Drogy, populismus a autocenzura

Kamenné obchody s drogami v Česku. Tak by se dalo jednoduše označit nové téma, na které v uplynulých týdnech začala poukazovat některá naše zpravodajská média. Slovo kontroverzní je přívlastek, který se zde ke slovu téma dobře hodí. Označuje totiž výrazný rozkol v názorech a zároveň hlasitou účast zainteresovaných v debatě. Může mít pozitivní, negativní, anebo neurčitý, sporný význam. Mainstreamová média nicméně ráda používají slovního spojení „drogová problematika“, na kterém se začíná ukazovat, jak některé pojmy v rukách žurnalistů pomalu, nenápadně nabývají pejorativního zabarvení. Užívání slova „problematika“ se začíná stále častěji objevovat v kontextech, ve kterých autor nechce sdělit skutečnost, že daná záležitost otevírá problematickou otázku, na kterou je těžké podat jednoduchou odpověď, ale že daná záležitost je problém, který má ovšem jednoznačné řešení: je nutné ho vymýtit.

To je ovšem kontext, kterému masy rády naslouchají a média to dobře vědí. Aby byl totiž článek dobře přijat, často se skrytě stylizuje do stanoviska, o kterém předpokládá, že ho zaujímá většina čtenářů. Pisatelé článků o nových kamenných obchodech s legálními syntetickými drogami, které byly do Česka „přesunuty“ z Polska, debatu otevírají, ale činí tak se vší obezřetností politické korektnosti. Agresivními titulky typu „valí se k nám drogy z Polska, zákon nic nedělá!“ dávají jasně najevo k jakému postoji se v této „problematice“ přiklánějí. Dobře vědí, že si článek přečtou i ti, kteří již a priori vědí, že je nečeká nic jiného než uhlazené balení čistého populismu. Je to právě tento konzervativní přístup rázu „kam vítr, tam plášť“, který dělá tyto články v mých očích spíše směšnými nežli seriózními.

Sebere-li totiž čtenář odvahu a otevře si debatní fórum pod článkem, zjistí z té verbální džungle, že zdaleka ne všechny příspěvky zaujímají podobné společenskopoliticky populární stanovisko volající po genocidě „feťáků“ (ačkoliv takových je zde rovněž celá řádka). Valná část diskutujících by byla například pro legalizaci, v některých případech dokonce všech drog (názor radikální a v každém případě nacházející se na úplně opačném pólu než názor politicky korektní). S čím se ovšem čtenář rovněž setká, je humor (ostatně jako ve skoro každé otevřené debatě). „Ještě, že jste napsali, kde ty obchody jsou, já si tam hnedka skočím koupit nějakej matroš,“ četl jsem při takovémto průzkumu jeden z příspěvků (necituji doslovně).

Svědčí-li takovéto „lehkomyslné“ výroky o něčem, pak o tom, že určitá část obyvatel má již z celé „drogové problematiky“ tak trochu legraci. A skutečně, věty jako „tyto syntetické drogy mají podobné účinky jako marihuana nebo hašiš“ dělají drogám, které jsou v těchto článcích házeny všechny do jednoho pytle, spíše reklamu. Hrůzyplný a varovný tón, kterým zpravodajové hlavních večerních zpráv velkých komerčních televizních stanic vyslovují slovo „marihuana“, má tendence naladit každému divákovi, který kdy marihuanu vyzkoušel (a že jich nebude málo), na tváři pobavený škleb.

Takováto stylizace médií se tak nakonec může podílet na tom, že i jedinci, kteří původně s užíváním a distribucí tvrdších či tvrdých drog nesouhlasili, začnou s drogovou kulturou již z principu sympatizovat, neboť se chtějí vymezit proti dogmatickým postojům, které jim začnou připadat směšné. Drogy jako nástroj pobavení nakonec používají již sama mainstreamová média. Kolikrát se dočtete, že tuhle 90tiletá babička pěstovala na zahrádce marihuanu a jiné „veselé historky“ z drogového prostředí, které stejně jako článek varující před kamennými obchody se syntetickými drogami, touží především po senzaci. Verbování davu proti marihuaně se již dávno stalo maskou tzv. dvojí morálky.

Chtějí-li mainstreamová média přestat být směšná, musí se odnaučit házet vše do jednoho pytle, pokládat základní otázky, vyvolávat tímto rozumnou debatu a pokud možno prezentovat stanoviska více různých stran. Zmíněné články o obchodech s drogami ve mně vzbudily pocit, že jejich autoři se pokouší vyvolat jedinou otázku, a sice „kdy už to vláda konečně zarazí?“. Důvody, proč by zmiňované legální drogy měly být postaveny mimo zákon, v nich jsou uvedené. Jsou nebezpečné, několik lidí skončilo v nemocnici, píše se zde. Jako reakce se ovšem nabízí otázka: má-li být zakázáno vše, po čem lidé občas končí v nemocnici, proč ještě není na seznamu zakázaných látek vánoční kapr? Žádná další bezprostřední ohrožení pro národ či jedince, které by tyto legálně prodávané náhražky psychoaktivních látek představovaly, jsem z daných článků bohužel nevyčetl.

Dále mi v těchto článcích chybělo jakékoliv jiné stanovisko než ono centrální, populistické. Co názory kupujících? Chtějí tady lidé mít takové obchody? A co vlastně přinese taková reforma protidrogového zákona, po které zmiňovaní policisté a politici volají, a která umožní, že bude možné rychle a pružně přidat na seznam zakázaných látek prakticky cokoli? Budou na něj přidávány skutečně jen látky zdraví škodlivé? Kdo bude rozhodovat o tom, jestli jsou zdraví škodlivé? Bude zkoumat, jestli třeba nejsou náhodou i v něčem prospěšné? K otevření se nabízí celá řada otázek. Jediným prostorem, kde se zatím takovéto otázky otevírají, jsou diskusní fóra pod články, která bohužel nemají na legislativní procesy moc velký vliv. Co se týče autorit, ty se neptají - ty mají ve všem jasno.

Nicméně hlavní otázka není, jestli jsou drogy bezpečné či nebezpečné, dobré či špatné. Podstatné je nadhodit otázku, zda mainstreamová média odvádějí dobrou práci, když nás informují o záležitostech, které jsou kontroverzní (tedy sporné), jednostranným pohledem na věc, a zda tento pohled nemůže být třeba v některých případech poněkud zkreslený či neopodstatněný. Především potom, jestli svým postojem „kdy už to vláda zarazí“ nepřispívají také k populismu samotných politiků, kteří by se třeba k dané „problematice“ nestavěli tak radikálně, kdyby na ně netlačila média. Ta samá média, která své články podrobují autocenzuře, aby se zavděčila těm samým politikům či domnělému veřejnému mínění. Toto je smyčka, která, pokud se jí žurnalistika nezbaví, bude stále těsněji okolo krku těch, kteří mají jiný názor, než ten „oficiální“.

autor je student FF MU, obor Český jazyk se zaměřením na počítačovou lingvistiku, současně je i sympatizantem a voličem České pirátské strany

Autor: Jiří Berka