Archiv

Seriál o copyrightu 3. díl: Kopírovací monopol a prohra v Bernu

29. 04. 2014
Sdílet na Facebooku Tweet

Ameriku i Velkou Británii máme za sebou. Jenže i v kontinentální Evropě se dařilo hlavně nakladatelům, autoři byli v podstatě chudáci, kteří psali jako řemeslníci bez nároku na vlastní díla. Kopírovací monopol dostal ale trochu jinou formu než jinde.

Bern

V předchozím čísle jsme se zabývali tím, jak se kopírovací monopol uchytil v rámci anglosaského právního modelu. Zmínili jsme i samotný důvod jeho existence. Časově omezený monopol na kopírování měl přinést širší nabídku a větší kvalitu umělecké tvorby. Kopírovací monopol byl tedy původně zaveden v zájmu veřejnosti, nikoliv pro zisk nakladatelů.  V tomto článku přichází na řadu kontinentální Evropa a její koncept osobnostních práv autorů.

V průběhu devatenáctého století už kopírovací monopol zakořenil ve většině tehdejších průmyslových mocností. Výsledkem sice byly rostoucí zisky nakladatelů, ale autorům se zdaleka tak dobře nedařilo. Zatímco nakladatel vybíral vysoké poplatky z kopírovacího monopolu, autor pro něj pracoval na objednávku jako řemeslník. Právě z této doby pochází obraz autora jako chudáka, který musí živit svoje tři hladové děti. 

Viktor Hugo, slavný francouzský spisovatel, cítil dominanci nakladatelů jako nespravedlnost vůči autorům a chtěl, aby měli autoři více prostředků pro sebe. Založil tedy organizaci, jejímž úkolem bylo lobovat přímo za autory – Association Littéraire et Artistique Internationale (ALAI). Cílem této asociace bylo vytvoření mezinárodní smlouvy, která by celosvětově prosadila větší vliv autorů na obchodování s díly.

Hugo a jeho ALAI

V téže době evropské země intenzivně obchodovaly s knihami: Knihy vytištěné kupříkladu v Rakousku-Uhersku se vyvážely do Anglie, kde se beztrestně kopírovaly. Proto byla jediným způsobem, jak monopol efektivně vynutit, mezinárodní smlouva. Velmi vhod proto přišel návrh ALAI, který se odvolával na nutnost „právní ochrany duševní práce,“ čímž nebylo myšleno samozřejmě nic jiného než zavedení kopírovacího monopolu. 

Po osmi letech vešel návrh ALAI v platnost pod názvem Bernská úmluva a jednotlivé země začaly měnit svoje zákony. Úmluva vyžadovala kopírovací monopol a přinejmenším Německo kvůli ní opustilo funkční model kopírování bez omezení. Není také divu, na mezinárodních jednáních ho zastupoval šéf německého cechu nakladatelů. Jenom Spojené státy úmluvu vytrvale odmítaly, nepřipojily se k ní ještě dalších 100 let. Důvod byl prostý, smlouva je v řadě bodů v zásadním rozporu s americkým pojetím copyrightu. 

Co tedy vlastně přinesla? Globálně prosadila francouzskou tradici osobnostních práv autora. Jedná se především o právo, aby se někdo jiný nevydával za autora, právo dílo zveřejnit a právo zamezit užití díla, které by poškozovalo dobrou pověst autora. Zásadní problém Bernské úmluvy ovšem tkví v tom, že osobnostní práva autora hází do jednoho pytle s kopírovacím monopolem, který má fakticky vydavatel. Bernská úmluva směšuje dohromady osobnostní práva a kopírovací monopol (ten omezuje mimo jiné právo na rozmnožování, pronájem a prodej díla i možnost sdělování díla veřejnosti). Nakladatelům se podařilo úspěšně zamlžil, že se jedná o dva zcela odlišné koncepty.

Pro nakladatele nebo pro lidi?

Ve výsledku vedla Bernská úmluva k dalšímu omezování veřejnosti. Úplně ji totiž vyřadila z vyjednávání podoby kopírovacího monopolu, ve kterém měla být vedle nakladatelů a autorů třetí stranou. Vynechání veřejnosti, jejíž názor by měl být východiskem pro legislativu, do značné míry předurčilo i způsob vyjednávání dalších podobných smluv.

Pod záminkou ochrany údajných práv autora tak Bernská úmluva vynucuje mimo jiné toto: Minimální doba trvání kopírovacího monopolu musí být 25 let (v určitých kulturních odvětvích 50 let). Kopírovací monopol vzniká automaticky – omezení vznikají i bez nutnosti registrace díla. V neposlední řadě potom úmluva stanoví, že pro všechna díla v zemi musí platit stejná omezení kopírování nezávisle na zemi původu díla. Smlouva tedy ukončila období, kdy se překlady knih volně šířily po celém světě, protože kopírovací monopol platil jen v zemích, kde kniha vyšla v originále. 

Bernská úmluva přitom měla potlačit vliv nakladatelů, aniž by omezila práva veřejnosti. Sám Viktor Hugo dokonce v roce 1878 prohlásil: „Pokud bych si musel vybrat mezi právy autora a právy veřejnosti, vybral bych si práva veřejnosti.“ V důsledku technologického rozvoje a sdílení informací na Internetu se však úmluva změnila ve zbraň, kterou používá vydavatelský průmysl proti uživatelům. Podobný veletoč odhalí i další díl našeho seriálu. Tentokráte o tom, jak se kopírovacího monopolu s pomocí Mussoliniho Itálie zmocnil i nahrávací průmysl.

Další díl se bude týkat vzniku prvního kopírovacího monopolu v USA a kopírování knih v tehdejší Británii.

Článek vyšel v časopisu Extra PC. 

Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: Mikuláš Ferjenčík, Jakub Michálek

Štítky: #bernská úmluva #historie #kopírovací monopol #seriál o copyrightu

Zobrazit diskusi
Facebook Pirátské listy Twitter Pirátské listy Redakce Pirátských listů Česká pirátská strana
Redakce | Kontakt | Piráti | Facebook | Twitter | RSS články | RSS aktuality

Copyleft Pirátské listy. Publikování nebo další šíření obsahu serveru Pirátské listy je umožněno i bez písemného souhlasu. Všechna práva vyhlazena.