Baskicko jako evropská laboratoř antiterorismu

Dokumentaristka Tereza Reichová se uvedla v minulém roce filmem Kruh, s časovým odstupem řešící situaci na litvínovském sídlišti Janov po pokusech o pogrom na jeho obyvatele neonacistickými chuligány. Její nový film zamířil na druhou stranu Evropy a opět se snaží formou dialogu zúčastněných vystihnout baskickou realitu zápasící s teroristickou minulostí i nepřiměřenými represemi španělského státu.

Projekce začíná ve čtvrtek 4. listopadu v půl deváté v kině Bio Oko (Fr. Křížka 15, Praha 7), trailer najdete na Dokweb.net.

O vzniku dokumentu i bezprostředních zážitcích z Baskicka hovořila autorka s Violou Ježkovou. Rozhovor, který vyšel v Revue Společnosti křesťanů a Židů (č. 63), přetiskujeme jej s jejich svolením.

ANTITERORISTICKÝ ZÁKON JE SNADNO ZNEUŽITELNÉ OPATŘENÍ...

Rozhovor s Terezou Reichovou.

Viola Ježková

Celovečerní dokument „Manuál na výrobu teroristy“ je bakalářským filmem studentky Katedry dokumentární tvorby FAMU, Terezy Reichové. Na pozadí baskických reálií se pozvolna otevírá a problematizuje prostor Evropy spojené mimo jiné i zákony, jejichž záměrem je uchránit Evropany od terorismu. Jejich aplikace má však svá stinná a bolestivá místa v jejichž blízkosti se zrcadlí až příliš mnoho z naší zkušenosti s komunistickým režimem. Film však nepřestává střežit naši budoucnost. Tereza Reichová bdí nad těmito souvislostmi a neváhá se ptát a doufat.

Terezo, řekni mi, jaký teď dokončuješ film, čeho se týká a co tě vedlo k jeho realizaci?

Právě dokončuji střih filmu, který se jmenuje Manuál na výrobu teroristy. Je to film natáčený v Baskicku, respektive v Navaře. Vedlo k tomu to, že v Baskicku mám kamarády, které jezdím už 6 let navštěvovat. Znám jejich „baskické“ problémy, ale nikdy jsem tomu nevěnovala větší pozornost. Připadalo mi, že celý ten problém je až příliš složitý a že mu nemůžu moc rozumět. Ale najednou se vynořovaly záležitosti, které mě začaly zarážet. Například jeden můj kamarád zmizel. Úplně. Zjistila jsem, že byl považován za teroristu ETA. Nedávalo to smysl. Tak jsem začala pátrat po tom, co se vlastně stalo. Čím víc jsem bádala, tím víc jsem zjišťovala, že problém Baskicka je problém nás všech, je to problém univerzální. A tak jsem se rozhodla o tom udělat film. Takže se dá říct, že film vychází z pro-baskických pozic ale není to zdaleka film pouze o Baskicku. Už je na světě a má celovečerní metráž.

A co je tedy v tomto kontextu problémem nás všech?

Problémem nás všech je, že musíme všichni dohromady nějak udržitelně fungovat a k tomuto cíli vytváříme různá systémová opatření. Ale ta jsou bohužel zneužitelná. Například, když nechci, aby se rojily určité nemoci, tak záleží na tom, jaké použiji prášky – v případě Baskicka jde o to, že Španělská vláda chce, aby zmizelo těch nemocí víc najednou. Používá prášky ve jménu jedné nemoci. A to má své neblahé důsledky. Zacyklený kruh akce reakce akce, kdy najednou mluvíme o represích, které provokují to, že se lidé radikalizují, ale ono se není čemu divit.

Jak to? Myslíš na něco konkrétního?

Myslím na represivní zákony. Konkrétně antiteroristický zákon. V rámci takzvaného boje proti terorismu se aplikací antiteroristického zákona zasahuje daleko větší sektor opozice, který v Baskicku je. To znamená, že dochází k ilegalizaci stran a jiných organizací, u kterých je souvislost s ozbrojenou organizací sporná. Dokonce bych si troufla říct, že není, neexistuje. Jedná se o levicovější organizace, které chtějí dospět k nezávislému Baskicku a které chrání baskické tradice. Ale stávající antiteroristický zákon a jeho pravidla umožňují takovou šířku záběru, že je možné například být až čtyři roky ve vazbě bez soudu. Můžeš se dostat do situace, kdy jsi donucen podepsat doznání, které odporuje pravdě a to vše ve jménu boje proti terorismu. Tak to je jemná ilustrace toho, co se děje v Baskicku a co se dle mého názoru může dít právě kdekoliv.

Jak je ten film udělaný?

Dlouho jsme přemýšleli jak to udělat, a zjistili jsme, že nejdůležitější jsou lidé samotní. Můžeme si číst, co chceme, ale nás zajímalo, co si myslí lidé v ulicích. Totiž ti moji kamarádi jsou většinou z „izquierda abertzale“, tedy z radikální levice bojující za nezávislost . Řekli jsme si, že je důležité zjistit, co si myslí obyčejní lidé, kteří se takto neprofilují. Mostem k tomu bylo velké množství politických grafitti v ulicích. Jsou to grafitti s názorem, které tady v Čechách vůbec nemáme, ale tam je to běžné komuniké. Tak jsem na ulici zastavovala lidi a ptala se jich, co konkrétní grafitti znamenají. Vlastně jsem trochu zneužila pozice cizinky s ohlodanou španělštinou. Oni mi to opravdu vysvětlovali a ani si neuvědomovali, že ve skutečnosti mluví o politice. Často zaznívaly věci, o kterých se tam na plnou pusu nemluví.

