Zombie Walk

Jednadvacátého května (tedy ve stejný den, co se konala odborářská demonstrace) do pražských ulic v hojném počtu vyrazili „živí mrtví“, aby svým „živým“ příbuzným připomněli, nakolik je nit života tenká, a jak málo stačí, aby se člověk stal zombií. Při této příležitosti se shromáždil velký počet nemrtvých, kteří se solidárně všourali do průvodu a účastnili se tak unikátní formy protestu, aniž by si museli uvědomovat, že vlastně protestují. Každý zombík se k pochodu pochopitelně připojil kvůli své chuti na maso kolemjdoucích obětí nebo kvůli jiným záhrobním kratochvílím. Pointa davu, který má něco ztělesňovat, ale zůstala, dokonce byla silnější a vzájemnější než u mnoha menších demonstrací, které jsou každý týden svolávány různými hnutími a organizacemi, ale nezdá se, že by byly schopny dosáhnout nějaké změny.

Proč? Protože Česko není Tunisko, Řecko ani Španělsko, povaha a hodnoty průměrného českého občana dosáhly, co se míry lhostejnosti týče, na úroveň nekognitivního nemrtvého, který se kolem sebe rozhlíží v jediné snaze – najít nějaký mozek, tedy něco k snědku. Nedá se čekat, že by na zpohodlnělé Čechy (a Moravany a Slezany) zabraly standardní prostředky a způsoby demonstrování. Lenost a určitá vrozená zbabělost českého národa prozatím neumožňují vznik a plnohodnotné fungování takového protestního hnutí, které by se postavilo do opravdové opozice vůči systému a soustavnou manifestací občanské vůle požadovalo (a snad i dosahovalo) jeho radikálních úprav nebo jeho odstranění a nahrazení jiným.

Něco takového u nás naneštěstí možné není. Ne ve chvíli, kdy je většina národa zabraná do sledování hokeje, zvrácené politické scény (které se nemrtví také nevyhnuli – vzpomeňme na poslance Váňu ze sociální demokracie, který premiéra Nečase označil za „předsedu upíří vlády“), zábavních televizních pořadů (mezi které můžeme s klidem započítat i zpravodajství, protože to je u nás skutečně jen pouhým oznamováním po orwellovském vzoru), počítání vlastních měsíčních účtů (které se z „nepochopitelných“ důvodů – tj. kvůli krokům, které podnikla „vláda rozpočtové odpovědnosti“ – pořád zvyšují) a do dalších a dalších nezbytných činností, které člověku společnost připravila a předkousala, aby se nad skutečným stavem věcí raději vůbec nezamýšlel. Zkrátka aby držel hubu a krok. Jako zombie.

Co je tedy na Zombie Walku zajímavého? Především to, čeho je součástí a zobrazením. Představme si náš „civilizovaný a demokratický“ (rozumějme „kapitalistický“) svět jako velký zábavní park, do kterého patří vše, co využíváme – podívejme se třeba na nejširší sektor služeb, na číšníka, co nám dolije sklenici, na prodavače v textilu, co nám doporučuje nejvhodnější velikost, a tak dále. Komunikace, zprávy, volby, to vše jsou „atrakce“ naší pouti. Samozřejmě musíme za pobyt v tomto globálním zábavním parku platit, což by samo o sobě nebylo nic špatného, kdyby ovšem spousta společných (veřejných) prostředků nebyla promrhána a rozkradena, nebo kdyby nebyla pod kontrolou nedotknutelných a nikomu se nezodpovídajících institucí (světové banky). Ale to už je jiný příběh.

V onom zábavním parku moderního světa není nouze ani o ty, kterým se nelíbí, jak celá ta podivná mašinerie funguje. Tito lidé se pak různými způsoby snaží dát najevo svůj nesouhlas – a tím se (mnohdy nevědomky) sami dostávají do víru atmosféry barevného světa kolotočů a autodromů. Neznamená to, že by nemohli nic změnit, naopak. Můžou změnit celý systém, případně ty jeho části, které jim nevyhovují. Jediné, co k tomu potřebují, je dostatečně široká podpora a nadšení. Nakonec se znovu dostáváme k tomu, že budoucnost světa je jen o lidech samotných – ale o všech lidech, nejen těch, kteří si v hávu reprezentace občanských zájmů zvyšují platy a odměny a za vidinou vlastního obohacení prodávají svobodu ostatních (podívejme se třeba na státní dluhy). Lidé „dole“ zapomínají na to, že lidé „nahoře“ tam jsou jen díky těm „dole“.

