Amelia Andersdot­ter: Na cédéčka nebudu mít nikdy

Koncept duševního vlastnictví slouží jen tomu, aby se to, co je v zásadě zadarmo, muselo platit a pro­dávat, říká europoslankyně za švédskou Pirátskou stranu Amelia Andersdotter: „Jeho prosa­zováním v mnoha zemích ohrožujeme i svobodu projevu.“

V Bruselu se soustředíte na změny autor­ského a patentového zákona. Co přesně to znamená?

Mým politickým cílem je vytvořit udržitelný sys­tém, v němž by lidská společnost sdílela vědomosti a možnosti řízení. Zní to vznešené? My totiž s vědo­mostmi zacházíme velmi špatné. Máme sice k dis­pozici potenciálně neomezené zdroje výzkumu, ale snažíme se je kontrolovat a jejich výsledky utajovat. Máme možnosti propojovat mezi sebou lidi z celého světa, ale bráníme i tomu. A jedním z důvodu je, že se celá průmyslová odvětví pokoušejí uchovat si v ob­lasti výzkumu monopolní postavení. Vlády v tomto směru už vlastně nehrají žádnou roli.
Taková je realita, já si ale myslím, že je naopak nut­né nastolit co největší spolupráci například v paten­tových otázkách — máme znalosti, máme informace, tak proč se o ně nepodělit s ostatními, s celou společ­ností? Neděláme to, i když je jasné, že svých úspěchu naše civilizace dosáhla jen díky tomu, že jsme měli znalosti odjinud. Nyní ale prosazujeme pravý opak.
Musí nastat změna. Po celém světě máte politické vůdce, kteří diskutují o klimatických změnách tako­vých a makových, jsme svědky regionálních nedostatků potravin, třetí svět umírá podvýživou, zachra­ňujeme evropský automobilový průmysl — přitom ale hlavně potřebujeme systémovou inovaci, kulturní a průmyslovou inovaci. My ale své zdroje vědomostí naopak zamykáme do sejfů. To je ve skutečnosti vel­mi hloupé.

Takže jste zásadní odpůrkyní smlouvy ACTA, která ještě více posiluje postavení mocných tohoto světa nad těmi „bezmocnými“?

ACTA je jen jedním z problémů, nikoli však je­diným (o tomto tématu více v Literárních novinách 13/2010, pozn. red.). Problémem je, že se Evropská unie snaží uchovat si monopol na kulturu, což je je­den ze základních zdrojů vědomosti. Přitom ale feno­mén typu intelektuálního vlastnictví nedává žádný smysl, protože využívání kultury nebo její duplikování je levné. Nebyl by žádný problém, dělat to v rámci globálního trhu. Prodej duševního vlastnictví v rámci Evropy je navíc složitější než jeho dovoz z chudých zemí. To opravdu nedává smysl.
Dohoda ACTA přitom také odráží změnu ob­chodní politiky, k níž došlo v posledních dvaceti le­tech. Od té doby se totiž obchodní smlouvy začaly namísto tradičního zboží, služeb či cel orientovat na duševní vlastnictví. Řeč je přitom ale o čemsi velmi abstraktním, protože koncept duševního vlastnictví slouží jen tomu, aby se to, co je v zásadě zadarmo, muselo platit a prodávat. Počínaje uruguayským ko­lem rozhovorů Světové obchodní organizace Spoje­né státy začaly prosazovat ideu duševního vlastnictví a s tím spojené nutnosti investic, čímž zcela otevřeně ohrozily svobodu projevu v mnoha zemích. A teď se stejnou cestou vydala i Evropská unie.
A co hůř, dohoda ACTA se uzavírá mezi tři­nácti účastnickými stranami, a to na bilaterální úrovni. Třeba už v roce 2006 EU uzavřela smlouvu o spolupráci ve vědě a informacích s Japonskem, stej­ná bilaterální dohoda se vyjednává s Jižní Koreou, Kanadou, Karibským fórem, rozvojovými zeměmi jihu, východu i západu Afriky, Vietnamem, Indií, Čí­nou, Singapurem nebo Andským společenstvím. EU se tak snaží využívat svou obchodní politiku k tomu, aby rozbíjela regionální spolupráci ve světě. Vietnam 2 a Singapur se posledních dvacet let podílely na budování společenství v jihovýchodní Asii v rámci ASEAN o a EU to vše nyní svými smlouvami rozloží. Totéž platí pro organizace společného obchodu v Latinské Ame­rice — EU nyní ale jedná jen s Peru a Kolumbií, čímž svými specifickými smluvními pravidly rozloží tamní regionální kooperaci. Zkrátka, smlouva ACTA se nej­spíš stane korunou na pavučině bilaterálních smluv, jejichž prostřednictvím ekonomicky silné země zne­užívají svého postavení, aby těm slabším vnutily ne­fér obchodní podmínky, aby třeba chudé lidi zbavily přístupu k telekomunikačním technologiím. Vezmě­te si například dohodu s Jordánském — pokud by ji Jordánsko nepodepsalo, EU hrozila, že zarazí vývoz různých druhů zboží. A Jordánsko proti tomu mohlo pohrozit snad jen tím, že by přestalo vyvážet písek...

