktivismus #Klárov #occupy #Praha

Zobrazit diskusi
Facebook Pirátské listy Twitter Pirátské listy Redakce Pirátských listů Česká pirátská strana
Redakce | Kontakt | Piráti | Facebook | Twitter | RSS články | RSS aktuality

Copyleft Pirátské listy. Publikování nebo další šíření obsahu serveru Pirátské listy je umožněno i bez písemného souhlasu. Všechna práva vyhlazena.