Lidé na ulici čtou v grafitti?

Ano, určitě. Chci zdůraznit, že grafitti a street art tak jak ho potkáváme například v Baskicku je pro mě důležitá věc, silná forma sdělení, šifra, kterou považuji za velice účinnou zbraň. Proto tvoří další samostatnou linii filmu. Kromě zastavování lidí na ulici a street artu je zde ještě třetí rovina. Tou jsou lidé vyprávějící příběhy o tom, jak se jich v jejich životech konkrétně antiteroristický zákon dotkl.

Rozveď, prosím tě co myslíš “účinnou zbraní?”

Politické grafitti jsou druhem komunikace. Stát má média a lidé, kteří se státem nesouhlasí, mají jako médium ulici. To je to, co by mělo fungovat univerzálně a vadí mi, že to v Čechách chybí. Mám možnost jít na ulici a říct co si myslím, konfrontovat s tím ostatní lidi i sebe samého. Jde o to, že veřejný prostor je náš, každý si ho může vzít. Pak je to otázka mezí a toho, co říkáme, ale jde o to, že ten prostor máme. Člověk, který narazí na politickou grafitti, je konfrontován se skutečností, kterou třeba média neukazují, ale musí si něco myslet, donutí ho to přemýšlet.

Jak na tebe lidé na ulici reagovali?

Dobře. Lidé se mi snažili politické problémy vysvětlit jednoduše taky proto, že jsem cizinka. Je těžké mluvit o politických názorech. Vím například, že nesouhlasím s tím, že někde existuje ozbrojený boj, ale zároveň vím, že věci nejsou černobílé. Ale to je tak obecné, že si o tom s druhým Baskem nepovídám, ale ve chvíli, kdy mne osloví studentka z Čech s mikrofonem, začnu jí to vysvětlovat ze své zasvěcené pozice. Líbilo se mi, že ti lidé byli moc otevření, ať na to měli jakýkoliv pohled.

Co jsi se při natáčení naučila?

Při přípravách na film jsem se bála právě toho, jak na mě budou lidé reagovat. Počítala jsem s tím, že mi na ulici odpovídat nebudou. Ale co mě naučil ten film je to, že když se člověk nebojí zeptat, tak lidé mají dobrou vůli o tom mluvit, a to i přesto, že máte jiné názory. To byla nádherná zkušenost, ale bohužel nevím nakolik by bylo možné, abych si ji udělala tady v Čechách. Nevím nakolik je to mentalitou Basků, jsou otevřenější. Kolikrát se mi stalo, že jsem potkala člověka, se kterým už během prvních vět bylo jasné, že máme opačné postoje, ale přesto jsme si mohli dlouho povídat. To bylo nejlepší. Hlavně to, že film byl prostředek komunikace a grafitti nám k ní pomohly.

Čeho by jsi chtěla tím filmem docílit?

Co bylo tvým přáním? Zprvu jsem se chtěla dozvědět, co na tohle téma vzniklo. Nebylo nic. Existují pouze filmy pro Basky, ale ty pro nás nejsou moc srozumitelné. Je to složitý problém a člověk zvenku jej nepochopí. Mně ale připadalo, že v tom, co se tam děje je mnoho univerzálního, o čem bychom měli přemýšlet všichni. A jak jsem už říkala, myslím si, že to není film jenom o Baskicku. Chtěla jsem, abychom si uvědomili, že moc je stále z různých pozic zneužívána, toto zneužití se může dít klidně i u nás. Je nutné, abychom střežili tyto pomyslné hranice zákonů.

Co to znamená pro tvůj film?

Jmenuje se Manuál na výrobu teroristy... Znamená to, že si terorismus můžeme vyrábět sami. Čím víc represí budeme zneužívat, tím víc se na ně bude reagovat. Je to velice univerzální a bohužel je to i začarovaný kruh. Kdo by měl být chytřejší, je právě stát nebo vlastně v kontextu Evropské unie se to týká i nás. Člověk se musí ptát, jak je možné, že existují výjimky pro případy terorismu, kdo tyto výjimky definuje a jak to, že zákon umožňuje použít najednou jiný metr? Jde o to si uhlídat limity. Historie mluví jasně . . .

A myslíš, že obyčejní lidé mají možnost se na tom podílet?

Určitě. Musíme se ozývat a tlačit a říkat, že to nechceme.

Jak to probíhá v Baskicku, co jsi tam viděla?

No, viděla jsem demonstrace (smích). Viděla jsem to, že existují velká lokální hnutí, že všude existuje obrovská solidarita s politickými vězni. Vůbec tam necítíme, že se jedná o „záležitost mladých lidí“. Spousta jich je vězněných, často neprávem, nebo s neadekvátními tresty. Ti, kdo za nimi stojí a kdo na ně sbírají peníze, nejsou jen jejich kamarádi, rodiče, známí a ostatní příbuzní, už to je dost, ale také lidé úplně cizí. V hospodách jsou kasičky a do nich lidé přispívají peníze rodinám vězněných, aby je mohli jet navštívit. Španělská vláda totiž posílá Basky ze severu do věznic na jihu Španělska. Tak daleké cesty jsou pro mnohé bez podpory ostatních neuskutečnitelné.

A jak je to s tvým kamarádem, který zmizel a o kterém jsi mluvila na začátku? Objevila jsi něco?

To je případ, který se ve filmu samozřejmě neobjevuje, ale většina lidí se na tom shoduje. Z naší vlastní historie si můžeme zkusit odpovědět sami - jaké možnosti má člověk, který se ocitne v tzv. politickém exilu?
  Sdílet na Facebooku Tweet

Autor: haw