TOMÁŠ TOŽIČKA: říkáme "nejsou peníze", protože jsou alokované jinde

Jsi kandidátem do Evropského parlamentu. Jakou politiku zastáváš?

Za nejdůležitější považuji udělat z Evropské unie transparentní těleso, které bude přívětivé k občanům a bude zajišťovat důstojný život, který bude zodpovědný vůči přírodě i tomu, co je mimo schengenské hranice. Evropská unie by měl být prostor, kde je možné navazovat tvořivá partnerství, přátelství, a neparazituje na svých obyvatelích ani na obyvatelích z jiné části planety.

V současné době se zaměřuješ na problematiku daňových rájů. Můžeš vysvětlit, jak daňové ráje souvisí s chudobou?

Daně historicky tvořily základnu demokratické společnosti postavené na občanském principu. Američané měli jedno ze základních hesel revoluce „žádné zdanění bez reprezentace“. Základní problém byl, že oni platili daně a nemohli ovlivnit, na co se použijí. A my se dostáváme do situace, že sice daně platíme, ale vlastně z nich dotujeme ty, kteří daně neplatí, což jsou především firmy, které se dokážou daním vyhnout. A to buď legálně tzv. daňovou optimalizací, a nebo nelegálně tzv. daňovými úniky. Obojí je špatné a mělo by se tomu zabránit. Jisté firmy se odmítají podílet na tvorbě a údržbě infrastruktury, která je pro ně nezbytná. Tím vzniká celoplanetární chudoba, protože zisky vytvořené lidmi v daných zemích odtékají pryč. V Bangladéši pěstují lidé rýži v takovém množství, že by je to mělo uživit, ale tak jak firmy s rýží obchodují má stát minimální profit. To znamená, že lidé tam dřou do úmoru, ale ti, kteří na tom bohatnou, sídlí v daňových rájích, kam odvádějí obrovské výdělky. V důlním průmyslu je to ještě horší, např. v Zambii, kde se doluje měď, dosáhl skandál takové úrovně, že Evropská rozvojová banka roky z našich peněz podporovala firmu, která v Zambii neplatila daně. Když dnes říkáme, že na něco nejsou peníze, tak je to proto, že jsou alokované někde úplně jinde.

Pokud se bavíme o ilegálních daňových únicích, je zjištěno, že z České republiky mizí 140 mld. nezdaněných korun. Tenhle balík peněz ale nejsou jen daně. Představuje obrovskou sumu peněz, která mohla být utracena a v dalším oběhu mohla vytvořit další produkty. Ale místo toho odtekla někam pryč. Ti lidé, kteří za tím stojí, si ale nekoupí více než deset zámků, padesát aut a šest set prstenů. Pak už to končí. Oni nemohou ty peníze utratit jinak, než roztáčením tzv. kapitalistického kasina. A ten krach, který jsme viděli v roce 2008, je výsledek toho, že tyto velké peníze leží na účtech v daňových rájích a jsou mimo toto kasino prakticky neutratitelné. Nejen že my o peníze přicházíme, ale ještě se tím roztáčí kola aktivit, které si nepřejeme.

Je možné daňové ráje zrušit?

Rozhodně. Daňové ráje jsou často ostrovy, z nichž velká část patří USA nebo státům Evropské unie. Patří sem Panenské ostrovy, Bermudy, Kajmanské ostrovy atd. Škrtem pera to může skončit. Problém je, jak zabráníme dalším manipulacím. Pokud zrušíme daňové ráje, musíme jednak vyřešit, co se zeměmi, které jsou závislé na finanční ekonomice, a také vymyslet mechanizmy, které zajistí, aby placení daní bylo transparentní a aby se firmy a jednotlivci nemohly vyhýbat ani unikat daním. Aby nemohly ani legálně, ani ilegálně, vyhýbat povinnosti, kterou mají, tedy podporovat strukturu, která jim umožňuje jejich základní existenci. Potřebujeme ovšem také transparentní tvorbu rozpočtu, abychom měli přehled, jak je s těmito penězi nakládáno.

V čem myslíš, že by se mohla zlepšit státní rozvojová politika?

Myslím si, že u nás je největší problém specifikace zemí, které jsme si vybrali pro rozvojovou spolupráci. Prakticky vynecháváme nejchudší země a orientujeme spíše podle geopolitických zájmů. Rozvojovku bych zaměřil na nejméně rozvinuté země. Jinak to běží celkem standardně.