Proto zanechávají alternativní akce jako Zombie Walk nebo Týden nepřizpůsobivosti ve svých účastnících pozitivní otisk. Zatímco totiž běžně probíhající demonstrace vystřídá na pódiu několik řečníků a pěstičkami pohrozí směrem k parlamentu nebo úřadu vlády, aby si na závěr svého konání v několika zoufalých pokřicích povzdechla, jak je všechno špatně, tématické hromadné průvody sází na jinou kartu. A sice na radost lidí z toho, že mohou být s ostatními lidmi, kteří tam mohou být z nejrůznějších subjektivních příčin, ale přesto spadají do tématu akce, které je jim z určitých důvodů blízké. Díky tomu se ocitají „na společné vlně“, jež se do nich promítne mnohem zásadnějším způsobem, než těžké ovzduší nevraživosti a beznaděje, které provází většinu protivládních demonstrací.

Samozřejmě trochu nadsazujeme a v žádném případě nechceme popírat přínosy snah „vážných demonstrujících“. Chtěli bychom jen pobídnout organizátory větších protestů či stávek k tomu, aby zkusili své akce pojmout jinak, „revolučněji“ (ve smyslu mezilidské šiřitelnosti). V lidech je totiž vždy velice hluboko zakořeněno vnímání formy podávané informace, i v rámci brojení proti nelidským reformám současné vlády je nutné použít jakýsi „marketing“, který by měl přitáhnout dostatečný počet lidí a dostatečně v nich probudit nadšení pro snahu dát najevo svůj kritický nesouhlas.

Co, kde a kdy?

Co je to Zombie Walk? Kde se vzal nápad vyslat do města hordu lidí, namaskovaných jako oživlé mrtvoly z filmů G. A. Romera a nechat je potácet se tu s výhružným vrčením a chroptěním, tu s artikulovaným „BRAAINS!“ na rozpadajících se rtech?

Jako filmy zmiňovaného G. A. Romera, i tradice Zombie Walků se zrodila v USA. Relativně nedávno, první Zombie Walk se pod názvem „Zombie Parade“ odehrál 19. srpna 2001 v kalifornském Sacramentu, prozatím ne jako samostatná akce, ale „pouze“ coby promo akce k festivalu The Trash Film Orgy, nápad se zrodil v hlavě jedné z organizátorek Bryny Lovig. Pravděpodobně to byl úspěšný nápad, neb se z něj stala každoroční tradice zmíněného festivalu.

První samostatný Zombie Walk se (již pod tímto názvem a v režii fanynky horrorů They Munster) odehrál v říjnu 2003 v Torontu. Také zde tradice zapustila řádně shnilé kořeny a doposud se jí daří utěšeně růst – a to nejen v jednom městě. Nákaza se spolu s novými zombie filmy, comicsy i seriály (namátkou 28 days after, Zombieland, remake Romerova klasického kusu Dawn of the Dead, comics a posléze i TV seriál Walking Dead) šířila světem jako mor středověkou Evropou a pochody živých mrtvých ovládly nejprve Kanadu a Spojené státy a vbrzku i další země, od Japonska přes Brazílii až po Českou republiku.

Proč?

V prvé řadě – je to zábavná, neškodná a veskrze kreativní recese. Vážně. Je zábavné si vymyslet a vytvořit masku a jít se nemrtvě vyšňořen potácet do davu podobně upravených (ne)lidí.

V druhé řade – je to docela zajímavý a poměrně efektivní způsob upozornění na různé problémy, navíc díky svému recesistickému základu těžko postihnutelný. Organisace jako například Zombie Squad se mimo rad „co dělat, až vypukne celosvětová Zombie Apokalypsa“ věnují i zcela seriosní charitě, od propagace a podpory dárcovství krve, přes rozdělování jídla, dobrovolnickou činnost atd. Heslem jim (asi) budiž „I shnilý pařát může pomáhat!“

Mimochodem, existuje pro současnou „západní“ konsumní a z velké části lhostejnou až apatickou společnost lepší metafora, než skupina nemrtvých bytostí, mechanicky opakujících činnosti, jejichž smysl pro ně už dávno vyprchal? Romero věděl, že není a organisátoři pochodů nemrtvol to vědí také.

Odkazy & zdroje:

http://zombiehunters.org/

http://zombie.wikia.com/wiki/Zombie_Walk

http://en.wikipedia.org/wiki/Zombie_walk

http://zombiewalk.cz/

http://www.torontozombiewalk.ca/

http://www.zombiewalk.com/forum/index.php

http://www.zombcon.com/

- společenské strigy -