Otázka sdílení či nesdílení duševního vlastnictví má ve svém důsledku značné sociální dopady...

Ano, tyto obchodní dohody jsou vlastně dohoda­mi sociálními. V Evropě máme například velmi strikt­ní legislativu ohledně autorského práva, ale přesto smíme materiály, na něž se autorské právo vztahuje, použít kupříkladu k výuce, vědeckému výzkumu, zpřístupnit je handicapovaným lidem, knihovnám a podobně. Brazílii jsme ale vnutili smlouvu, která nic z toho neumožňuje. Tam si nesmíte okopírovat ani stránku z knihy, jak to běžné dělají studenti u nás, tam žákům nesmíte ukázat ani kopii obrazu... Brazílii jsme zákonem o autorském právu svázali natolik, že se tam zadarmo nesmí udělat už prakticky nic. Většina psa­ného materiálu lidstva je přitom neznámého původu, nebo je autor mrtev a nemá dědice, nebo autorské právo vypršelo, ale přesto drtivá většina kulturního dědictví lidstva není brazilským školákům přístupna.

Co si myslíte o snahách Googlu digitalizovat knihy?

Je to skvělá iniciativa a vymýšlet zákony proti ní je absurdní. Evropská unie vytváří souběžně knihov­nu nazvanou Europcana — proč ne, ale když už máme firmu, která to dělá sama o sobě, tak proč rozbíhat vlastní byrokratickou strukturu, která by to vše jen kopírovala? Podle mě je to jen mrhání silami a finan­cemi, nemluvě už o penězích, které budou stát soudy s Googlem. Je to zbvtečné.

Autoři a jejich dědicové ale křičí, že je Google okrá­dá o peníze.

Kašlu na to.

Naslouchá v europarlamentu někdo vašim vizím?

Ano, a dokonce mám pocit, že se věci začínají zlepšovat. Jsme tam dva piráti ze Švédska a spolupra­cujeme s levicovou frakcí Zelených – EFA (European Free Alliance, neplést si s našimi pravicovými zele­nými, pozn. red.), s nimiž se vcelku shodujeme na nutnosti internetové svobody projevu či dostupnosti kulturních hodnot...

Prý jste slíbila, že část svého europoslaneckého platu budete posílat různým sdružením, počínaje Attakem, který bojuje za zdanění bankovních trans­akcí, až po jedno levicové knižní nakladatelství u vás ve Švédsku. Plníte to?

To bylo tak: studovala jsem na univerzitě v Lundu, a když jsem za piráty kandidovala do Evropského parlamentu, přišli za mnou z univerzitního časopisu. Byli to kamarádi a kamarádi kamarádu, a co že prý budu dělat s těmi penězi, které budu v Bruselu brát. Jen tak jsem vyjmenovala několik organizací, které by potřebovaly finančně vypomoci, ale ten rozho­vor, který jsem nebrala nijak závazně, se zničehonic objevil ve třech celošvédských novinách, a všichni si najednou mysleli, že svůj plat rozdám.

Takže ho nerozdáváte?

Ne, protože ani žádný neberu — bruselská byro­kratická chybka. Prý už je ale náprava na dobré cestě.

A požádal vás už někdo z kolegů europoslanců, abyste mu stáhla z internetu zadarmo nějaký film?

Zatím ne.

Myslíte, že to nikdo z europoslanců nedělá?

Nevím, ale po několika měsících mezi nimi mám dojem, že to nejspíš ani neumějí.

A co jste si vy sama stáhla naposledy?

Osobně moc filmů ani hudby z internetu ne-stahuju, ale nedávno se mi podařilo získat konečně Haxxxor. Ještě jsem to sice nezhlédla, ale slyšela jsem o tom už někdy v roce 2006. Má to být skvělé hackerské soft porno...

Až vám ale začne v Bruselu chodit výplata, tak byste měla mít na to, abyste si hudební cédéčka nebo fil­my na DVD mohla koupit...

Ne, na tohle nebudu mít peněz nikdy dost...

Švédská Pirátská strana, Piratpartiet, vznikla v roce 2006 a téhož roku se po volbách stala třetí nejsilnější neparlamentní stranou, v loňských volbách do Evropského parlamentu už obsadila v Bruselu dvě křesla. Po jejím vzoru dnes „pirátské" strany působí ve 33 zemích světa a zaměřují se na reformu zákonů týkajících se autorského a patentového práva, stejně jako ochrany soukromí nejen na internetu, ale i v každo­denním životě, a posílení transparentnosti státní správy.
Piratpartiet je dnes z hlediska počtu členů třetí největší politickou stranou ve Švéd­sku. Po Švédech se voleb zúčastnili v roce 2008 také němečtí piráti. Loni v červnu jim své služby nabídl do té doby sociální demokrat Jörg Tauss, a tak mají piráti nyní v německém parlamentu své zastoupení. Zvoleni byli i do městských rad v Münsteru a Cáchách. Celosvětové pirátské hnutí zastřešuje Internacionála pirátských stran, která byla formálně založena letos v dubnu.

Autor: Tereza Spencerová pro LitN