Odmítáš termín rozvojová pomoc a zastáváš termín rozvojová spolupráce. Jaký způsob rozvojové spolupráce navrhuješ?

Pomáhat někomu se nedá. Pouze pokud je nějaká katastrofa, krizová situace. Jinak si lidé musí pomoci sami a my bychom je v tom měli podpořit. Pokud státy a lidé nebudou chtít, tak my je k tomu nedonutíme. Všichni mají nárok na to, aby dělali chyby. My současně musíme poskytnout dostatek informací k tomu, aby se těch chyb vyvarovali. Ale tzv. kreativní destruktivita, o které mluví Schumpeter, nám dává zapomenout na naše minulé chyby a my řešíme chyby tak, že se dopouštíme dalších chyb. Ivan Illich mluvil o radikální monopolizaci technologických nástrojů, kdy nové postupy nahrazují staré a přitom omezují nejen vnímání problémů s tím spojených, ale znemožňují i racionální rozhodování a využívání jiných technik. Bylo by dobré, abychom si i my zhodnotili poslední dvě stovky let. Například posoudit, kde jsme použili nevhodné technologie.

Rudolf Diesel vymyslel diesel motor proto, aby zabránil využívání fosilních paliv. Byl vynalezen speciálně proto, aby mohl běžet na olej. V konečném důsledku spotřebu ropy však ještě radikálně zvýšil. Potom tady máme produkci masa, která využívá 70 % veškeré zemědělské půdy. Ale červené maso se jí převážně v rozvinutých zemích. Omezením masitých pokrmů by mohlo dojít k velké úspoře půdy, které by se mohlo díky udržitelnému zemědělství využít pro pěstování zdravých potravin, ale i pro energetické zdroje. A obrovským problémem je i neustálé chrlení produktů s krátkou životností, které odčerpávají naše zdroje. Přitom technologický pokrok umožňuje prodlužovat životnost a šetřit materiály.

Co říkáš na myšlenku, že potřebujeme stále více potravin, abychom uživili stále větší množství lidí na planetě?

My nemáme problém s potravinami, my mále problém s distribucí potravin. Podle OSN v tuto chvíli produkujeme nejvíce potravin na obyvatele planety, co jsme kdy v historii produkovali. Přesto v potírání hladu nejsme dostatečně úspěšní. Třetina potravin se vyhodí, v EU je to kolem 280 kg na osobu za rok. Z toho 90 kg je vyhozeno přímo spotřebiteli. A pak je tu spousta problémů, které jdou ruku v ruce s tzv. pokrokem.

Příkladem je kojení a jeho vytěsňování průmyslovými náhražkami. Když se na to podíváme z hlediska energetiky, zemědělství i financí, jsou to miliony krav, které potřebujeme chovat, abychom vyprodukovali mléko pro náhražky, gigawatty, která potřebujeme na sušení, výrobu a distribuci náhražek kojeneckého mléka a pak ještě další miliardy dolarů, které potřebujeme na léčení dětí, kterým byly náhražky aplikovány nevhodně – nemluvíme-li o těch, které v důsledku toho umírají. Je to jedna malá věc, která se zdá bezvýznamná, ale v planetárním výsledku jsou to obrovské ztráty. Kdyby rodičky všude na světě mohly zůstat s dětmi bez strachu o svou budoucnost, uvolnily by se nám kapacity výroby a měli bychom zdravější populaci i spokojenější rodiny. Ale to je jen jeden malý příklad za všechny.

Jsou ještě další témata, kterým se aktivně věnuješ? Zbývá ti ještě na něco čas?

Spíš v rámci odpočinku se zajímám o politickou angažovanost v opeře. Jak se v 19. století velcí skladatelé, jako Giuseppe Verdi, Gioacchino Rossini či Richard Wagner věnovali otázce národního obrození nebo kritice falešné morálky. Je to zajímavé také vzhledem k diskusi v Čechách, jestli má být umění angažované nebo ne. Mainstream tvrdí že ne. Zajímá mě to ale i proto, že při poslechu opery může člověk nalézt odpovědi na ledacos. Mě pořád překvapuje, na kolik operní díla propagovaly angažovaná témata jako je národní osvobození, svoboda, odpor proti otroctví či establishmentu, výsměch maloměšťáctví. A kromě toho je to příjemná relaxace.

Psáno pro Zelený kruh, vyšlo v aktuálním čísle Zpravodaje ekologických nevládních organizací

Děkujeme za souhlas s přetištěním.

Autor: Kateřina Vondrášová

Štítky: #rozhovor #Tomáš Tožička #volby